Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 874/2010

U S N E S E N Í

a)

F. A.

,

b) Mgr. D. A.

,

c) M. V.

, a

d) V. V.

, všech bytem v K., zastoupených JUDr. Ivo Bubrjakem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Soudní 1293/14, proti žalovaným:

1) IBS – ASSISTANCE, s. r. o.

se sídlem v Kroměříži, 1. máje 575/11, identifikační číslo osoby: 27714438,

2) IBS INSURANCE BROKER SERVICE, s. r. o.

, se sídlem v Kroměříži, 1. máje 575/11, identifikační číslo osoby: 25506196, zastoupené Mgr. Radkem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Prusinovského 185/7,

3) A. B.

,

4) P. B.

, oběma bytem v Kroměříži, 1. máje 575/11, o oprávnění k předložení projektové dokumentace stavebního úřadu a žádosti o vydání stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí na stavební úpravy, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 15. července 2009, č. j. -354, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit druhé žalované náklady dovolacího řízení ve výši 4.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce Mgr. Radka Vondráčka.

III. Ve vztahu mezi žalobci a prvním a třetím žalovaným a čtvrtou žalovanou žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle (dále jen „“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. dubna 2007, č. j. -282, zamítl žalobu, aby „soud dal žalobcům souhlas za žalované k předložení žádosti Městského úřadu, Stavebnímu úřadu v K. v řízení vedeném u tohoto úřadu pod č. j. Stav/330/5/04/Kub., projektové dokumentace domu v k. ú. K. včetně vyznačení způsobu užívání jednotlivých prostorů, která byla zpracována panem V. L., pod číslem zakázky 13/2004 s datem vyhotovení 06/2004 a s datem vyhotovení 09/2004“ (výrok I. rozsudku), dále zamítl žalobu, „aby soud dal žalobcům souhlas za žalované k podání žádosti Městskému úřadu, Stavebnímu úřadu v K. o vydání stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí na stavební úpravy v bytovém domě v K. souvisejícími s elektroinstalací a garáží na parcel v k. ú. K. (výrok II. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV. rozsudku).

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 15. července 2009, č. j. -354, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o , a uplatnili dovolací důvod podle , b) Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil, včetně rozsudku soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Druhý žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím nalézacích soudů, dovolání označil za nepřípustné a navrhl, aby bylo odmítnuto.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle ve znění účinném do novely provedené .

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání, je účastníkům znám, spolu s vyjádřením druhého žalovaného tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle ve spojení s

Dovolání může být přípustné podle jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. , uveřejněné tamtéž).

Dovolateli vymezené právní otázky v daném ohledu žádné otázky zásadního právního významu nepředstavují a dovolací soud nezjistil nic, co by mohlo zakládat úvahu o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolatelé vymezili následující právní otázky, které podle jejich názoru zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí:

1) zda změna způsobu užívání části nemovitosti k bytovým účelům na užívání k nebytovým účelům, jako kanceláře, je důležitou změnou ve smyslu § 139 odst. 3 obč. zák.,

2) zda předložení projektové dokumentace stavebnímu úřadu a neudělení souhlasu k podání žádosti o vydání stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí lze podřadit pod pojem hospodaření se společnou věcí, resp. zda jde o dispozici, k níž je potřeba souhlasu všech podílových spoluvlastníků nebo nadpoloviční většiny, potažmo, zda jde o změnu užívání věci a to o změnu důležitou,

3) zda v obou právních věcech je možné a přiléhavé použití ustanovení .

Z hlediska procesní ekonomie je dovolací soud především nucen konstatovat, že i kdyby se měla prosadit argumentace odvolatelů v jimi naznačených právních otázkách, nemohlo by to nic změnit na správnosti zamítavých rozhodnutí nalézacích soudů.

Ad 1) posouzení charakteru změny užívání části nemovitosti k bytovým účelům na užívání k nebytovým účelům nemůže v daném případě založit přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu již proto, že na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno a pro rozhodnutí věci – oproti přesvědčení odvolatelů - nemělo žádný význam, jak bude uvedeno dovolacím soudem dále,

Ad 2) ani otázka, zda předložení projektové dokumentace stavebnímu úřadu představuje hospodaření se společnou věcí, zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá. Tuto otázku podle obsahu dovolání pojí žalobci s argumentací vycházející z toho, že většinoví vlastníci podali žádost o změnu určení části nemovitosti z bytů na kanceláře, která v konečném důsledku bude mít dopad i na změnu určení způsobu využití budovy z obytné na kancelářskou, přičemž k této změně dojde na základě toho, že stavebním úřadem ve stavebním řízení bude na základě dokumentace předložené většinových spoluvlastníkem zjištěno, že výměra užitné plochy k nebytovým prostorům přesáhne výměru plochy určené k bydlení. Právě „v zájmu toho, aby nedošlo k této změně účelu užívání domu“, předložili dovolatelé jako minoritní spoluvlastníci „skutečný stav užívání nemovitosti“. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. probíhá řízení, v němž se žalovaní domáhají „udělení souhlasu ke změně a povolení změny společného domu s byty na dům s byty a nebytovými prostorami“.

Z uvedeného je zřejmé, že hospodařením se společnou věci je v daném případě rozhodnutí většinových spoluvlastníků o zamýšlené změně části nemovitosti spočívající ve změně prostor bytových na nebytové a nikoliv předložení projektové dokumentace stavebnímu úřadu. To může představovat toliko vyjádření stanoviska vycházejícího z předchozího rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí, nikoliv však samotné hospodaření se společnou věcí, tím spíše důležitou změnu společné věci.

Z celého řízení je zjevné, že žalobci vyjadřují nesouhlas s výše uvedeným rozhodnutím o hospodaření se společnou věcí. Je proto případně na žalobcích, aby uplatnili obranu právě proti tomuto rozhodnutí většinových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí, což však předmětem řízení v dané věci není, ostatně ohledně této záležitosti probíhá samostatné řízení.

Nicméně, i kdyby měl být správný názor žalobců, že předložení dokumentace stavebnímu úřadu je hospodařením se společnou věcí, je zjevné, že nemůže jít o důležitou změnu společné věci, neboť samotné předložení nebo nepředložení projektové dokumentace stavebnímu úřadu nemá za následek žádnou, natož důležitou, změnu společné věci ve smyslu § 139 odst. 3. Režim § 139 odst. 2 obč. zák. pak nemůže v daném případě přicházet do úvahy již proto, že ingerence soudu je namístě pouze, nedosáhne-li se většiny, je dána rovnost hlasů nebo se nedosáhne dohody. Žalobci však sami v dovolání tvrdí, že jsou jako menšinoví spoluvlastníci přehlasovaní a měla by jim být poskytnuta ochrana. Takový postup však ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. neumožňuje a postup podle odst. 3 uvedeného zákonného ustanovení nepřichází do úvahy.

Dovolatelé dále vymezují otázku, zda neudělení souhlasu k podání žádosti o vydání stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí lze podřadit pod pojem hospodaření se společnou věcí. Tuto otázku dovolatelé vztahují ke skutečnosti, že žalovaní jako většinoví spoluvlastníci vyjádřili nesouhlas se stavebními úpravami, které žalobci provedli a které spočívají v zabudování elektrického kabelu v průjezdu společného domu za účelem napojení garáží na přívod elektrické energie. I zde dovolací soud nemá pochybnost o tom, že nemůže jít o důležitou změnu společné věci opětovně již proto, že neudělením souhlasu k podání žádosti o vydání stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí nedochází k žádné změně na společné věci a případné aplikaci § 139 odst. 2 obč. zák. i zde brání skutečnost, že dovolatelé jsou přehlasovanými menšinovými podílovými spoluvlastníky. Nadto jak správně uzavřel odvolací soud, zabudování elektrického kabelu v průjezdu společného domu důležitou změnou společné věci zjevně není, byť se o hospodaření se společnou věcí v takovém případě jedná.

Z ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že pokud o hospodaření se společnou věcí rozhodli spoluvlastníci s většinovým podílem, platí jejich rozhodnutí. Spoluvlastníci, kteří jsou v menšině, se musí podrobit rozhodnutí většiny bez možnosti přezkumu takového rozhodnutí soudem, vyjma případů, kdy se jedná o důležitou změnu společné věci. Odstavec 3 však představuje výjimku z odstavce 2 a vztahuje se jen na případy sporu menšinových podílových spoluvlastníků s většinovými podílovými spoluvlastníky o důležitou změnu společné věci. Jeho smyslem je umožnit menšinovým spoluvlastníkům zvrátit rozhodnutí většinových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí v tak zásadní otázce hospodaření se společnou věcí, jakou je důležitá změna společné věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 2003, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2003, č. 10, str. 526).

Podstata ustanovení § 139 odst. 3 obč. zák. spočívá v tom, že menšinoví podíloví spoluvlastníci mohou úspěšným podáním žaloby zvrátit rozhodnutí většinových podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí v zásadních otázkách, které jsou spojeny s důležitou změnou společné věci; tato žaloba však nemůže sloužit k prosazení důležité změny společné věci proti vůli většinových spoluvlastníků (k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. září 2010, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 23, str. 863).

Platí proto, že menšinoví podíloví spoluvlastníci nejsou věcně legitimováni k podání žaloby na nahrazení souhlasu většinových spoluvlastníků domu s již provedenými stavebními úpravami (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. září 2008, sp. zn. , uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).

Souhrnně lze v poměrech souzené věci uzavřít, že žalobci formulací petitu na nahrazení projevu vůle vystihují procesní rámec sporů podřaditelných pod ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák., neboť z výroku rozsudku soudu o neshodě podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí (§ 139 odst. 2 věta druhá obč. zák.) musí být zjevné, že se jím nahrazuje to, co chybí k dosažení většiny hlasů či k dosažení dohody o sporném právním úkonu, jehož chce žalobce v rámci hospodaření se společnou věcí docílit. Aby takového výroku žalobce dosáhl, měl by žalobním petitem navrhovat nahrazení chybějícího projevu vůle spoluvlastníka ke konkrétnímu projevu hospodaření se společnou věcí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. září 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1435). O postup podle § 139 odst. 2 obč. zák. však v dané věci nemůže jít proto, že žalobci jsou přehlasovanými minoritními spoluvlastníky, což sami žalobci uvádějí. Dovolatelé také svou argumentací zjevně směřují k aplikaci § 139 odst. 3 obč. zák. Již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně totiž výslovně tvrdili, že se žalobou domáhají nahrazení projevu vůle žalovaných ve smyslu ustanovení § 139 odst. 3 obč. zák.

V režimu ustanovení § 139 odst. 3 obč. zák. jde o speciální žalobu na nepřípustnost rozhodnutí o důležité změně společné věci, které může soud pouze vyhovět nebo ji zamítnout. Je vyloučeno, aby soud svým rozhodnutím měnil učiněné většinové rozhodnutí, a to i tehdy, pokud by návrhu vyhověl a dospěl k závěru, že je namístě jiné rozhodnutí týkající se společné věci. Zákon podklad pro autonomní rozhodnutí soudu o osudu společné věci neposkytuje. Formulace žalobního petitu by pak měla korespondovat nesouhlasnému stanovisku s většinovým rozhodnutím a bude záviset na jeho konkrétním obsahu (k tomu srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. I. až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 939).

Ačkoliv žalobci směřují k aplikaci § 139 odst. 3 obč. zák., v jehož rámci se mohou domáhat toliko přezkumu rozhodnutí většinových podílových spoluvlastníků o důležité změně společné věci, neodpovídá tomuto jejich požadavku formulace žalobního petitu směřující do poměrů upravených § 139 odst. 2 obč. zák. Navíc se aplikace § 139 odst. 3 obč. zák. domáhají ve vztahu k faktickému postupu majoritních spoluvlastníků (nepředložení projektové dokumentace, neudělení souhlasu k podání žádosti o vydání stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí) a nikoliv k jejich případným rozhodnutím o hospodaření se společnou věcí v podobě důležité změny společné věci.

Již z těchto důvodů nemohla být žaloba žalobců důvodná (bez přihlédnutí k věcné argumentaci dovolacího soudu vyložené výše). Jestliže žalobci v této souvislosti nalézacím soudům vytýkají, že jim neposkytly odpovídající procesní poučení o nutnosti změny žaloby, vystihují tím dovolací důvod podle a tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že podle výslovného ustanovení se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle u dovolání přípustného podle nepřihlíží.

Nadto platí, že, že z hlediska poučovací povinnosti soudu není vadou podání (žaloby), nelze-li žalobnímu petitu vyhovět proto, že není v souladu s hmotným právem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. září 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1435). Žalobě žalobců nebylo možno vyhovět už s ohledem na vymezená žalobní tvrzení a z nich vycházející petit; jakákoliv poučovací povinnost o tom, jakým způsobem by měli žalobci formulovat žalobní návrh, aby mohli být v řízení úspěšní, přesahuje rámec poučovacích povinnosti zakotvených v .

Ad 3) ani okolnost, zda „v obou právních věcech je možné a přiléhavé použití § 3 obč. zák.“ nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Žalobci až v dovolání přicházejí s výslovným tvrzením o šikanozním výkonu práva ze strany žalovaných jakožto většinových podílových spoluvlastníků. I kdyby bylo možno v důsledku takového naznačeného jednání žalovaných uvažovat o tom, že jejich rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí v podobě důležité změny společné věci jsou z tohoto důvodu neplatná (byť žalobci vztahují tvrzenou šikanu nikoliv k těmto rozhodnutím, ale pouze k neudělení souhlasu s podáním žádosti o kolaudaci garáže a předložením projektové dokumentace), mělo by to za následek absolutní neplatnost právních úkonů – rozhodnutí podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí (důležité změně společné věci). Tím spíše se v režimu § 139 odst. 3 žalobci nemohou domáhat nahrazení projevu vůle, neboť právní režim § 139 odst. 3 obč. zák. slouží toliko k prověření a posouzení rozhodnutí většinového podílového spoluvlastníka o důležité změně společné věci a nikoli k vytváření rozhodnutí o hospodaření se společnou věci, nadto v podobě důležité změny společné věci.

Tím, že dovolatelé směřovali dovolání výslovně do „všech“ jeho výroků, napadli i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2000, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proto podle věty první a , c) odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a žalovanou 2) vychází

z , , a neboť druhá žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 4.500,- Kč [odměna z částky určené podle , , ve znění po novele provedené , vyčíslená podle (po snížení ve smyslu , ve spojení s vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle vyhlášky)] a násobená dvěma (dva samostatné nároky), přičemž druhé žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření druhé žalované k dovolání žalobců) podle , ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.800,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně nahradit žalované náklady dovolacího řízení v uvedené celkové výši do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce druhého žalovaného (, , ).

Výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a ostatními žalovanými vychází ze skutečnosti, že v dovolacím řízení procesně úspěšným žalovaným náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 22. února 2012 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu