Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3174/2015

33 Cdo 3174/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. Ž., zastoupeného JUDr. Milošem Vorlem, advokátem se sídlem v Liberci IV, Moskevská 637/16, proti žalovaným 1)D. Č., a 2) MUDr. P. Č., zastoupeným Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o jejich vyklizení, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. března 2015, č. j. -131, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 29. dubna 2014, č. j. -100, ve spojení s usneseními ze dne 24. června 2014, č. j. -108, a ze dne 1. července 2014, č. j. -118, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí v katastrálním území a obci S. n. N., zapsaných na LV č. 461, u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec, a to pozemku p.č. 900/2 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 82 m

2

s budovou č.p. 574 – rodinný dům a pozemku p.č. 900/1 – zahrada o výměře 849 m

2

; dále zamítl žalobu o vyklizení těchto nemovitostí žalovanými a jejich předání žalobci. Současně rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 13. března 2015, č. j. -131, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s opravným usnesením zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, jestliže žalobce nepoučil o tom, jakým způsobem lze realizovat nárok na vrácení daru, tedy že tak lze učinit nejen žalobou na určení vlastnického práva k nemovitým věcem a uložením povinnosti tyto vyklidit, ale i žalobou na zaplacení částky, která odpovídá hodnotě daru, resp. že v dané věci přichází v úvahu i žaloba na peněžité plnění.

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. (srovnej čl. II bod 1 a 7 a čl. II bod 2 - dále jen „ “), neboť jsou přesvědčeni, že závěr, na němž je založeno napadené rozhodnutí, nekoresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně např. s rozhodnutími sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a ani s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. ). Jsou přesvědčeni, že odvolací soud chybně vyložil ustanovení týkající se poučovací povinnosti soudu, neboť nepřípustně navádí účastníky řízení ke změně žaloby. Požadovaným poučením by došlo k porušení základních zásad sporného občanského řízení, neboť ustanovení připouští pouze poučení o procesních právech a povinnostech. Žalovaní navrhli, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo změněno tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými subjekty (žalovanými) za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení ( ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaní zpochybnili závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně pochybil, jestliže v rámci poučovací povinnosti podle nepoučil žalobce, že své právo může uplatnit také žalobou na peněžité plnění.

Poučovací povinnost soudu je zásadně vymezena v ustanovení , podle něhož soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že soudy nejsou povinny (ani oprávněny) poskytovat účastníkům v rámci občanského soudního řízení jiné poučení, než o procesních právech a povinnostech. Nemohou (a nesmí) proto účastníky poučovat o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv (případně povinností) by se mohli (měli) podle hmotného práva domáhat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. ).

Poučovací povinnost soudu je koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v ustanovení a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí; jakého poučení se účastníkům má v konkrétní procesní situaci dostat, nestanoví , ale jednotlivá ustanovení.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 19. března 2014, sp. zn. , přijal a odůvodnil závěr, že poučení o tom, jakým způsobem by měl žalobce formulovat žalobní návrh, aby mohl být v řízení úspěšný, přesahuje rámec poučovacích povinností zakotvených v ; tímto navázal na závěry, které dovodil již v rozhodnutí ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. .

Poučení „jakým způsobem lze realizovat nárok na vrácení daru, tj. nejen žalobou na určení vlastnického práva k nemovitým věcem a uložením povinnosti tyto vyklidit, ale i žalobou na zaplacení částky, která odpovídá hodnotě daru“, je již excesem z procesní poučovací povinnosti soudu (jedná se o poučení o právu hmotném). Zrušil-li odvolací soud v projednávané věci rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, že má žalobce uvedeným způsobem poučit, odchýlil se od shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( ).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu ( , věta první, ).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. října 2015

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu