Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1758/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části Praha 11, se sídlem v Praze 4, Ocelíkova 672/1, proti žalovanému J. Č., zastoupenému JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2010, č. j. -38, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. prosince 2009, č. j. -15, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 1 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, I. kategorie, v 1. podlaží domu č. p. 1556 v P. 4 – Ch., ul. M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Vlastníkem předmětného domu je hlavní město Praha, které ho svěřilo do správy žalobkyni. Žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 17. července 1995 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva“) na dobu trvání vedlejšího pracovního poměru žalovaného ve funkci školníka v mateřské škole M. 1556, P. 4 (dále jen „MŠ M.“). Následně dne 21. srpna 1995 uzavřel žalovaný s tehdejším Školským úřadem v Praze 4, se sídlem Na Bučance 1 (právním předchůdcem MŠ M.), pracovní smlouvu, v níž sjednali vedlejší pracovní poměr žalovaného v MŠ M. na dobu určitou do 30. června 1996; dohodami o změnách pracovní smlouvy z 26. června 1996, z 31. prosince 1996, z 1. července 1997 a z 23. prosince 1997 byl tento vedlejší pracovní poměr postupně prodlužován, až nakonec byl sjednán na dobu neurčitou. Žalovaný byl v pracovní neschopnosti od 7. dubna 2003 do 1. října 2003 a od 29. října 2003 do 1. prosince 2003; s účinností od 1. března 2008 mu byl Českou správou sociálního zabezpečení přiznán plný invalidní důchod. MŠ M. jako zaměstnavatelka výpovědí ze dne 15. srpna 2003 ukončila vedlejší pracovní poměr žalovaného bez udání důvodu ke dni 31. srpna 2003. Předmětný byt žalovaný dosud užívá, a to spolu se svým zletilým synem. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že nájemní smlouvou byl sjednán nájem na dobu určitou, ohraničenou dobou trvání vedlejšího pracovního poměru žalovaného v MŠ M., v této souvislosti odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. června 2005, sp. zn. . Poté rovněž dovodil, že vedlejší pracovní poměr žalovaného v MŠ M. skončil – v důsledku výpovědi ze dne 15. srpna 2003 – k 31. srpnu 2003; konstatoval, že „otázku oprávněnosti skončení pracovního poměru … nelze v tomto řízení řešit, a to rovněž s přihlédnutím k běhu lhůt stanovených “. Dále dovodil, že užíval-li žalovaný předmětný byt i po 31. srpnu 2003, tj. po uplynutí sjednané doby nájmu, a nepodala-li žalobkyně proti němu do třiceti dnů žalobu na vyklizení u soudu, nájemní smlouva se za týchž podmínek opakovaně obnovovala vždy o jeden rok podle , , ve znění před novelou provedenou Naposledy se takto obnovila od 1. září 2005, přičemž nájemní poměr pak skončil dne 31. srpna 2006; od 31. března 2006 byla tato možnost výslovně vyloučena ustanovením , , ve znění po novele provedené (dále jen „obč. zák.“). Poté uzavřel, že od 1. září 2006 užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu. Za této situace žalobě – s odkazem na ustanovení obč. zák. – vyhověl. Současně konstatoval, že žalovaný neprokázal existenci takových závažných okolností, že by na něm nebylo možno spravedlivě požadovat vyklizení bytu bez bytové náhrady ( , ve znění pozdějších předpisů).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. června 2010, č. j. -38, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Dovolával-li se žalovaný ve stádiu odvolacího řízení nových skutečností a důkazů, ty podle odvolacího soudu nejsou způsobilým odvolacím důvodem ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ ), a to proto, že podle obsahu spisu byl žalovaný soudem prvního stupně řádně poučen podle a 3 a všechny rozhodné skutečnosti měl proto uplatnit v prvostupňovém řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – dovolání, které následně doplnil podáním ustanovené advokátky. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení „ “ (správně zřejmě písm. c/) V dovolání především vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam v otázkách „platnosti výpovědi z pracovního poměru, … trvání nájmu a … aplikace ust. o přiznání bytové náhrady“. Namítl, že v řízení nebylo prokázáno, že by mu výpověď ze dne 15. srpna 2003 byla doručena; výpověď z pracovního poměru však musí být dána písemně a doručena druhému účastníku, jinak je neplatná podle věty druhé , , ve znění pozdějších předpisů. Za této situace trvá jeho pracovní poměr v MŠ M. a taktéž i nájem předmětného bytu. Dodal, že trvá-li jeho nájemní poměr k bytu, nelze v daném případě uvažovat o aplikaci , ve znění pozdějších předpisů. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů.

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; právě takový dovolací důvod dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – uplatnil.

Řízení o vyklizení bytu není řízením ve smyslu a je proto ovládáno zásadou neúplné apelace, což předpokládá, že spor po skutkové stránce účastník „odbude“ u soudu prvního stupně. Soud prvního stupně je tedy v těchto případech instancí skutkovou, tj. instancí, u které mají být zásadně při jediném jednání provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon účastníku ukládá povinnost tvrdit všechny pro věc rozhodné skutečnosti před soudem prvního stupně a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé je prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 2008, sp. zn. , uveřejněný pod č. 114 v sešitě č. 8 z roku 2009 časopisu Soudní judikatura). O této povinnosti musí být účastník poučen podle potřeby v průběhu řízení ( , a ) a jmenovitě pak před rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé ( ). Pro úplnost zbývá dodat, že ani v režimu zákonné koncentrace řízení podle není soud zbaven povinnosti provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo ve smyslu Zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. , uveřejněný pod č. 24 v sešitě č. 2 z roku 2009 časopisu Soudní judikatura). Ani v těchto případech však není soud povinen po těchto důkazech tzv. pátrat. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení nové, je rozhodné, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 27 v sešitě č. 3-4 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyplyne-li ve sporném řízení potřeba provedení nenavrženého důkazu z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením , nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést, a to bez ohledu na to, zda má být tímto novým důkazem prokázána skutečnost, jež by mohla způsobit absolutní neplatnost právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. , ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 18. června 2009, sp. zn. ).

V rozsudku ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. , uveřejněném pod č. 18 v sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že ve věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace, platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v ustanovení , že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v ustanovení nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení ( ), že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s ustanoveními nebo ( /nyní odst. 5/ ), a že k přípustným novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když byly uplatněny ( ). K uvedeným právním názorům se dovolací soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 9. září 2008, sp. zn. , a sdílí je i v dané věci.

V posuzovaném případě dovolatel poprvé až v odvolaní proti rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že „dodnes oficiálně poštou nedostal ukončení pracovního poměru a nic nepodepisoval“. Z toho vyplývá, že tuto „skutečnost“ (viz ) neuvedl – podle obsahu spisu – v průběhu řízení před soudem prvního stupně (a v tomto řízení nevyšla ani najevo); z pohledu ustanovení jde proto o novou „skutečnost“, kterou zjevně nelze podřadit pod ustanovení (netýká se podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce /přísedícího/ a ani obsazení soudu), písm. b/ (dovolatel jí nesledoval prokázat existenci vad řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci), písm. e/ (dovolateli se před soudem prvního stupně dostalo poučení podle ve spojení s ustanovením 119a odst. 1 ) a ani písm. f/ (nenastaly /nevznikly/ po vyhlášení /vydání/ rozhodnutí soudu prvního stupně).

Zbývá posoudit, zda takto tvrzená „skutečnost“ může být způsobilým odvolacím důvodem z hledisek vymezených v ustanoveních nebo d/

Ve smyslu jsou skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, způsobilým odvolacím důvodem proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně tehdy, má-li jimi být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž toto rozhodnutí spočívá.Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně ( ), jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. července 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. 175 v sešitě č. 10 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). Právě takového „jiného“ skutkového stavu se za pomoci uvedené „skutečnosti“ (uplatněné až v odvolacím řízení) domáhal dovolatel. Na tuto situaci ovšem ustanovení – jak vyplývá ze shora uvedeného – zjevně nedopadá.

Závěr, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny ( věta druhá ), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).

V dané věci však soud prvního stupně nezaložil své vyhovující rozhodnutí o vyklizení bytu na závěru, že dovolatel (v pozici žalovaného) přítomný při jednání neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní; proto – jde-li o vyklizení bytu – nepřicházelo v úvahu poučení dovolatele podle až 3 Zbývá dodat, že ve vztahu k otázce případné bytové náhrady podle byl dovolatel při jednání u soudu prvního stupně řádně poučen podle a 3 Z těchto důvodů nelze přípustnost uplatnění shora uvedené „skutečnosti“ v odvolacím řízení opřít ani o ustanovení

Lze uzavřít, že odvolací soud se neodchýlil od výše uvedené judikatury, pokud dovodil, že uvedená „skutečnost“ (popřípadě i další skutečnosti nebo důkazy) byla v odvolacím řízení uplatněna v rozporu se zásadou neúplné apelace vyjádřenou v (písm. d/)

Se zřetelem k řečenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. ledna 2012

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu