Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 614/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. I., zastoupeného JUDr. Ivem Danielowitzem, advokátem se sídlem Tábor, Smetanova 664, proti žalovanému městu Tábor, se sídlem Tábor, Žižkovo nám. 3, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. října 2009, č. j. -60, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 10. 2009, č. j. -60, potvrdil rozsudek ze dne 17. 6. 2009, č. j. -35, kterým Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že výpověď z nájmu bytu č. o velikosti 3+1 v 7. podlaží domu č. p. v M. ulici v T. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), kterou dal žalovaný žalobci dne 2. 3. 2009, je neplatná a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně zejména za prokázáno, že žalovaný (vlastník předmětného domu) dal žalobci (nájemci předmětného bytu) dopisem ze dne 2. 3. 2009 výpověď z nájmu bytu (dále jen „Výpověď), jež mu byla doručena dne 20. 3. 2009, a to z důvodu hrubého porušení povinností nájemce podle ve znění po novele provedené (dále jen „“), neboť bez souhlasu pronajímatele podnajímá byt jiným osobám. Rovněž vzal za prokázáno, že žalovaný souhlasil s podnájmem bytu V. H. na dobu od 1. 7. 2008 do 30. 6. 2009, že žalobce plnou mocí ze dne 8. 10. 2008 zmocnil B. S. (jehož zároveň poučil o nutnosti žádat pronajímatele o souhlas s podnájmem) mimo jiné k sepsání smlouvy o pronájmu s dalšími nájemci, že jmenovaný (jako pronajímatel) uzavřel s J. K. (jako nájemcem) smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu od 1. 11. 2008 do 30. 11. 2009, že dopisem ze dne 7. 11. 2008 požádal žalovaného o souhlas se změnou v osobě podnájemce (z V. H. na rodinu K.), že ten dopisem ze dne 26. 11. 2008 s tímto nesouhlasil s odůvodněním, že k nastěhování manželů Kováčových do bytu došlo ještě před udělením souhlasu, že K. byt užívají od 1. 11. 2008 (jak vyplynulo ze zápisů o šetření o prověření užívání bytů ze dne 11. 11. 2008 a 24. 2. 2009), že žalobce je spolu s jejich dětmi přihlásil dne 10. 12. 2008 do bytu s tím, že jde o rodinné příbuzné (ač s ním nejsou v žádném příbuzenském poměru), a že již v polovině prosince 2008 s nimi řešil problém nesouhlasu žalovaného s podnájmem. Na tomto skutkovém podkladě dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že Výpověď obsahuje všechny náležitosti ve smyslu obč. zák., a ztotožnil se i s jeho závěrem, že uplatněný výpovědní důvod byl naplněn, neboť žalobce prostřednictvím zmocněnce podnajal předmětný byt bez předchozího souhlasu pronajímatele, přičemž ani dodatečně souhlas udělen nebyl. K námitce žalobce, že v dané věci nešlo o podnájem, uvedl, že právním důvodem užívání předmětného bytu manžely K. byla podnájemní smlouva (je nerozhodné, jak je smlouva nazvána a jak jsou v ní účastníci označeni, ostatně sám B. S. vypověděl, že s J. K. jednal jako s podnájemcem). Přisvědčil též názoru soudu prvního stupně, že v daném případě nelze hodnotit postup žalovaného jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Přihlédl sice k tomu, že žalobce byl bezproblémovým nájemcem, který řádně platil nájemné a v minulosti podnajímal byt vždy s předchozím souhlasem pronajímatele, dále však hodnotil i skutečnost, že již v prosinci 2008 se dozvěděl, že souhlas s podnájmem manželům K. pronajímatelem dán nebyl, s žalovaným však nejednal, pouze nahlásil změnu počtu osob v bytě s tím, že rodina K. jsou příbuzní (což však není pravda). Žalobce měl tedy v prosinci 2008 možnost pronajímateli oznámit, že s jednáním B. S. nesouhlasí ve smyslu , a pokud tak neučinil, má se za to, že překročení plné moci schválil. Vzhledem k tomu, že tento protiprávní stav nijak neřešil, neukončil jej (dle jeho tvrzení až do června 2009), je třeba dospět k závěru, že postup žalovaného, jež mu dal výpověď z nájmu bytu, není v rozporu s dobrými mravy. Tvrzení žalobce, že užívání bytu rodinou K. pro něj nemělo žádný finanční efekt (což je v rozporu s obsahem uzavřené podnájemní smlouvy) na uvedený závěr nemá vliv. Odvolací soud se rovněž neztotožnil s námitkou žalobce, že by přístup žalovaného k němu byl ovlivněn plánovaným prodejem bytů a že by odmítnutí udělení souhlasu s podnájmem z jeho strany bylo pouhou libovůlí; zároveň konstatoval, že absence výzvy k ukončení nepovoleného podnájmu nemá na posouzení věci žádný vliv s tím, že taková výzva ostatně není předpokladem pro uplatnění daného výpovědního důvodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a uplatnil v něm dovolací důvod podle a b) Na existenci vady řízení ( ) usuzuje z postupu odvolacího soudu, který nenapravil pochybení soudu prvního stupně, jenž ve výroku svého rozsudku uvedl, že jde o Výpověď ze dne 2. 3. 2009 (kdy byla vyhotovena), ač ji obdržel 20. 3. 2009, a popisuje, jaké následky toto pochybení mohlo mít. Nesprávné právní posouzení věci ( ) se pak dle jeho názoru týká otázek překročení oprávnění zmocněncem, nesouhlasu zmocnitele a aplikace ustanovení obč. zák. Vytýká odvolacímu soudu, že učinil nesprávný závěr o tom, že schválil exces z udělené plné moci ( obč. zák.), neboť se včas od jeho jednání nedistancoval a svůj negativní postoj neoznámil žalovanému. Namítá, že jeho skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy, z nichž vyplývá, že protiprávní stav způsobený překročením oprávnění zmocněncem byl řešen všemi zainteresovanými osobami a že jak zmocněnec, tak i on jako zmocnitel oznámil podnájemci nesouhlas pronajímatele s uzavřením podnájemní smlouvy. Klade si otázku, zda v daném případě lze uvedené oznámení za současné výzvy k vyklizení považovat za vyjádření nesouhlasu s překročením oprávnění zmocněnce, a konstatuje, že tato otázka přesahuje i do hodnocení, zda okolnosti případu nezakládají možnost považovat podanou výpověď z nájmu bytu za jednání v rozporu s ustanovením obč. zák. V tomto směru odvolacímu soudu vytýká, že nezvážil (stejně jako soud prvního stupně) všechny rozhodné okolnosti z hlediska citovaného ustanovení, že se s touto otázkou vypořádal pouze paušálním odkazem na jeho rozhodnutí, a namítá, že jeho posouzení z hlediska citovaného ustanovení je neúplné a tudíž nesprávné. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím, vyvracel dovolací námitky a uvedl, že žalobce již předmětný byt vyklidil. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle , b) Dovolání tak může být přípustné podle jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu ( ).

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Dovolatel sice brojí proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení , z obsahu dovolání ( ) však vyplývá, že především namítá, že jeho jednání, kterým se snažil nastalou situaci (tj. podnájem bytu bez souhlasu pronajímatele) vyřešit, je možno považovat za vyjádření nesouhlasu s překročením oprávnění vyplývajících z plné moci, jež udělil B. S.. Jeho námitky tudíž ve skutečnosti směřují proti skutkovému závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že svůj nesouhlas s překročením plné moci řádně neoznámil. Uplatňuje tak dovolací důvod podle , který však nelze úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle

Zpochybnil-li dále – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – správnost závěru, který odvolací soud přijal při posouzení Výpovědi z hlediska dobrých mravů, je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení z 24. 8. 2009, sp. zn. , z 16. 2. 2010, sp. zn. , a z 19. 4. 2010. sp. zn. ) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Ostatně odvolací soud se posouzením věci z tohoto hlediska náležitě zabýval, a nelze proto přisvědčit výtce dovolatele, že v tomto směru pouze odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně.

Pokud jde o je namítanou vadu řízení ( ), je třeba uvést, že z hlediska ustanovení není právně významná každá vada řízení. Relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; o takový případ se však v dané věci nejedná, neboť mezi účastníky nebylo sporu o tom, jaká výpověď z nájmu bytu je předmětem řízení v dané věci.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Nejvyšší soud je proto podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , , a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči dovolateli.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 20. července 2011Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.předsedkyně senátu