Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2579/2011

30

Cdo 2579/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce

MUDr. Y. E. U.

, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 35, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 4.000.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, č. j. – 134, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, č. j. – 134, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 4. 2010, č. j. – 104,

se zrušují

a věc

se vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, č. j. – 104, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 2.000.000.000,- Kč, jíž se žalobce domáhal z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené v důsledku vazebního stíhání, a 2.000.000.000,- Kč, jíž se žalobce domáhal z titulu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nedůvodným trestním stíháním.

Žalobce se žalobou podanou k soudu dne 25. 7. 2008 domáhal odškodnění nemajetkové újmy po státu v celkové výši 5.999.805.000,- Kč. Usnesením ze dne 6. 8. 2008, č. j. -20, Obvodní soud pro Prahu 2 nepřipustil rozšíření žaloby o uložení povinnosti žalované zveřejnit žalobcem formulovanou omluvu a nárok žalobce na odškodnění za nezákonnou vazbu a za nezákonné trestní stíhání vyloučil k samostatnému řízení, nadále vedenému pod sp. zn. . Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 5. 2009, č. j. -30, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. V rámci předběžného projednání nároku u žalované nebylo žalobci za zásah do nemajetkových práv způsobený vazebním stíháním vyplaceno nic, za poškození dobré pověsti žalobce následkem trestního stíhání byla žalobci vyplacena částka 240.000,- Kč. Žalovaná při jednání u soudu I. stupně vznesla námitku promlčení u obou žalobcem uplatněných nároků.

Soud I. stupně vyšel ze skutkového stavu, že trestní stíhání žalobce ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. pro trestný čin vydírání a omezování osobní svobody spáchaných ve spolupachatelství bylo zahájeno dne 14. 9. 1994, pro trestný čin přípravy vraždy dne 31. 10. 1994, pro trestný čin loupeže spáchaný ve spolupachatelství dne 18. 11. 1994 a pro trestný čin podvodu dne 29. 11. 1994 a 12. 1. 1995. Trestní řízení bylo ukončeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, č. j. -7210, kterým byl žalobce společně s dalšími dvěma obžalovanými zproštěn obžaloby. Usnesením Obvodního osudu pro Prahu 5 ze dne 15. 9. 1994, sp. zn. , byl žalobce vzat do vazby, přičemž vazba trvala od zadržení dne 14. 9. 1994 do 12. 3. 1997, kdy byl žalobce propuštěn na svobodu.

Obvodní soud pro Prahu 2 dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána po právu. Požadovanou nemajetkovou újmu v důsledku vazebního stíhání soud posoudil jako nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu rozhodnutí o vazbě, a poškození dobré pověsti žalobce v důsledku nedůvodného trestního stíhání jako nárok z titulu nezákonného rozhodnutí, neboť trestní obvinění byla pro nezákonnost zrušena zprošťujícím rozsudkem. Dle ustanovení se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona. Soud I. stupně konstatoval, že odpovědnost podle se analogicky podle vztahuje na nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti tohoto zákona. Rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby a sdělení obvinění však byla vydána před účinností , který zavádí institut nemajetkové újmy, a který nabyl účinnosti dne 27. 4. 2006. Přechodné ustanovení čl. II. zakládající pravou zpětnou účinnost se vztahuje pouze na nároky vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení. V případě žalobce však bylo usnesení o vzetí do vazby i sdělená obvinění vydána před účinností , proto nemohou být použita ustanovení tohoto zákona a žalobci nemůže být požadované zadostiučinění přiznáno. I v případě, že by mohly být posuzována podle , byly by tyto nároky promlčeny, protože uplynula desetiletá objektivní promlčecí doba. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno v roce 1994, usnesení o vazbě bylo taktéž vydáno v roce 1994, přičemž žaloba na náhradu nemajetkové újmy soudu došla až dne 25. 7. 2008. Subjektivní šestiměsíční lhůta by byla teoreticky zachována, neboť žalobce se o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl nejpozději k datu pravomocného skončení řízení (31. 7. 2007), nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění uplatnil u žalované dne 28. 1. 2008, čímž došlo ke stavení běhu subjektivní promlčecí doby po dobu šesti měsíců (žalovaná zaujala konečné stanovisko dne 28. 7. 2008), a žalobu u soudu uplatnil dne 25. 7. 2008. Soud tedy žalobu zamítl a zamítl i další návrhy žalobce na doplnění dokazování k prokázání výše požadovaného odškodnění.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2011, č. j. – 134, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Přestože se odvolací soud neztotožnil s názorem soudu I. stupně o uplynutí objektivní desetileté promlčecí doby, která počíná dle odvolacího soudu běžet až ode dne vydání zprošťujícího rozsudku, dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Dle odvolacího soudu nelze souhlasit s názorem žalobce, že by podle měly být odškodňovány i nároky na náhradu nemajetkové újmy vzniklé na základě rozhodnutí vydaných před nabytím účinnosti tohoto zákona, nicméně zrušené po jeho účinnosti. Tento názor žalobce neodpovídá jazykovému výkladu zákona ani vůli zákonodárce. V rozhodnutí se Ústavní soud nepřihlásil k názoru, že lze novelu vztáhnout na postavení poškozeného zpětně, a proto naopak přichází v úvahu aplikace ustanovení týkajících se ochrany osobnosti podle až 13 obč. zák. V tomto řízení tedy nelze požadované zadostiučinění přiznat.

Oba výroky rozsudku odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež považuje za přípustné podle ustanovení , neboť má za to, že rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolací důvody uplatnil žalobce dle ustanovení a b) Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel posouzení možnosti aplikace na nároky požadující náhradu nemajetkové újmy, která vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím vydaným před nabytím účinnosti tohoto zákona. Dovolatel má za to, že aplikace umožňuje přiznat poškozeným náhradu nemajetkové újmy z nezákonných rozhodnutí vydaných ještě před účinností tohoto zákona. Ani ustanovení ani čl. II. neupravuje otázku časové působnosti zákona ve vztahu k nárokům na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která byla způsobena nezákonným rozhodnutím. Nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniká až ke dni skončení trestního stíhání, neboť teprve pravomocné rozhodnutí, kterým se trestní stíhání končí, je tou právní skutečností, se kterou zákon vznik nároku spojuje. Nezbytným předpokladem pro vznik odpovědnosti státu je zrušení nezákonného rozhodnutí. Počátek běhu promlčecí lhůty je proto nutné vztáhnout k datu vydání rozhodnutí, kterým byla určena nezákonnost rozhodnutí předcházejících. Teprve k tomuto okamžiku lze vztahovat vznik škody (nemajetkové újmy) a teprve tehdy mohl žalobce svůj nárok uplatnit. K výkladu nezákonnosti vazby poukázal dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. . Jiná situace by byla, pokud by k vydání i zrušení nezákonného rozhodnutí došlo před datem účinnosti , pak by nepochybně byla aplikace tohoto předpisu zcela vyloučena. Interpretace právní normy provedená soudy nižších instancí je přehnaně formalistická a necitlivá, neboť za stávajícího stavu právní úpravy by byl nárok žalobce nepochybně odškodněn. Dovolatel rovněž uvedl, že z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud jasně deklaroval možnost vzniku nemajetkové újmy a její náhrady i před přijetím , a to na základě příslušných ustanovení . Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že se soudy zabývaly pouze otázkou aplikace právní normy a otázkou promlčení a dále se věcí nezabývaly, takže nebyly provedeny navržené důkazy, v důsledku čehož nebyl ani zjištěn skutkový stav. Dovolatel navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „ “).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle , dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Dovolatel napadl oba výroky rozsudky odvolacího soudu, tedy včetně výroku o nákladech řízení, z obsahu dovolání se však podává, že brojí pouze proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve věci samé. Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení nadto není přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí ( ). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak nemůže být dána podle , neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být založena ani , a , jelikož nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolání je přípustné, neboť soudy nižších stupňů posoudili v dovolání vznesené otázky v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a dopustily se nesprávného právního posouzení věci.

Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) zjištěného skutkového stavu.

Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Soud je vázán žalobou, avšak právní kvalifikace nároku učiněná žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 13, pod označením C 962).

V posuzované věci žalobce v žalobě uvedl, že požaduje náhradu nemajetkové újmy dle , dle , dle ustanovení obč. zák. a dle ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čímž dal soudu v podstatě na výběr, podle kterého z těchto právních předpisů jeho nároky posoudí. Bylo tedy na právním posouzení soudu, aby určil právní předpis aplikovatelný na posuzovaný případ.

Stěžejní pro rozhodnutí ve věci proto byla otázka aplikovatelnosti , ve znění , či jiného právního předpisu na nároky uplatněné žalobcem. Na okraj lze pouze uvést, že nelze slučovat otázku promlčení, aplikovatelnosti zákona a podmínek pro uplatnění nároku u soudu.

Pro posouzení otázky, zda lze na nároky žalobce aplikovat , ve znění , je třeba určit, od které skutečnosti se aplikace tohoto zákona odvíjí. Přestože z přechodného ustanovení čl. II. tato skutečnost výslovně nevyplývá, lze jeho výkladem dojít k závěru, že rozhodující skutečností, se kterou je spojena aplikace nového , je vznik nemajetkové újmy. Uvedené vyplývá ze znění přechodného ustanovení čl. II. , které stanoví pravou zpětnou účinnost pro újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona pouze pro nároky vyplývající z nepřiměřené délky řízení.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. , jenž je dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, uvedl, že z pohledu aplikace , ve znění , na nároky o odškodnění vzniklé nemajetkové újmy není rozhodné, kdy bylo vydáno rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, jež bylo následně zastaveno, nebo kdy bylo vydáno rozhodnutí o zproštění obžaloby. Okamžik vydání nezákonného rozhodnutí je podstatný a rozhodující pro vymezení působnosti a dřívějšího u nároků na náhradu škody, neboť pro určení působnosti mezi těmito dvěma zákony se aplikuje přechodné ustanovení Přechodné ustanovení však nelze analogicky použít na vymezení působnosti , který obsahuje své vlastní přechodné ustanovení v čl. II.

Pro posouzení toho, který zákonný předpis je třeba na nároky žalobce aplikovat, je tedy třeba stanovit, kdy nemajetková újma vznikla, respektive kdy se projevovala a trvala, neboť nemajetková újma je psychickým stavem, jenž není co do své podstaty přesně ohraničitelným, a odvíjí se od toho, jakou nemajetkovou újmu poškozená osoba subjektivně pociťuje. Nemajetková újma je tedy kategorií čistě subjektivní, kterou lze prokázat jen se značnými obtížemi, a proto se ve své podstatě nedá odškodnit to, jak se poškozený cítil, ale zda měl vzhledem ke všem okolnostem případu důvod se cítit poškozeným.

Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. , taktéž dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, podrobně zabýval otázkou, podle kterého právního předpisu je třeba posoudit nároky na odškodnění nemajetkové újmy u osob, proti nimž bylo zahájeno trestní stíhání před účinností , avšak ke zprošťujícímu rozsudku došlo až za účinnosti této novely, a podle kterého právního předpisu je třeba posoudit nároky vyplývající z vazebního stíhání, které bylo uskutečněno před účinností Jednalo se o obdobný případ jako v této věci, proto lze v podrobnostech na citované rozhodnutí odkázat. Ostatně co do obsahu takového nároku se Nejvyšší soud blíže vyjádřil rovněž v obdobných poměrech v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. .

S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že vůlí zákonodárce nebylo založit odpovědnost státu za újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími nebo nesprávným úředním postupem (vyjma nepřiměřené délky řízení) v době před nabytím účinnosti , uvedené však neznamená, že by bez dalšího měly být tyto nároky žalobce zamítnuty. Odvolací soud tedy pochybil, pokud se blíže nezabýval otázkou, podle kterého právního předpisu by bylo možné nároky žalobce odškodnit.

Jak bylo uvedeno výše, aplikaci je třeba posuzovat podle okamžiku vzniku nemajetkové újmy. Je zřejmé, že ke vzniku nemajetkové újmy a jejímu trvání v případě žalobcova nároku na odškodnění nemajetkové újmy za vazbu došlo v době trvání vazby, tedy od 14. 9. 1994 do 12. 3. 1997, neboli před účinností , tedy v době, kdy český právní řád možnost odškodnění této újmy výslovně neupravoval. K okamžiku omezení osobní svobody žalobce však byla Česká republika vázána Úmluvy, podle kterého „[k]aždý, kdo byl zatčen nebo zadržen v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.“ Jde přitom o ustanovení přímo použitelné, jež stanoví právní základ pro odškodnění majetkové i nemajetkové újmy způsobené nezákonným zbavením svobody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 136, svazek č. 42, str. 91 a nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 108, svazek č. 49, str. 567).

Podmínkou aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, tj. úspěšnosti nároku na náhradu škody či újmy, je skutečnost, že ke zbavení svobody došlo v rozporu s čl. 5 odst. 1, 2, 3 nebo 4 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 26. 4. 1990, Wassink proti Nizozemí, stížnost č. 12535/86, odst. 38). Je-li shledáno porušení až 4 Úmluvy, poskytuje se odškodnění přímou aplikací Úmluvy bez toho, aby bylo jakkoli omezováno národní úpravou odpovědnosti státu za způsobenou újmu, neboť ve smyslu y má Úmluva aplikační přednost před zákonem. Specifickým případem je situace, kdy národní úprava chrání poškozeného co do odpovědnosti státu za způsobenou újmu v rozsahu širším, než Úmluvy. Takovou situaci je způsobilý založit např. OdpŠk v případě, kdy se původně zákonná vazba, která nepředstavuje porušení až 4 Úmluvy, stává důvodem k odškodnění až v důsledku zproštění obžaloby, čímž je založena odpovědnost státu za újmu obviněnému vykonanou vazbou způsobenou. Protože v takovém případě rozhodnutí o vazbě sdílí režim judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu v tom, že rozhodnutí o vazbě nemělo být vůbec vydáno, respektive je nezákonné (srov. výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90), nezbývá, než uzavřít, že rozhodnutím o vazbě došlo k porušení Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. ). Výjimkou jsou situace uvedené v ustanovení , kdy by podle českého práva nárok na odškodnění újmy či škody způsobené nezákonnou vazbou nevznikl.

Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud i soud prvního stupně se ve vztahu k žalobcově nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s vazebním stíháním měly zabývat otázkou aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, a pokud bez dalšího žalobcův nárok zamítly, je jejich posouzení daného nároku neúplné a tudíž nesprávné.

Aplikovatelnost na nemajetkovou újmu způsobenou žalobci trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby, je rovněž třeba posoudit podle toho, kdy nemajetková újma žalobci vznikala. Vzhledem k tomu, že dlouhodobé trestní stíhání má negativní dopady na osobnost člověka, jeho psychiku, čest, rodinný a společenský život i na pracovní uplatnění, jedná s o újmu trvající po celou dobu trestního stíhání, v případě žalobce od 14. 9. 1994 do 31. 7. 2007, tedy 12 let, 9 měsíců a 13 dní. Pro účely podřazení nároku žalobce pod správný právní předpis je třeba tento nárok rozdělit na dvě části, a to na nárok na odškodnění nemajetkové újmy žalobce, ke které došlo v důsledku trestního stíhání před účinností , a na nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé po 27. 4. 2006.

Nejvyšší soud se v této otázce cítí být vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. , v tom, že nárok vzniklý před účinností je možno odškodnit cestou ochrany osobnosti, zatím co nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé žalobci od účinnosti je třeba posoudit podle ve znění Ve vztahu k trestnímu stíhání žalobce, které skončilo zproštěním obžaloby, nelze přímo aplikovat Úmluvy, neboť samotným trestním stíháním k omezení osobní svobody žalobce nedošlo. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není správné ani co do posouzení tohoto nároku žalobce.

Přestože k části nároku žalobce, jež by měl být posouzen v rámci ochrany osobnosti podle , jsou věcně příslušné rozhodovat v prvním stupni krajské soudy, bude i tato část nároku projednána Obvodním soudem pro Prahu 2, neboť jeho věcná příslušnost k projednání celé věci byla založena usnesením Vrchního soud v Praze ze dne 25. 5. 2009, č. j. -30. Otázka věcné příslušnosti soudu nemůže být opětovně předmětem posouzení, a to ani v rámci dovolacího přezkumu, jemuž brání podmínka pravomocného rozhodnutí stanovená v Soud, jehož věcná a místní příslušnost byla určena podle věty třetí nebo některým jiným způsobem, uvedeným nebo předvídaným v , je v projednávané věci zákonným soudem ve smyslu věty druhé d a o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se v tomto případě nejedná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Věcně příslušný soud rozhodující o nároku žalobce v rámci řízení o ochranu osobnosti pak při svém rozhodování přihlédne k tomu, že je daným postupem suplována absence zákonné úpravy odškodnění nemajetkové újmy, za kterou odpovídá stát, jež by v případě, pokud by nárok spadal do časové působnosti , ve znění , byl posuzován podle tohoto zákona.

K otázce možnosti posuzování námitky promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené zbavením svobody, ke kterému došlo v době od 18. 3. 1992 do 26. 4. 2006, jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. .

Dovolací soud se nezabýval dovolatelem vytýkanou vadou řízení, jejíž posouzení by vzhledem k výše uvedeným závěrům bylo nadbytečné.

Jelikož právní posouzení žalobcových nároků na odškodnění nemajetkové újmy odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné, postupoval dovolací soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle věta druhá také rozsudek soudu prvního stupně a podlé téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně je pak ve smyslu , části první věty za středníkem, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. ledna 2012

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu