Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 402/2011

30

Cdo 402/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Mgr. P. P.

, zastoupeného Mgr. Petrem Wölflem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2010, č. j. – 111, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2010, č. j. – 111, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 11. 2009, č. j. - 79,

se zrušují

a věc

se vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky 500.000,- Kč, jíž se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s trestním stíháním a trestním řízením, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. .

Soud I. stupně zjistil následující skutkový stav. Dne 29. 3. 2006 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání, které žalobce napadl včasnou a dodatečně odůvodněnou stížností, ta však byla usnesením Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 12. 4. 2006 jako nedůvodná zamítnuta. Dne 20. 6. 2006 byla na žalobce podána obžaloba, o které Okresní soud Plzeň – sever rozhodl rozsudkem ze dne 24. 4. 2007 tak, že žalobce obžaloby zcela zprostil z důvodu, že se žalovaný skutek nestal. Odvolání státního zástupce bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2007 zamítnuto. Žalobce uplatnil dne 15. 2. 2008 nárok na přiměřené zadostiučinění u žalované, jeho žádost však do podání žaloby nebyla vyřízena, žalovaná pouze ve vyjádření k žalobě uvedla, že konstatování vydání nezákonného rozhodnutí se vzhledem ke stavu věci jeví jako dostatečné, a tímto vyslovila žalobci omluvu.

Soud I. stupně k nároku žalobce uvedl, že institut zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím byl do právního řádu vtělen s účinností od 27. 4. 2006. Předmětné nezákonné rozhodnutí bylo vydáno 29. 3. 2006, tedy ještě před účinností uvedené novely, přičemž její přechodné ustanovení umožňuje požadovat zadostiučinění za nemajetkovou újmu i za dobu před účinností novely, avšak pouze z titulu nesprávného úředního postupu podle a Soud je přesvědčen, že přechodné ustanovení tak jak je koncipováno, neumožňuje přiznat za dobu před účinností novely zadostiučinění za nemajetkovou újmu z jiného titulu, než z titulu nesprávného úředního postupu. Vzhledem k tomu, že žalobce spojuje vznik nemajetkové újmy s nezákonným rozhodnutím, nelze nároku vyhovět, a proto byla žaloba zamítnuta.

Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu I. stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry ohledně aplikace přechodného ustanovení Námitku žalobce, že nárok na náhradu nemajetkové újmy by měl být posouzen v intencích d s přihlédnutím k principu rovnosti práv odvolací soud neshledal důvodnou. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. pouze vyslovil, že je nesporné, že požadavek poskytnutí stejných práv za stejných podmínek bez neodůvodněných rozdílů dikcí čl. II. respektován není, neboť zákonodárce bez v ústavní rovině akceptovatelných důvodů znevýhodnil ty subjekty, kterým vznikla imateriální újma nezákonným rozhodnutím, před těmi, jimž vznikla imateriální újma nesprávným úředním postupem, nicméně čl. II. přechodné ustanovení nezrušil, takže soudy jsou tímto zákonným ustanovením vázány.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku I. napadl žalobce dovoláním, jež považuje za přípustné podle ustanovení Dovolatel uvedl, že podstata napadeného rozhodnutí spočívá v právního posouzení, zda žalobce má vůči České republice nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy za to, že byl negativně postižen důsledky nezákonného rozhodnutí, a to s ohledem na datum vydání nezákonného rozhodnutí ve vztahu k novele provedené Žalobce rozdělil otázku zásadního právního významu na dvě části, a to na otázku způsobu výkladu přechodného ustanovení , a na zodpovězení otázky, dle jakého ustanovení pozitivního práva má být škodní nárok žalobce obecnými soudy posouzen. Dovolatel zastává názor, že odvolací soud měl při své rozhodovací činnosti akcentovat závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. a , a přihlédnout k tomu, že zákonodárce v přechodném ustanovení k zcela bez věcného zdůvodnění znevýhodňuje poškozené, kterým vznikla imateriální újma v důsledku nezákonných rozhodnutí, před poškozenými, jimž vznikla imateriální újma nesprávným úředním postupem. Odvolací soud měl ve světle judikatury Ústavního soudu rozhodnout, že nárok žalobce má oporu v ustanovení ve znění Takovýto závěr by nebyl v rozporu s obsahem a smyslem předmětného přechodného ustanovení a současně by byl souladný s ústavním požadavkem minimalizace zásahů do základních práv a maximalizace uchování jejich obsahové hodnoty. Odvolací soud tedy správně určenou právní normu nesprávně vyložil a následně ji nesprávně aplikoval na daný skutkový stav. Dovolatel zároveň pokládá hypotetickou otázku, proč soudy obou stupňů, pakliže měly pochybnosti o ústavnosti přechodného ustanovení čl. II. , nevyužily procesní možnosti přerušit řízení ve smyslu ustanovení Žalobce navrhl rozsudek Městského soudu v Praze jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „ “).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle , dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud vyložil a aplikoval přechodné ustanovení čl. II. v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a tudíž jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud se otázkou výkladu a aplikace přechodného ustanovení čl. II. zabýval mimo jiné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. , jež je dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, ve kterém dospěl k závěru, že stát odpovídá za podmínek stanovených , ve znění , za nemajetkovou újmu vzniklou v době od 27. 4. 2006 i tehdy, jestliže nezákonné rozhodnutí, které újmu způsobilo, bylo vydáno před uvedeným datem.

Při posuzování možnosti aplikace , ve znění , na případy odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí je třeba vždy zkoumat, kdy nemajetková újma vznikla. Zda před účinností , jež tento nárok založil, nebo po účinnosti , tedy po 27. 4. 2006. Z pohledu aplikace ., ve znění , na nároky o odškodnění vzniklé nemajetkové újmy není rozhodné, kdy bylo vydáno rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, jež bylo následně zastaveno, nebo kdy bylo vydáno rozhodnutí o zproštění obžaloby. Okamžik vydání nezákonného rozhodnutí je podstatný a rozhodující pro vymezení působnosti a dřívějšího u nároků na náhradu škody, neboť pro určení působnosti mezi těmito dvěma zákony se aplikuje přechodné ustanovení k , které v první větě stanoví, že „odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti tohoto zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem“. Přechodné ustanovení však nelze analogicky použít na vymezení působnosti

Možnost žádat zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla do zakotvena , který obsahuje pouze jedno přechodné ustanovení, a to čl. II. zákona. Uvedené přechodné ustanovení stanoví pravou zpětnou účinnost, avšak pouze ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nesprávným úředním postupem podle věty druhé a třetí a věty druhé a třetí za podmínky, že nárok na náhradu této nemajetkové újmy nebyl promlčen. Ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nezákonným rozhodnutím pak přechodné ustanovení mlčí. Vůlí zákonodárce vzhledem k okolnostem vzniku této novely nebylo založit pravou zpětnou účinnost i ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nezákonným rozhodnutím nebo jiným nesprávným úředním postupem, jak je blíže vysvětleno v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. .

Došlo-li tedy ke vzniku (a trvání) nemajetkové újmy po 27. 4. 2006, kdy již zakládal nárok na náhradu nemajetkové újmy, je třeba odpovědnost státu posoudit podle ustanovení a násl. , byť by rozhodnutí o zahájení trestního stíhání bylo vydáno před účinností

V posuzované věci bylo trestní stíhání zahájeno dne 29. 3. 2006, tedy přibližně měsíc před účinností , a ke skončení řízení došlo dne 14. 8. 2007, kdy bylo odvolání státního zástupce zamítnuto. Je tedy zřejmé, že k nemajetkové újmě žalobce došlo (nastávala a trvala) převážně za účinnosti , a proto jeho nárok v tomto časovém rozsahu bylo třeba posoudit podle , ve znění

Ohledně nároku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé (a projevující se) před účinností se cítí být Nejvyšší soud vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. , v tom, že daný nárok bylo možno odškodnit cestou ochrany osobnosti (srov. výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). O této části nároku jsou tedy příslušné rozhodovat v prvním stupni krajské soudy. Jelikož však Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2009, č. j. -66, založil svým pravomocným rozhodnutím věcnou příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2, nemůže být otázka věcné příslušnosti opětovně předmětem posouzení, a to ani v rámci dovolacího přezkumu, jemuž brání podmínka pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu stanovená v Soud, jehož věcná a místní příslušnost byla určena podle věty třetí nebo některým jiným způsobem, uvedeným nebo předvídaným v , je v projednávané věci zákonným soudem ve smyslu věty druhé d. Proto v projednávané věci, byť by k části nároku žalobce, jež by bylo možno odškodnit cestou ochrany osobnosti, byl věcně příslušný v prvním stupni krajský soud, bude i tato část nároku projednána Obvodním soudem pro Prahu 2. O vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se v tomto případě nejedná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jelikož však odvolací soud takto nepostupoval a zamítavý výrok soudu prvního stupně potvrdil, je jeho právní posouzení věci nesprávné, proto postupoval dovolací soud podle , části věty za středníkem a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Jelikož se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle věta druhá také rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně je pak ve smyslu , části první věty za středníkem, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 6. prosince 2011

JUDr. Franštišek Ištvánek, v. r.

předseda senátu