Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 813/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Hospitální nadace Františka Antonína hraběte Sporcka v Kuksu, se sídlem v Kuksu 76-1, zastoupené JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti žalovaným 1) Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2) Lesům České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2010, č. j. -216, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 1. 6. 2010, č. j. -195, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je vlastníkem tam specifikovaných nemovitostí (nacházejících se v kat. úz. V. B. u Ch., H., K., K. u K. a Ch. H.). Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto též o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému ad 1) částku 180,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným ad 2) pak bylo stanoveno, že tito vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že žalobkyni se nepodařilo prokázat totožnost s nadací založenou v roce 1731, ani své právní nástupnictví. Podle názoru nižších instancí v tomto směru nepostačuje se toliko dovolávat shodného označení, cílů či ducha tradic původní nadace. Odvolací instancí bylo navíc konstatováno, že se žalobkyně nemohla vzhledem k existenci speciálních restitučních předpisů ubírat obecnou cestou (tj. prostřednictvím žaloby o určení vlastnického práva k nemovitostem, jež byly původní nadaci v době minulé státem odňaty) a obcházet tak restituční zákonodárství, které zde vycházelo z premisy, že právní opatření minulého režimu platí – restituce se totiž na nadační majetek nevztahuje.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvody dovolání uvedla vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí, jakož i nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka považovala právní posouzení odvolací instance za zásadně významné z těchto důvodů: 1) nadace je vymezena nadačním jměním a účelem, ke kterému má být podle příkazu poskytovatele toto jmění použito i za situace, kdy s účelově sdruženým majetkem vloženým do nadace bylo po roce 1948 v důsledku politických, hospodářských a sociálních poměrů disponováno ze strany státu v rozporu se zákonem a s účelem vymezeným zřizovatelem, 2) nadace vzniklá před účinností , následně registrovaná podle ustanovení citovaného předpisu, jakož i podle ve spojení s ustanovením , o nadacích a nadačních fondech, zůstává nadací vzniklou v době, kdy její vznik nebyl právními předpisy upraven, pokud je vymezena stejným účelem a majetkem, 3) speciální právní úprava přijatá restitučním zákonodárstvím nevylučuje aplikaci obecné úpravy, jestliže na projednávanou problematiku restituční předpisy nedopadají. Zdůraznila dále, že její kontinuitu s historickou nadací nelze vyloučit poukazem na absenci sdruženého majetku. Dovolatelka proto žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání písemně nevyjádřili.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení a dovolací důvod byl uplatněn podle , tj. pro vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále ve smyslu , tedy z důvodu nesprávného právního posouzení věci.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání podle je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle , b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. ; dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. , publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 19/1995). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Z konstantní judikatury se podává, že Nejvyšší soud již od počátku svého rozhodování v restitučních věcech zdůrazňoval, že oprávněnými osobami podle restitučních zákonů jsou (až na výjimky – viz níže) pouze osoby fyzické, nikoliv právnické. Z dikce ustanovení

, o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), jakož i z textu dalších restitučních předpisů, totiž plyne, že za osobu oprávněnou lze uznat pouze fyzickou osobu, jejíž věc přešla do vlastnictví státu (hovoří se zde o státním občanovi České a Slovenské Federativní Republiky). Právnické osoby jsou pak v těchto případech z možnosti domáhat se restituční cestou vydání odňatého majetku vyloučeny (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. , či rozsudku téhož soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. , aj.).

Případná restituce právnických osob je řešena zvláštními předpisy (např. , o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého; , o zmírnění následků některých majetkových křivd). Žalobkyně jako právnická osoba (nadace) tedy nemůže být aktivně věcně legitimována, protože ve vztahu k ní a jejímu nároku, týkajícímu se především zemědělských a lesních pozemků, žádný speciální předpis o restitucích nebyl vydán (když výše citovaný restituci právnických osob neumožňuje).

Tím spíše absentuje na straně žalobkyně oprávnění podat určovací žalobu, jejímž prostřednictvím není přípustné obcházet smysl restitučního zákonodárství (viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. – 1).

Z pohledu uvedených interpretačních závěrů, poukazujících na neexistenci judikatorního přesahu dané věci, nepovažuje dovolací soud za nezbytné zodpovídat zvlášť všechny dovolatelkou položené právní otázky. Při uvažované přípustnosti dovolání podle ustanovení se navíc nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a (viz věta za středníkem ). Pokud tedy nižší instance shledaly, že žalobkyně neprokázala své právní nástupnictví po původní (historické) nadaci z roku 1731, je nutno z tohoto zjištění vycházet.

Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle věty první a dovolání žalobkyně pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle a , a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovaným v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 13. července 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.

předseda senátu