Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1326/2011

U S N E S E N Í

městské části Praha 6

J. V.

, bytem P., zastoupené Mgr. Vladimírem Pospíšilem, advokátem se sídlem Praha 3, Bořivojova 46, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2010, č. j. -187, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč, k rukám JUDr. Zdeňka Veselého, advokáta se sídlem Praha 1 – Nové Město, Panská 6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 4. 2005, č. j. -53 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 13. 10. 2003, č. j. -9, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2003, č. j. -20, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu o velikosti 2+1, domu v P. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a uložil žalované byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 4. 2010, č. j. -187, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal především za prokázáno, že žalobkyně má ve správě předmětný dům (ve vlastnictví hlavního města Prahy), že žalovaná předmětný byt užívala spolu se svým tehdejším manželem S. V. na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 18. 11. 1987 a následně uzavřené dohody o užívání bytu, že jmenovaný byt opustil v září 1997 s úmyslem jej dále neužívat a přestěhoval se k jiné ženě, že žalovaná od září roku 1999 neplatila řádně nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, že takto vzniklý dluh činil ke dni 15. 9. 2003, tj. ke dni doručení výpovědi z nájmu předmětného bytu (dále též jen „Výpověď“), celkem 21.878,- Kč, že dlužnou částku (bez poplatků z prodlení) uhradila dne 12. 11. 2003, avšak poté nájemné opět řádně neplatila. Rovněž vzal za prokázáno, že žalovaná je od roku 1999 v psychiatrické ambulantní péči, že její manželství se S. V. bylo pravomocně rozvedeno ke dni 25. 7. 2001, že je nezaměstnaná, že od roku 2001 pobírala mj. příspěvek na bydlení v částce 700,- Kč měsíčně, aniž by jej alespoň zčásti použila na úhradu nájemného a že po rozvodu manželství jí byla svěřena do péče nezletilá dcera. Odvolací soud – poté, co dovodil, že žalovaná je od září 1997 výlučnou nájemkyní předmětného bytu – přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že Výpověď je platným právním úkonem a že uplatněný výpovědní důvod podle ve znění před novelou provedenou (dále jen „obč. zák.“) byl naplněn, neboť žalovaná hrubě porušovala své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že neplatila nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu za dobu výrazně delší než tři měsíce. Neshledal, že by přivolení k výpovědi bylo v daném případě v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.); přihlédl přitom zejména k tomu, že žalovaná se do prodlení s platbami dostala i v průběhu soudního řízení a že nadále platí nižší nájemné oproti stanovené výši (údajně z důvodu investic vynaložených do bytu). V otázce bytové náhrady se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který vyklizovací povinnost žalované vázal na zajištění náhradního ubytování ( obč. zák.), když zohlednil okolnost, že pečuje o svoji nezletilou dceru a její snahu dluh na nájemném (alespoň částečně) uhradit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení a uplatnila v něm dovolací důvody podle a b) Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jejími námitkami vznesenými na obranu proti tvrzením žalobkyně, čímž byla zkrácena ve svém právu na řádný a spravedlivý proces, plynoucím z ustanovení y. Namítá rovněž, že odvolací soud dospěl (na základě skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) v důsledku nesprávné aplikace a obč. zák. k závěru, že v roce 1997 její tehdejší manžel trvale opustil společnou domácnost a že se stala výlučnou nájemkyní bytu. Z toho dovozuje, že Výpověď je neúčinná a namítá, že i samotná žaloba je neopodstatněná, neboť dluh na nájemném neexistoval, resp. nebyl žalobkyní prokázán. Závěrem rovněž namítá, že žalobkyně nebyla oprávněna požadovat nájemné v plné výši, neboť „porušila své smluvní povinnosti ve smyslu ustanovení , a obč. zák.“, a uvádí, že v důsledku závad na předmětném domě, kdy kvalita bydlení neodpovídala bytu I. kategorie, jim vzniklo právo na přiměřenou slevu z nájemného; tyto námitky nebyly zohledněny ani z hlediska ustanovení obč. zák. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno; současně podala návrh na odklad jeho vykonatelnosti. K doplnění dovolání ze dne 25. 3. 2011, jež bylo učiněno až po uplynutí dovolací lhůty, dovolací soud s ohledem na ustanovení nepřihlížel.

Žalobkyně se v dovolacím vyjádření ztotožnila s napadeným rozhodnutím, obsáhle vyvracela námitky dovolatelky a uvedla, že dovolání je zcela nedůvodné.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), se zabýval jeho přípustností.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních a c)

Dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu ( ) – směřuje pouze proti výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu (dále jen „potvrzující výrok“), přičemž proti ostatním výrokům napadeného rozsudku dovolání evidentně nesměřuje. Dovolání proti uvedenému potvrzujícímu výroku není přípustné podle , neboť soud prvního stupně ve svém pozdějším (v pořadí druhém) rozsudku nerozhodl o přivolení k výpovědi z nájmu bytu jinak, než ve svém předchozím (v pořadí prvním) rozsudku; v obou případech k výpovědi z nájmu bytu přivolil.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a odst. 3 se nepřihlíží.

Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Dovolatelka sice brojí proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení ve spojení s obč. zák. (tj. proti jeho právnímu závěru, že se od září 1997 stala výlučnou nájemkyní předmětného bytu), z obsahu dovolání ( ) však vyplývá, že především namítá, že úmyslem Stanislava Vondráka (jejího bývalého manžela) nebylo trvale opustit jejich společnou domácnost, ale pouze předmětný byt přenechat k prozatímnímu užívání jí a jejich dceři. Námitky dovolatelky tudíž ve skutečnosti směřují proti skutkovému závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že jmenovaný byt opustil v září 1997 s úmyslem jej dále neužívat. Uplatňuje tak dovolací důvod podle , který však nelze úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle Posléze uvedený (nepřípustný) dovolací důvod uplatňuje dovolatelka rovněž námitkami, jimiž se snaží zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu o existenci svého dluhu na nájemném a úhradách za služby ke dni 15. 9. 2003, kdy jí byla Výpověď doručena.

Námitka dovolatelky, že žalobkyně nebyla z důvodu tvrzených vad na předmětném domě oprávněna požadovat nájemné v plné výši, je nedůvodná, neboť okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné, nejsou právně významné pro posouzení, zda byla naplněna skutková podstata výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., jak to ostatně Nejvyšší soud dovodil již v rozsudcích z 24. 7. 2002, sp. zn. , a sp. zn. , a dále např. v rozsudku z 24. 11. 2010, sp. zn. . Namítaná okolnost by mohla být významná toliko pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. V řízení však nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by žalovaná tvrzené závady pronajímatelce (žalobkyni) oznámila, event. s odkazem na ně uplatnila slevu na nájemném. Za této situace nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že se touto okolností při posouzení věci podle § 3 odst. 1. obč. zák. nezabýval.

Nad rámec uvedeného lze dodat, že odvolací soud se při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. vypořádal se všemi zjištěnými právně relevantními okolnostmi, tj. přihlédl jak k právně významným okolnostem na straně žalobců, tak i k okolnostem na straně žalované a všechny tyto zjištěné okolnosti také náležitě zhodnotil.

Dovolatelka výslovně uplatnila rovněž dovolací důvod podle (a to výtkami, že se odvolací soud, resp. i soud prvního stupně, v důsledku postupu v rozporu s a nezabýval jejími námitkami vznesenými na obranu proti tvrzením žalobkyně, nezkoumal je a ani svůj postup nezdůvodnil, čímž byla zkrácena na svém právu na řádný a spravedlivý proces / Listiny/, a že soud prvního stupně neprovedl v rozporu s ustanovením „nové důkazy“ /včetně výslechu Stanislava Vondráka/). Přestože jde o námitky převážně obecného charakteru (a již proto z nich nelze usuzovat na porušení konkrétního procesního předpisu), dovolatelka přehlíží, že přípustnost dovolání podle pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura 7/2004, a z 23. 8. 2006, sp. zn. , a dále nález Ústavního soudu České republiky

z 9. 1. 2008, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu z 7. 3. 2006, sp. zn. , z 28. 2. 2008, sp. zn. , a z 28. 7. 2010, sp. zn. ). O takovou situaci však v posuzovaném případě zjevně nejde, neboť se nejedná bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně) právní otázky zásadního významu.

Je tedy zřejmé, že dovolání žalované směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení věty první a odmítl.

O návrhu na odklad vykonatelnosti ( ) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení věty první, , , věty první a a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (, ve spojení s ustanovením , ve spojení s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 16. února 2012

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu