Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2680/2018

-156

USNESENÍ

,

se sídlem v Litoměřicích, Mostecká 225/5, IČ 467 71 719, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti

České republiky - Státního pozemkového úřadu

,

se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774,

o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2018, č. j. -132, t a k t o :

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ) :

Vrchní soud v Praze - poté, co usnesením ze dne 15. 1. 2018, č. j. -115, pro částečné zpětvzetí žaloby ohledně vydání pozemků parc. v k. ú. L. žalobkyni zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 3. 2016, č. j. -56, v této části a řízení podle zastavil - výrokem I. rozsudku ze dne 8. 2. 2018, č. j. -132, rozsudek soudu prvního stupně [jímž byla zamítnuta „žaloba s tím, že pozemky v k. ú. L. se vydávají žalobkyni“ (výrok I.), a dále zamítnuta „žaloba s tím, že se rozhodnutí Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro Ústecký kraj, ze dne 4. 11. 2015, č. j. SPU 565110/2015, v rozsahu týkajícím se pozemků v bodě I. tohoto rozsudku nahrazuje tímto rozsudkem“ (výrok II.), a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů i ve vztahu k původní účastnici řízení České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových] potvrdil ve výrocích I. a II. v části týkající se pozemku parc. v kat. území L. a dále ve výroku III. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě podané podle části páté ve spojení s , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „“), přičemž shodně se správním orgánem dovodily, že žalobkyně je oprávněnou osobou dle tohoto zákona, jíž v rozhodném období byla způsobena majetková křivda. Odvolací soud po opakování a doplnění dokazování dospěl - na rozdíl od správního orgánu i soudu prvního stupně - k závěru, že pozemek parc. v k. ú. L. tvořil k rozhodnému datu 24. 6. 1991 součást zemědělského půdního fondu podle bodu 1 , že však je (částečně) dotčen záměrem vymezeným v platné územně plánovací dokumentaci - územním plánu města Litoměřice, spočívajícím ve výstavbě veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury místní propojovací komunikace v prostoru M. s. pod označením D4, kterážto skutečnost opodstatňuje možnost vyvlastnění odnětím vlastnického práva k tomuto pozemku, takže je dán výlukový důvod podle tohoto zákona. Protože však z obsahu žaloby a dalších podání žalobkyně nebylo možno dovodit, že by se žalobou domáhala (in eventum) vydání alespoň části označeného pozemku, nebylo možno žalobě vyhovět, a to ani zčásti, neboť předmětný pozemek jako předmět řízení v projednávané věci není dělitelným plněním ve smyslu ve spojení s , . Proto odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně týkající se tohoto pozemku věcně správným, byť na základě jiných důvodů.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost je dle jejího názoru dána tím, že odvolací soud se při řešení „právní otázky“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. rozsudku ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. . Dovolatelka namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť „odvolací soud v rozporu s nevykonal svou poučovací povinnost, jelikož ji měl v souladu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí poučit, že žaloba směřuje k zamítnutí z toho důvodu, že požaduje vydání celého pozemku, který je částečně zasažen překážkou vydání“. Zdůrazňuje, že „skutečně petit in eventum během řízení nenavrhla, a souhlasí tedy s názorem odvolacího soudu, že nebylo jeho povinností žalobkyni ke konkretizaci takového návrhu vyzývat“. Trvá však na tom, že povinnost vyzvat ji „k odstranění neurčitosti žalobního petitu podle “ a povinnost poučit ji „o důvodu hrozícího nebezpečí neúspěchu ve sporu jsou povinnosti zcela rozdílné, přičemž první povinnost odvolací soud splnit nemohl, ovšem druhou povinnost splnit měl a nesplnil ji“. Kdyby dovolatelka znala právní názor odvolacího soudu, „adekvátně by na něj zareagovala, a to zejména tím, že by navrhla oddělení překážkou nezasažené části předmětného pozemku geometrickým plánem; dostala však jen příležitost vyslovit se k prováděným důkazům“. Svoji argumentaci dovolatelka shrnula tak, že „odvolací soud dospěl v rozporu s k názoru, že poučovací povinnost vykonat nemusí, a na základě tohoto názoru svou poučovací povinnost podle nevykonal“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobkyně odmítl podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „“ (srov. bod 2, čl. II části první ), neboť není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle věty první dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že má-li být dovolání (podle mínění dovolatele) přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzované věci dovolatelka uvedla v dovolání jen to, že odvolací soud se při řešení „právní otázky“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. rozsudku ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. , aniž všakoznačila otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu by však prostřednictvím uvedené argumentace mohlo dojít jen tehdy, bylo-li by současně z obsahu dovolání patrné, při řešení které otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. shodně důvody R 4/2014). Takový údaj se ovšem z dovolání nepodává, když z uplatněné dovolací argumentace není zřejmé, při řešení které otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V citovaném rozsudku, z nějž dovolatelka citovala část odůvodnění, Nejvyšší soud mimo jiné uvedl: „V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada předvídatelnosti rozhodnutí. Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem - odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím ve svých důsledcích zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu a d (Nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. ); to platí tím spíše, pokud odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně z důvodů pro účastníka nepředvídatelných. Pokud měl odvolací soud za to, že otázka užívání pozemku je sporná a nebyla náležitě objasněna, měl učinit na účastníky dotaz a případně se zabývat tím, zda byla v řízení náležitě splněna poučovací povinnost soudu ( ). Takto však odvolací soud nepostupoval; řízení je proto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu OSŘ“.

Jestliže tedy dovolatelka v dovolání neformulovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud (podle jejího mínění) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak jen samotným poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. , ve skutečnosti neuplatnila dovolací důvod uvedený v (nejde tedy o tzv. spor o právo), nýbrž namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. ).

Poučovací povinnost soudu je zásadně vymezena v , podle něhož soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že soudy nejsou povinny (ani oprávněny) poskytovat účastníkům v rámci občanského soudního řízení jiné poučení, než o procesních právech a povinnostech. Nemohou (a nesmí) proto účastníky poučovat o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv (případně povinností) by se mohli (měli) podle hmotného práva domáhat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. ). Poučovací povinnost soudu je tedy koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí; jakého poučení se účastníkům má v konkrétní procesní situaci dostat, nestanoví , ale jednotlivá ustanovení.

Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. , uvedl, že poučovací povinnost soudu (ve smyslu , resp. ) vůči účastníkům řízení se týká pouze toho, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. „Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku“ (o nepřípustnosti hmotněprávního poučení srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. , a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. , a ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. ). Pokud by v rámci poučovací povinnosti soud poučoval účastníky o tom, na základě jakých skutkových tvrzení a při formulaci jakého žalobního petitu by bylo možné žalobě vyhovět, nejednalo by se o poučení o procesních právech a povinnostech, ale o návod soudu k vylíčení konkrétních skutkových okolností a úpravě petitu tak, aby žalobce dosáhl žádaného procesního výsledku sporu. Navíc takto chápanou poučovací povinností by soud výrazně porušil zásadu rovnosti účastníků soudního řízení a tím i právo na spravedlivý proces ve smyslu d, resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že ji nepoučil podle , pak je třeba poukázat na to, že žádné ustanovení v části čtvrté hlavě první, nazvané „odvolání“, nestanoví povinnost odvolacího soudu poučovat účastníky podle , které platí jen pro řízení před soudem prvního stupně (k tomu srov. a ).

Jen pro úplnost lze dodat, že povinností odvolacího soudu nebylo poučovat dovolatelku o tom, v jakém rozsahu má restituční nárok uplatnit, tedy zda k celému předmětnému pozemku, či jen k jeho části, neboť s ohledem na znění by se již jednalo o poučení o hmotném právu, které je nepřípustné.

Námitka dovolatelky, že dostala jen příležitost vyslovit se k prováděným důkazům, neodpovídá obsahu spisu. Z něj vyplývá, že při jednání u odvolacího soudu dne 8. 2. 2018 odvolací soud opakoval a doplnil dokazování listinami, a to sdělením Městského úřadu Litoměřice na č.l. 99, rozhodnutím Ministerstva zemědělství na č.l. 112, částí G územního plánu města Litoměřice na č.l. 28-29 a výsekem výkresu veřejně prospěšných staveb územního plánu města Litoměřice, že poté byl zástupce žalobkyně nejen vyzván, zda se vyjadřuje k obsahu a pravosti provedených listin, nýbrž dále i k tomu, zda tvrdí nové skutečnosti a navrhuje nové důkazy - k této výzvě odvolacího soudu je v protokolu o jednání uvedeno, že „zástupce žalobce bez doplňujících skutečností a důkazních návrhů“.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 8. 2018

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu