Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 215/2021

22 Cdo 215/2021-543

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. V., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 33/709, proti žalovanému P. V., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Josefem Doubkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, o zaplacení 2 433 844 s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 17. 9. 2020, č. j. -491, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud v Pelhřimově (dále jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. -459, zamítl žalobu „na vypořádání společného jmění manželů spolu se zaplacením částky 2 433 844 Kč“ (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Žalobkyně požaduje po žalovaném na základě dohody o uznání dluhu ze dne 31. 3. 2009 zaplacení částky 2 433 844 Kč, která má představovat „majetkové a finanční vypořádání“ jejich společného jmění manželů, které bylo zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. 4. 2009, č. j. -14, který nabyl právní moci 8. 4. 2009. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že tato dohoda je neplatná, žádá vypořádat společné jmění manželů soudní cestou a uložit žalovanému povinnost zaplatit shora uvedenou částku na vypořádání jejich společného jmění.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli dne 25. 2. 1995 manželství, které bylo rozvedeno na základě rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5. 3. 2013, jenž nabyl právní moci 24. 4. 2013.

V průběhu trvání manželství účastníků řízení bylo rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. 4. 2009, č. j. -14, který nabyl právní moci 8. 4. 2009, zúženo společné jmění účastníků řízení až na věci tvořící obvyklé vybavení jejich společné domácnosti.

Soud prvního stupně dále zjistil, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 7. 2011, č. j. XY, které nabylo právní moci dne 29. 7. 2011, bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci žalovaného, usnesením téhož soudu ze dne 12. 7. 2012, č. j. XY, které nabylo právní moci dne 1. 8. 2012, byl zjištěn úpadek žalovaného a usnesením tohoto soudu ze dne 23. 8. 2013, č. j. XY, které nabylo právní moci dne 13. 9. 2013, byl na majetek žalovaného prohlášen konkurz.

Nalézací soud dospěl k závěru, že dohoda o uznání dluhu je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jelikož úmyslem obou smluvních stran při uzavření této smlouvy bylo dosáhnout výsledku, který odporuje zákonu nebo jej obchází. Zjistil, že již v době uzavření dohody „měl žalovaný problémy ve svém podnikání“, přičemž následně bylo zahájeno se žalovaným insolvenční řízení. Zohlednil také, že na základě této dohody měly být vypořádány pouze společné finanční prostředky, které měli účastníci řízení vynaložit před uzavřením dohody na úhradu dluhů, jež tvořily součást podniku žalovaného v jeho výlučném vlastnictví, přičemž žalobkyni tak vznikla vůči žalovanému pohledávka ve výši 2 433 844 Kč. Při vypořádání společného jmění manželů je ovšem za této situace povinen podnikající manžel nahradit do společného jmění manželů částku odpovídající ceně jeho podniku. Tímto způsobem účastníci řízení nepostupovali, pouze vypořádali část finančních prostředků vynaložených na podnikání žalovaného. Přihlédl rovněž ke skutečnosti, že shora uvedené finanční prostředky měly být zaplaceny na účet žalovaného, byť k němu měla žalobkyně dispoziční právo.

Na základě uvedeného uzavřel, že účelem dohody nebylo vypořádání zúženého společného jmění účastníků řízení, avšak „umělé vytvoření pohledávky žalobkyně vůči žalovanému v poměrně vysoké výši“, kterou žalobkyně uplatnila až v rámci shora uvedeného insolvenčního řízení s tím účelem, aby byli zkráceni ostatní věřitelé žalovaného a „zachráněna (vyvedena) část finančních prostředků na úkor věřitelů žalovaného“. Teprve poté, co došlo mezi účastníky řízení k neshodám, uplatnila žalobkyně vůči žalovanému tuto pohledávku v tomto soudním řízení. Z těchto důvodů zamítl nalézací soud žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 2 433 844 Kč na základě dohody o uznání dluhu ze dne 31. 3. 2009.

Domáhala-li se žalobkyně zaplacení shora uvedené částky na základě vypořádání společného jmění manželů, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně podala žalobu na vypořádání společného jmění manželů opožděně, a to až poté, co nastala domněnka vypořádání majetkového společenství.

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále také jako „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, č. j. -491, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právními závěry.

Vyložil, že dohoda o uznání dluhu ze dne 31. 3. 2009 je absolutně neplatná ve smyslu § 39 obč. zák., neboť tento právní úkon odporoval zákonu či jej obcházel. Za věcně správný považoval rovněž závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni nemůže být přiznána shora uvedená částka ani na základě jejího požadavku na vypořádání společného jmění manželů, neboť podala žalobu až poté, co nastoupila zákonná domněnka vypořádání společného jmění manželů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dohodu o uznání dluhu ze dne 31. 3. 2009 (na základě které bylo vypořádáno zúžené společné jmění účastníků řízení) je nutno považovat ve smyslu obč. zák. za absolutně neplatný právní úkon, jelikož odporuje zákonu a obchází jej. Má za to, že dohoda o uznání dluhu ze dne 31. 3. 2009 neodporovala výslovnému zákazu zákona, avšak jednalo se o předvídanou a zákonem preferovanou možnost vypořádání společného jmění účastníků řízení.

Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. , ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že „požadavek aplikovat zásadu in favorem negotii, tedy upřednostnění výkladu právního jednání směřujícího k závěru o jeho platnosti, zdůrazňuje ve své rozhodovací praxi Ústavní soud (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. ). Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. ). I při vypořádání společného jmění manželů se uplatní princip smluvní volnosti účastníků občanskoprávních vztahů. Právní úkony učiněné subjekty zaniklého společného jmění je třeba vykládat tak, aby byla v nejvyšší možné míře respektována jejich smluvní svoboda a volnost při nakládání s majetkem (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. , publikovaný pod č. 88/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“ Dále také odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. , v němž dovolací soud vyložil, že „zásah do práv věřitelů učiněný dohodou o vypořádání společného jmění manželů nezpůsobuje neplatnost, nýbrž tzv. relativní bezúčinnost této dohody; znamená to, že dohoda sledované právní následky vyvolá, avšak ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu hledí tak, jako kdyby její právní účinky nenastaly. Tato neúčinnost nastává přímo ze zákona, proto ji lze uplatnit i námitkou ve sporu.“ V této souvislosti podotýká, že práva případného věřitele žalovaného nemohla být dohodou o uznání dluhu dotčena a jeho postavení se nemohlo zhoršit, a to právě s ohledem na možnou bezúčinnost této dohody ve vztahu k věřitelům.

Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu a přiznal žalobkyni právo na zaplacení 2 433 844 Kč i náhrady nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle –3 lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména a ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce, zda je v poměrech projednávané věci dohoda o uznání dluhu ze dne 31. 3. 2009, na základě které mělo být vypořádáno zúžené společné jmění účastníků řízení, neplatná ve smyslu § 39 obč. zák. pro obcházení zákona, resp. odporuje zákonu tím, že záměrem účastníků dohody bylo zkrátit práva věřitelů žalovaného.

Jelikož k zániku, resp. k zúžení, společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, posoudil dovolací soud otázky spojené s vypořádáním společného jmění účastníků řízení a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Stejně tak je nutno posuzovat podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, právní otázky spojené s existencí dohody o uznání dluhu ze dne 31. 3. 2009 (srov. a 3 , , ve znění pozdějších předpisů).

Podle § 150 odst. 1 obč. zák. dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.

Podle § 150 odst. 2 obč. zák. práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena.

Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Nejvyšší soud se k povaze právních úkonů, kterými dochází ke zkrácení věřitele, v poměrech dohody o vypořádání společného jmění manželů, na kterou dopadá zvláštní právní úprava obsažená v § 150 odst. 2 obč. zák., vyjádřil v rozsudku ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. . Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. , v němž dovodil, že „zásah do práv věřitelů učiněný dohodou o vypořádání společného jmění manželů nezpůsobuje neplatnost, nýbrž tzv. relativní bezúčinnost této dohody; znamená to, že dohoda sledované právní následky vyvolá, avšak ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu hledí tak, jako kdyby její právní účinky nenastaly. Tato neúčinnost nastává přímo ze zákona, proto ji lze uplatnit i námitkou ve sporu.“

V uvedeném rozhodnutí dospěl dovolací soud k tomuto závěru na základě argumentace, podle níž „ustanovení § 150 obč. zák. představuje – vedle ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák., které se týká smluv o rozšíření nebo zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů a smluv o vyhrazení vzniku společného jmění manželů ke dni zániku manželství – ochranu věřitelů, do jejichž práva na uspokojení pohledávek proti jednomu z manželů jako dlužníku nesmí dohoda o vypořádání společného jmění manželů zasáhnout. Dohoda o vypořádání společného jmění manželů se ve smyslu ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. dotýká práva věřitele tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jejím důsledku věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli – nebýt takové dohody – by se z majetku dlužníka uspokojil.“

V rozsudku ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. , k tomu Nejvyšší soud dále uvedl, že „není pochyb o tom, že zásah do práv věřitelů ve smyslu ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. nezpůsobuje neplatnost, nýbrž tzv. relativní bezúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů; znamená to, že v právních vztazích obecně dohoda sledované právní následky vyvolala, avšak ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu hledí tak, jako kdyby její právní účinky nenastaly.“

Ke shora uvedeným závěrům se shodně dovolací soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. , v usnesení ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. , či v rozsudku ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. . Závěry o relativní neúčinnosti takového právního úkonu (dohody o vypořádání společného jmění manželů) jsou pak bez pochybností sdíleny i odbornou literaturou (k tomu srovnej ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1007; DVOŘÁK, Jan, SPÁČIL, Jiří. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 3. vydání, str. 208).

Z uvedeného se podává, že závěr odvolacího soudu, že dohoda o uznání dluhu ze dne 31. 3. 2009 (představující dohodu o vypořádání části společného jmění manželů) je neplatná podle § 39 obč. zák. (protože účelem této dohody bylo zkrátit věřitele žalovaného), je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že i pokud by (hypoteticky) účelem dohody o vypořádání společného jmění manželů bylo zkrácení věřitele, nezpůsobuje to její neplatnost ve smyslu § 39 obč. zák., avšak její relativní bezúčinnost podle § 150 odst. 2 obč. zák.

K tomu Nejvyšší soud podotýká, že v posuzované věci jsou úvahy odvolacího soudu o tom, že dohodou o uznání dluhu ze dne 31. 3. 2009 je obcházen zákon, resp. že tato dohoda odporuje zákonu, zjevně nepřiměřené. Dohodou o vypořádání společného jmění manželů mohou její strany zásadně upravit majetkové poměry podle svého uvážení, neboť se uplatní při jejím uzavírání dispozitivní volnost účastníků občanskoprávních vztahů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. ). V projednávané věci tedy mohl být výsledkem dohody účastníků řízení o vypořádání zaniklé části jejich společného jmění vznik pohledávky žalobkyně za žalovaným, a to i s přihlédnutím k tomu, jestliže byla existence takové pohledávky vázána na plnění poskytnutá za trvání manželství ze společných prostředků na výlučné dluhy žalovaného vztahující se k jeho podnikání. Jen ta skutečnost, že dohoda by mohla (hypoteticky) mít, případně měla, za následek zkrácení věřitelů žalovaného, není důvodem pro její neplatnost (viz shora). Nejedná se ze své podstaty o případ obcházení zákona či dokonce o rozpor dohody se zákonem, ba naopak zohlednění vnosů ze společného majetku manželů na výlučný majetek jednoho z nich je obvyklou součástí vypořádání jejich majetkového společenství.

Odkazy odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. , nejsou zcela přiléhavé. Je nutné totiž zohlednit, že v těchto rozhodnutích se Nejvyšší soud vyjádřil v obecné rovině k povaze právních úkonů, kterými dochází ke zkrácení věřitele, nikoliv však v poměrech dohody o vypořádání společného jmění manželů, na kterou dopadá zvláštní právní úprava obsažená v § 150 odst. 2 obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. ).

Z uvedeného se podává, že pokud odvolací soud uzavřel, že dohoda o uznání dluhu ze dne 31. 3. 2009 je absolutně neplatná ve smyslu obč. zák., je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalobkyně je tak podle přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v této části na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu , je i důvodné.

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené rozsudek odvolacího soudu zrušil, jelikož podmínky pro postup podle nejsou v poměrech projednávané věci dány.

V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu ( ve spojení s ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( in fine ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 6. 2022

Mgr. David Havlík

předseda senátu