Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2503/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce O.PO.RA, odborová organizace, IČO: 26991934, se sídlem Bouzov 8, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Blanická 917/19, proti žalovanému Národnímu památkovému u, IČO 75032333, se sídlem Praha 1, Valdštejnské nám. 67, o 67.847,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. ledna 2010, č.j. -470, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala zaplacení 67.847,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody, jež měla být způsobena její právní předchůdkyni PhDr. H. P. tím, že jí bylo bráněno v řádném užívání pronajatého bytu.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 1. 2008, č.j. -281, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 27. 5. 2008, č.j. -308, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že PhDr. H. P. uzavřela dne 8. 7. 1992 s Vlastivědným muzeem v Olomouci jako pronajímatelem nájemní smlouvu ve znění pozdějších dodatků, jejímž předmětem byl byt I. kategorie na hradě Bouzov. Dopisem ze dne 21. 3. 2005 adresovaným řediteli Národního památkového u sdělila PhDr. P., že od června 2004 je v souvislosti s užíváním uvedeného nájemního bytu vystavena neúnosné šikaně, proto si nájemní smlouvou ze dne 1. 3. 2005 sjednala na dobu určitou do 31. 12. 2007 podnájem bytu v Olomouci. Žalobkyně uhradila za nájemné bytu v Olomouci od března 2005 do února 2006 celkem 54.000,- Kč, za platby služeb v bytě na Bouzově od března 2005 od února 2006 celkem 6.216,- Kč, za dosílku pošty z Bouzova do Olomouce 900,- Kč, za revizní zprávu elektroinstalace 1.418,- Kč, za znalecký posudek z oboru elektro 3.811,- Kč a za cestovní výlohy 1.502,- Kč. Soud dospěl k závěru, že dle stávající judikatury (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. , ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. , a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. ) placení nájemného a záloh na služby náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu a neplnění této povinnosti nelze podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svou povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu; nájemce pak k obraně svých práv může volit cestu soudního řízení, v němž se vůči pronajímateli domáhá splnění konkrétní povinnosti, nebo postup dle věty první, resp. obč. zák. Žalovaný se tedy bezdůvodně neobohatil dle obč. zák. tím, že mu PhDr. P. platila nájemné a zálohy na služby. Na základě zjištěného skutkového stavu pak dovodil, že nebylo prokázáno porušení povinnosti pronajímatele dle obč. zák. a mezi porušením a tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost, předpoklady odpovědnosti za škodu dle obč. zák. tak nejsou dány.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 1. 2010, č.j. -470, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, zrušil jej ve výroku o uložení povinnosti žalobkyni zaplatit soudní poplatek a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně, že provedení dalších důkazů bylo nadbytečné, převzal jeho skutková zjištění a ztotožnil se s jeho závěrem, že nebylo prokázáno porušení povinnosti žalovaným ani příčinná souvislost. Vzhledem k umístění pronajatého bytu v prostorách hradu Bouzov jsou do jisté míry specifikovány a limitovány práva a povinnosti jednotlivých účastníků vztahu. Z provedeného dokazování vyplývá, že jednání žalovaného vůči PhDr. P. nepřekračovalo rámec oprávnění pronajímatele bytu, při výkonu vlastnického práva tedy nedošlo k jeho zneužití ani k jednání v rozporu s dobrými mravy dle § 3 obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení a uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení a b) Za otázku zásadního právního významu označila, zda nájemce, který se pro porušování práva ze strany pronajímatele odstěhoval z bytu, může úspěšně žádat po pronajímateli úhradu nájemného uhrazeného za jiné bydlení coby náhradu škody, nebo je jeho právo omezeno pouze na postup dle nebo obč. zák., a dále zda je na místě posuzovat z hlediska obč. zák. jednotlivá porušení povinností pronajímatele zvlášť či celkově. Dovolatelka zpochybnila závěr, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi porušením povinností žalovaného a žalobkyní uplatňovanou škodou, soudu vytkla, že se blíže nezabýval jednotlivými tvrzeními o zásazích pronajímatele do práv její právní předchůdkyně, chybně vyhodnotil intenzitu zásahu a nesprávně posoudil charakter jednání žalovaného, jež bylo v rozporu s dobrými mravy. Zálohy placené v původním bytě jako paušální platby a nájemcem jednoznačně nespotřebované z důvodu faktického bydlení v jiném bytě by měly spadat do kategorie bezdůvodného obohacení pronajímatele. Rozhodnutí odvolacího soudu postrádá řádné odůvodnění, pominutím odvolacích námitek bylo dovolatelce upřeno právo na soudní a jinou ochranu, na spravedlivý proces a porušena zásada rovnosti účastníků. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno podle procesních předpisů platných do 30. 6. 2006, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl rovněž podle dosavadních předpisů (tj. podle ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II ). Dospěl však k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Ačkoliv odvolací soud rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Žalobkyní požadovaná částka (bez příslušenství) je totiž souhrnem částek představujících nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 6.216,- Kč za platby služeb v bytě na Bouzově v měsících březen 2005 až únor 2006 a škodu, jež měla její právní předchůdkyni vzniknout v podobě nákladů vynaložených v souvislosti s pronájmem bytu v Olomouci. Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události, mají odlišnou povahu (okruh skutečností relevantních pro posouzení jejich důvodnosti není shodný), a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve vztahu k nároku na zaplacení 6.216,- Kč je tak vyloučena ustanovením

Ani ve zbylém rozsahu dovolání není přípustné. O případ uvedený v a b) v daném případě nejde a Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání ani podle písmene c), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit a založit jeho přípustnost dle , je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Z obsahu dovolání se podává, že navzdory ohlášenému nesouhlasu s právními závěry odvolacího soudu dovolatelka primárně zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu ohledně porušení právní povinnosti žalovaného a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a tvrzenou škodou.

Namítá-li dovolatelka nesouhlas se skutkovými závěry, uplatňuje dovolací důvod podle (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle a b) , nikoli přichází-li v úvahu přípustnost dovolání pouze podle Nesprávné právní posouzení věci namítá dovolatelka až jako důsledek nesprávného hodnocení důkazů, a tedy i nesprávného zjištění skutkového stavu.

Otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní, neboť se v řízení zjišťuje, zda tvrzená škodná událost a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Tyto právní závěry dovolatelka nezpochybňuje.

Za této situace je pak nadbytečné zabývat se zásadním právním významem rozsudku odvolacího soudu v otázce, zda jednání žalovaného jako pronajímatele je porušením právní povinnosti či jednáním v rozporu s dobrými mravy. Jestliže totiž z hlediska řešení dílčí otázky příčinné souvislosti neshledává dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným, nemohl by se ani dovolatelkou předkládaný závěr o porušení povinnosti pronajímatele (jednání v rozporu s dobrými mravy) projevit v jejích poměrech kladně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ze stejného důvodu pak ani řešení dovolatelkou předestřené otázky, zda nájemce, který se pro porušování práva ze strany pronajímatele odstěhoval z bytu, může úspěšně žádat po pronajímateli úhradu nájemného zaplaceného za jiné bydlení coby náhradu škody, nebo je jeho právo omezeno pouze na postup dle § 691 nebo § 698 obč. zák., a dále zda je na místě posuzovat jednotlivá porušení povinností pronajímatele zvlášť, či je na místě posuzovat celkově jeho chování v rozporu s § 3 obč. zák., se nemohlo projevit v jejích poměrech kladně, nepodléhá-li dovolacímu přezkumu posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody jakožto podmínky odpovědnosti žalovaného za škodu, která obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby.

Namítá-li dovolatelka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatňuje dovolací důvod podle , jímž přípustnost dovolání podle založit nelze, nezahrnuje-li tvrzená vada řízení otázku zásadního právního významu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. , a

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. ). Dovolatelčiny námitky, že se soudy obou stupňů nedostatečně vypořádaly s jejími tvrzeními a provedenými důkazy a nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, zásadní právní význam (pro rozhodování obdobných věcí) nemají.

Rozsudek odvolacího soudu je dovoláním výslovně napadán i ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné ustanovení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle ve spojení s větou první odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl dle věty první, a tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalovanému, který by dle výsledku dovolacího řízení měl právo na náhradu jeho nákladů, žádné náklady dle obsahu spisu nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. prosince 2011

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senát