Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3215/2009

ROZSUDEK

JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce P. R., bytem ve Z., zastoupeného Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem se sídlem ve Zlíně, U Sokolovny 121, proti žalované I. V., bytem ve Z., zastoupené JUDr. Jaromírem Kaláčem, advokátem se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 1276, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. listopadu 2008, č. j. -107, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. prosince 2007, č. j. -80, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů z 21. 3. 2005, kterou uzavřeli žalovaná a M. V., dle níž do výlučného vlastnictví žalované připadl byt č. 4594/62 v budově č. p. 4594 na pozemku p. č. st. 6548 se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy na pozemku, jak je zapsáno pro obec a katastrální území Z. u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Z., je vůči žalobci právně neúčinná; dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce má vůči M. V. vykonatelné pohledávky na základě směnečných platebních rozkazů vydaných Krajským soudem v Brně; oba platební rozkazy nabyly právní moci 19. 10. 2005. Manželství M. V. a žalované bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. , který nabyl právní moci 1. 2. 2005. Dne 21. března 2005 M. V. a žalovaná uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění manželů, podle které do výlučného vlastnictví žalované mj. připadl byt v budově na pozemku se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy na parcele a na pozemku, vše v k. ú. Z. M. V. nemá jiný majetek, který by mohl být použit k uspokojení pohledávky žalobce.

Soud prvního stupně uzavřel, že právním úkonem, kterému lze odporovat za podmínek (dále jen obč. zák.) je nepochybně i dohoda o vypořádání společného jmění manželů, kterou uzavřel M. V. se svojí bývalou manželkou;

tu ovšem nelze považovat za osobu blízkou dlužníkovi. Skutečnost, že žalovaná věděla o dluzích M. V. a že jí musela být známá jeho majetková situace není důkazem o tom, že žalované musel být znám úmysl M. V. zkrátit uzavřenou dohodou o vypořádání společného jmění manželů uspokojení pohledávky žalobce. Žalobce tedy neprokázal, že žalované musel při uzavírání dohody o vypořádání společného jmění manželů být znám dlužníkův úmysl zkrátit věřitele.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, dospěl však k odlišnému právnímu závěru, že žalobu je třeba zamítnout proto, že předmětná dohoda o vypořádání společného jmění manželů z 21. 5. 2005, která se nesporně dotýká práv žalobce jako věřitele na uspokojení jeho pohledávky, je vůči žalobci neúčinná již přímo ze zákona, a to podle § 150 odst. 2 obč. zák. Zcela postačuje, aby v době uzavření dohody o vypořádání SJM pohledávka existovala, aniž by tato byla přiznána soudním rozhodnutím; za tohoto stavu pak nastupují přímo ze zákona účinky předvídané v ustanovení obč. zák. Proto žalobce nemá na určení naléhavý právní zájem ve smyslu ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání; tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle , a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení Namítá zejména nesprávnost závěru odvolacího soudu, že uplatil svoji žalobu u soudu nadbytečně,

a tak na podání své žaloby nemůže mít právní zájem. Podle dovolatele nelze pomíjet možnost chránit zájmy věřitele i prostřednictvím právního institutu odporovatelnosti podle § 42a a násl. obč. zák.. V případě, kdy se věřitel domáhá určení neúčinnosti právního úkonu

podle obč. zák., pak takové domáhání se nároku nelze automaticky podřadit řízení podle včetně obligatorního požadavku na posuzování, zda na takovém řízení je právní zájem či nikoliv. Dovolatel může podle a násl. kdykoliv uplatnit své právo na podání žaloby na určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, a to bez ohledu na existenci ustanovení obč. zák., avšak za předpokladu, že jsou splněny podmínky pro podání této žaloby podle a násl. . Žalobce navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle ve znění účinném před jeho novelizací provedenou

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle , že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v a b) a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (§ 42a odst. 1 obč. zák.).

Z § 150 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že práva věřitelů nesmí být dohodou manželů o vypořádání jejich společného jmění dotčena.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2007, sp. zn. , publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 5419, se uvádí: „Není pochyb o tom, že zásah do práv věřitelů ve smyslu ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. nezpůsobuje neplatnost, nýbrž tzv. relativní bezúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů; znamená to, že v právních vztazích obecně dohoda sledované právní následky vyvolala, avšak ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu hledí tak, jako kdyby její právní účinky nenastaly. Soudní praxe se dosud nevyjádřila k tomu, zda neúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů nastává bez dalšího, tj. přímo ze zákona, nebo zda dohodou dotčení věřitelé - obdobně jako věřitelé, kteří mají za dlužníkem vymahatelnou pohledávku podle obč. zák. - jsou na základě ustanovení obč. zák. aktivně věcně legitimováni k žalobě o vyslovení právní neúčinnosti dohody. Podle , ve znění účinném

do 31. 7. 1998, byla soudní praxe jednotná v tom, že věřitel může odporovat - jak vyplývá z ustanovení § 42a obč. zák. - každému právnímu úkonu dlužníka, kterým se zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a který dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. Takovým právním úkonem mohla být i dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů… , kterým se mění a doplňuje , o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, v rámci institutu společného jmění manželů poskytl věřitelům, jejichž práva byla dotčena dohodou o vypořádání společného jmění manželů, ochranu, která jde nad rámec ustanovení obč. zák. Aby ustanovení obč. zák. nebylo obsoletní právní normou, je namístě takový výklad, podle něhož zásah do práv uvedených osob (věřitelů) má za následek bez dalšího (tedy bez nutnosti domáhat se vyslovení právní neúčinnosti soudem podle obč. zák.) neúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů. Z toho, že neúčinnost

- na rozdíl od odporovatelnosti - nastává přímo ze zákona, vyplývá, že ji lze uplatnit námitkou ve sporu (nebo v jiném řízení)“.

Dovolací soud souhlasí se závěrem, že je-li dohoda o vypořádání SJM, která by se mohla dotknout práv věřitelů, vůči nim neúčinná, nemůže nic na právech věřitelů změnit skutečnost, že by tato dohoda (navíc) naplňovala podmínky pro aplikaci o odporovatelnosti právním úkonům. Nicméně dovolací soud vyslovil, že řízení o odpůrčí žalobě ve smyslu ustanovení obč. zák. ( , ve znění účinném do 31. 12. 2007) není řízením o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není ve smyslu ; předpokladem úspěšnosti odpůrčí žaloby tudíž není prokázání naléhavého právního zájmu žalobce na určení neúčinnosti právního úkonu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. , publikovaný v informačním systému ASPI). Pokud tedy odvolací soud zamítl odpůrčí žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu

V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiných právních důvodů, aniž by upozornil žalobce na možnost této odlišné právní kvalifikace, kterou se ani soud prvního stupně nezabýval; jeho rozhodnutí tak bylo pro žalobce nepředvídatelné. „Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit.“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn.

, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8526). Tak by žalobce měl možnost i uvést skutečnosti, ze kterých dovozuje svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

Jestliže odvolací soud spatřoval nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na určení v (pouhé) skutečnosti, že jde o určení právního důsledku vyplývajícího ze zákona a současně neseznámil žalobce s tím, že chce po právní stránce věc posoudit jinak, než soud prvního stupně, je dán dovolací důvod uvedený v

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení ( , 3 ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. září 2011

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.předseda senátu