Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 5301/2014

26 Cdo 5301/2014

U S N E S E N Í

obce Hlinné

T. S.

, zastoupenému JUDr. Janou Betlamovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích – Předměstí, Dómská 126/8, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. června 2014, č. j. -93, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. června 2014, č. j. -93, odmítl podle ( , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. / – dále opět jen „ “), neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ), přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil ( ). K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (resp. jeho části), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. ). Takto nastavenému požadavku však dovolatel nevyhověl. V dovolání totiž stran jeho přípustnosti pouze uvedl (s odkazem na ustanovení ), že napadené rozhodnutí

„závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“

, avšak již nevymezil konkrétní právní otázku, která by měla být předmětem dovolacího přezkumu. Ve skutečnosti se prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek dožadoval v zásadě kompletní hmotněprávní i procesní revize právních názorů, které odvolací soud zaujal ve vztahu k vyklizení pozemku (jeho části vymezené ve výroku I., části věty před středníkem napadeného rozsudku) parc. č. 51 – zastavěná plocha a nádvoří, katastrálního území H. (dále jen „pozemek parc. č. 51“). Nelze však ani přehlédnout, že v dovolání uplatnil především nezpůsobilé dovolací důvody, jimiž jednak vytkl odvolacímu soudu vady řízení (nevykonatelnost napadeného rozsudku) a jednak se pokusil zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu.

Ohledně otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně ve vztahu k vyklizení pozemku parc. č. 51, jejíž řešení (s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání) snad rovněž zpochybnil, dovolací soud přesto, co je uvedeno v předchozím odstavci, uvádí následující. V soudní praxi, a to i vzhledem k jednoznačnému znění ustanovení , nemůže být pochyb o tom, že souslovím „a pozemky, které byly k tomuto účelu přiděleny“ se, a to i ve spojitosti s předchozí částí věty užité v citovaném ustanovení („pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání“), rozumělo přidělení rozhodnutím (tehdejšího okresního národního výboru) o přidělení pozemku do osobního užívání, vydaným ve správním řízení ( , , ve znění účinném do 31. prosince 1991, tj. ve znění před novelou provedenou – dále jen „obč. zák. před novelou“); šlo zde o situaci, kdy konkrétní pozemek byl již příslušným rozhodnutím do osobního užívání přidělen, avšak právo osobního užívání dosud nevzniklo v důsledku absence (registrované) dohody o zřízení práva osobního užívání ve smyslu obč. zák. před novelou. Z uvedeného vyplývá, že pouhý příslib zřízení práva osobního užívání pozemku obsažený v kupní smlouvě ze dne 29. března 1978 nemohl ve smyslu v daném případě zabránit přechodu pozemku z vlastnictví České republiky do vlastnictví obce H.

Navíc dovolatel i pro řešení otázky aktivní věcné legitimace ve vztahu k vyklizení pozemku parc. č. 51 nabídl vlastní verzi skutkového stavu vycházející dílem z nesouhlasu se způsobem hodnocení provedených důkazů oběma soudy (konkrétně s jejich výkladem čl. VII. kupní smlouvy ze dne 29. března 1978) a dílem také z toho, co by podle jeho názoru zjistil odvolací soud, pokud by přihlédl ke skutečnostem a důkazům, které nově uplatnil až v průběhu odvolacího řízení. Z uvedeného současně bez dalšího vyplývá, že měl-li být pomocí posléze zmíněných skutečností a důkazů zjištěn skutkový stav věci jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů, pak tyto skutečnosti a důkazy zjevně nesměřovaly k prokázání existence vad řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), a ani neměly sloužit ke zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně ( ), jak se mylně domníval dovolatel (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu z 16. července 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. 175/2003 časopisu Soudní judikatura, a dále např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 17. ledna 2012, sp. zn. ). Protože dotčené okolnosti a důkazy nelze – s přihlédnutím k obsahu spisu – podřadit ani pod jiná ustanovení , upravující výjimky ze zásady neúplné apelace, jíž je ovládáno řízení v dané věci (řízení o vyklizení nemovitostí), nelze odvolacímu soudu s úspěchem vytknout jakékoli pochybení, jestliže je považoval za tzv. nepřípustné novoty, k nimž nelze v odvolacím řízení přihlédnout ( ).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. března 2015

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu