Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2547/2014

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce O. Z., právně zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická č. 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, identifikační číslo osoby 000 07 064, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 936/3 o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j. -219, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se domáhal konstatování porušení práva a omluvy, když měl za to, že během silniční kontroly žalobce příslušníky Policie ČR dne 19. 7. 2010 došlo k porušení základních práv a svobod žalobce vyplývající z článku 2 odst. 2 a 4y ČR.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. 3. 2013, č. j. -172, zamítl žalobu na konstatování porušení práva i na písemnou omluvu v požadovaném znění a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 3. 12. 2013, č. j. -219, rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že pokud byl žalobce podezřelý ze spáchání přestupku, byli policisté oprávněni požadovat po něm předložení občanského průkazu ve smyslu ustanovení , o Policii České republiky. Dále odvolací soud uvedl, že řidič má povinnost se podrobit dechové zkoušce za účelem vyšetření, zda není ovlivněn alkoholem podle ustanovení , o silničním provozu. Odvolací soud uzavřel, že se policisté nedopustili nesprávného úředního postupu, když legitimovali řidiče a požadovali po něm podrobení se vyšetření na ovlivnění alkoholem (dechovou zkoušku).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu. V dovolání žalobce brojil proti tomu, že byl vyzván k dechové zkoušce bez konkrétního důvodného podezření, že byl neoprávněně vyzván policisty k předložení občanského průkazu, aniž by byla splněna poučovací povinnost na straně policistů, že způsobem, jakým byla provedena kontrola, došlo ke zneužití práva a mělo charakter nesprávného úředního postupu a dále namítal vady v dokazování před soudy obou stupňů.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( , dále jen „“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na čl. II. bod 7 ), bez nařízení jednání ( věta prvá ).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle ustanovení , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel ve svém dovolání předložil Nejvyššímu soudu právní otázku, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena, a to zda může být nucen podrobit se orientační dechové zkoušce na alkohol bez důvodného podezření nebo zda takové jednání naplňuje znaky nesprávného úředního postupu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“.

V části týkající se podrobení se orientační dechové zkoušce na alkohol, byl po podání dovolání případ dovolatele posuzován i v rámci správního soudnictví, kdy byla jeho žaloba zamítnuta rozsudkem Nejvyšším správním soudem dne 23. 11. 2011, sp. zn. 6 Aps 3/2011.

V rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že je povinností řidiče podrobit se vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, přičemž tato povinnost je upravena v ustanovení , zákona o silničním provozu tak, že řidič je povinen podrobit se na výzvu policisty, příslušníka Vojenské policie, zaměstnavatele, ošetřujícího lékaře nebo strážníka obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. Jedinou podmínkou stanovenou zákonem pro podrobení se vyšetření na ovlivnění alkoholem je tedy výzva policisty. Dále Nejvyšší správní soud dovodil, že o silničním provozu a , zákon o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, jsou právní předpisy, které jsou na sobě nezávislé a ustanovení slouží jako právní norma blíže definující samotné vyšetření na přítomnost alkoholu a jeho provádění.

Následně se s těmito závěry plně ztotožnil Ústavní soud, když v téže věci odmítl ústavní stížnost dne 12. 11. 2012, sp. zn. , a poukázal na to, že jedinou podmínkou stanovenou ustanovením , zákona o silničním provozu, pro podrobení se vyšetření na ovlivnění alkoholem je výzva policisty.

Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Jelikož z výše uvedeného je zřejmé, že pokud policisté dovolatele zastavili a vyzvali k podrobení se vyšetření na ovlivnění alkoholem, tak postupovali v souladu s ustanovením , zákona o silničním provozu, a nedopustili se tak nesprávného úředního postupu. Jelikož zde chybí podmínka existence nesprávného úředního postupu a následně i příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou nemajetkovou újmou, tak nelze dovolateli náhradu nemajetkové újmy přiznat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. ).

V části dovolání, které se týká výzvy policistůpředložení občanského průkazu dovolatel, namítá jednak nesprávné právní posouzení věci a dále namítá vadu řízení spočívající v neprovedení navrhovaných důkazů. Jelikož dovolání žalobce bylo shledáno přípustným, tak dovolací soud podle ustanovení přihlédl k namítané vadě řízení, protože ta by mohla mít za následky nesprávné rozhodnutí ve věci (s ohledem na aktuální praxi – srov. rozsudek Městského soudu v Praze, ze dne 28. 1. 2014, č. j. – 81, publikovaný ve Výběru judikatury NSS 416/2014).

Soud prvního stupně došel k závěru, že v případě předložení občanského průkazu k závěru, že ve věci nebylo vůbec prokázáno, zda byl občanský průkaz policisty vůbec požadován. Současně soud prvního stupně usnesením zamítl návrh na provedení důkazů výslechem svědků a spisovým materiálem č. j. OR II-23784/PŘ-2010-001210 a č. j. OR II 16197-3/ČJ-2010-001257 pro nadbytečnost. Odvolací soud k tomu uvedl, že i kdyby bylo doloženo tvrzení žalobce, které soud prvního stupně nepovažoval za prokázané, že policisté v průběhu kontroly vyzvali žalobce k předložení občanského průkazu, nepochybně by se jednalo o postup souladný se zákonem.

Dovolací soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, že závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze - jak vyplývá zejména z jeho smyslu v občanském soudním řízení - v první řadě učinit jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny ( věta druhá ), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. ).

Soud prvního stupně usnesením zamítl návrh na provedení důkazů výslechem svědků (tj. policistů pprap. M. M. a pprap. J. R.) a spisovým materiálem č. j. OR II-23784/PŘ-2010-001210 a č. j. OR II-16197-3/ČJ-2010-001257), jelikož tyto důkazní prostředky byly shledány nadbytečnými a současně bylo soudy konstatováno, že žalobce neprokázal, že by byl ze strany policistů občanský průkaz požadován. Podle ustálené judikatury přitom nadbytečným je jen takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být objasňovány skutečnosti, které za řízení již byly spolehlivě prokázány jinak (jinými důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními účastníků, jež může soud vzít za svá skutková zjištění ( ). Odmítne-li soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je „nadbytečný“, je tím samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003 sp. zn. ).

Protože se soudy v projednávané věci náležitě nezabývaly tím, zda byl policisty při silniční kontrole skutečně požadován občanský průkaz žalobce, jsou závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu o tom, že nebylo prokázáno, zda byl občanský průkaz policisty požadován, pro svou předčasnost nesprávný.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v části týkající se podrobení se orientační dechové zkoušce na alkohol je správný a v části, týkající se předložení občanského průkazu správný není a Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části zrušil ( ). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( a část první věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2016

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu