Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 190/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti společnosti Karaya GROUP, a.s., sídlem Znojmo, Dobšická 3579/15, zastoupené Mgr. Vlastimilem Šopákem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Jana Palacha 954, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008 ve věci sp. zn. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2007 ve věci sp. zn. a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2006 ve věci sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jeho občanskoprávní věci, a to pro porušení d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení, že zástavní právo (k zajištění pohledávky ve výši 5 000 000 Kč), zapsané v katastru nemovitostí u specifikované nemovitosti, nevzniklo. Vrchní soud tento rozsudek jako věcně správný potvrdil a Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.

Soudy první i druhé instance dospěly k závěru, že předmětná zástavní smlouva byla uzavřena platně, a za zástavního dlužníka osobou k tomu oprávněnou; podle obou soudů stěžovatelka nenavrhla žádný věrohodný důkaz, na jehož podkladě by bylo lze dovodit, že Ing. A.Ch. naopak oprávněn zástavní smlouvu uzavřít nebyl, a za takový důkaz nepokládaly ani výpověď samotného Ing. A.Ch. ani stanovy společnosti, na které se stěžovatelka odvolávala.

S odkazy na závěry vyslovené v nálezech Ústavního soudu ve věcech

sp. zn.

a

sp. zn.

stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy porušily ustanovení a ve spojení s , neboť se nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo. Tím dospěly k neúplně zjištěnému skutkovému stavu, založeného "zamítnutím odůvodněných důkazních návrhů", resp. "neprovedením těchto důkazů z úřední povinnosti", jimiž měla být prokázána oprávněnost žalobního návrhu, že zástavní právo nevzniklo "z důvodu absolutní neplatnosti zástavní smlouvy".

Ústavní soud je podle y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že daná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.

Co do posouzení stěžovatelkou tvrzených vad při organizaci dokazování a hodnocení důkazů je namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Soudy prvního i druhého stupně se adekvátně zabývaly provedenými důkazy a detailně vysvětlily, z jakých důvodů nepřisvědčily tvrzením, jež o rozhodných skutkových okolnostech předkládala stěžovatelka. V provedeném dokazování a následném hodnocení důkazů mají přijaté skutkové závěry věcné i logické zakotvení a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Ústavněprávní rozměr nemá ani námitka z "neprovedení" navržených důkazů, jelikož není opory pro úsudek, že skutkový stav byl obecnými soudy zjištěn neúplně. Výtka, že soud prvního stupně odmítl provést důkaz stěžovatelčinými stanovami, navíc není opodstatněná, neboť soud tento důkaz provedl (viz str. 4 rozsudku); skutečnost, že nesehrál v konečných úvahách soudu ve smyslu rozhodující roli, sama o sobě protiústavní není. Ostatně ústavněprávním požadavkem není povinnost obecných soudů vyhovět důkaznímu návrhu každému.

K důsledkům zvláštní okolnosti, kterou spatřuje stěžovatelka v procesním režimu dokazování skutečností relevantních z hledisek tzv. absolutní neplatnosti právního úkonu (již soud posuzuje ex officio) se vyjádřil již dovolací soud, a na jeho výstižné a přesvědčivě odůvodněné závěry zde postačí toliko odkázat. Nejenže je namístě je mít za věcně správné, nýbrž není ani důvod pochybovat o jejich ústavněprávní konformitě.

Na tomto základě nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých hodnocení důkazů a potažmo skutková zjištění učiněná obecnými soudy překračují hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Již jen nad tento rámec lze stěžovateli připomenout, že meritorně sporná otázka - jednání podnikatele ve smyslu § 15 obchodního zákoníku - nalezla v judikatuře obecných soudů již konstantní řešení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. ), na kterém panuje shoda i doktrinální (srov. Bejček, J., Kotásek, J., Pokorná, J.: Soudně nezákonné "zákonné zastoupení", aneb Curia locuta, causa finita?, in: Obchodněprávní revue 2/2009, s. 31 a Štenglová, I.: Ještě několik poznámek k zákonnému zastoupení obchodní společnosti či družstva členem statutního orgánu, in: Obchodněprávní revue 4/2009, s. 102); platí, že jest lišit jednání statutárním orgánem akciové společnosti (členy představenstva) a jednání zástupcem akciové společnosti (typicky jejím generálním ředitelem).

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo než dospět i v posuzované věci.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2009

Jan Musil

předseda senátu