Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
63D2D8815D4BED37C1257A4E00675564.html
HTML · 19.88 KB
No categories available
26 Cdo 665/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců: a) Z. S. a b) M. S., zastoupených JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem v Bruntálu, Dukelská 2, proti žalovanému F. Š., zastoupenému JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 332/2006 , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. října 2008, č. j. 42 Co 484/2008 -142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 26. 5. 2008, č. j. 8 C 332/2006 -107, výrokem pod bodem I. určil, že „výpověď nájmu bytu ze dne 2. 5. 2006 daná žalobcům žalovaným je neplatná“, výrokem pod bodem II. zastavil řízení o vzájemném návrhu žalovaného žalobcům, aby žalovaným byla uložena povinnost byt vyklidit, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem 21. 10. 2008, č. j. 42 Co 484/2008 -142, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem I. a ve výrocích o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „o. s. ř. “, a § 243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Žalovaný podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupený. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, v písemném vyhotovení svého rozhodnutí však uvedl, že je proti němu dovolání přípustné. Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97 , uveřejněného pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. [nyní § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ], není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně“. Tak tomu v daném případě nebylo, neboť soudy obou stupňů dospěly k závěru, že výpověď z nájmu bytu ze dne 2. 5. 2006 není platným právním úkonem. Podle soudu prvního stupně z těch důvodů, že považoval za neplatnou nájemní smlouvu z 13. 7. 1997, uzavřenou právním předchůdcem žalovaného a žalobcem k bytu, který nebyl kolaudován. Kromě toho ke dni 2. 5. 2006 nemohl žalovaný vypovědět nájem bytu podle § 711 odst. 1 písm. b) obč. zák. ve znění novely provedené zákonem č. 107/2006 Sb. pro nezaplacení nájemného ve výši převyšující trojnásobek měsíčního nájemného, neboť od účinnosti tohoto zákona - od 31. 3. 2006 tři měsíce ani neuplynuly. Odvolací soud dovodil, že právo užívání bytu, které žalobcům vzniklo v roce 1980 na základě rozhodnutí o přidělení bytu a dohody o odevzdání a převzetí bytu, se transformovalo k 1. 1. 1992 na právo nájmu bytu. Nájemní smlouva z 13. 7. 1997 byla neplatným právním úkonem, neboť v ní nebyla vyjádřena vůle účastníků změnit předchozí nájemní smlouvu, a výpověď z nájmu bytu ze dne 2. 5. 2006 je neplatná, protože neobsahovala závazek žalovaného zajistit žalobcům odpovídající bytovou náhradu.
Dovolání tak není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. a nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. , neboť rozsudkem odvolacího soud byl potvrzen prvý rozsudek soudu prvního stupně. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , která předpokládá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. , jehož prostřednictvím lze argumentovat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné namítat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ). Dovolací soud proto vychází ze zjištění, že žalobci začali užívat předmětný byt v roce 1980 na základě rozhodnutí o přidělení bytu a dohody o odevzdání a převzetí bytu.
Soudní praxe (viz rozsudek Nejvyššího sodu z 25. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 387/2000 , uveřejněný pod C 68 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soud, C. H. Beck, ročník 2001) se ustálila také v názoru, že vznik práva osobního užívání bytu je nutno posoudit podle dosavadních předpisů (§ 868 obč. zák.), tj. podle občanského zákoníku , ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále opět jen „obč. zák. před novelou“). Nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě vznikalo právo osobního užívání bytu, zásadně bylo rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty (§ 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 obč. zák. před novelou). Dohoda o odevzdání a převzetí bytu mohla být tudíž platně uzavřena pouze za předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu (jiná skutečnost stanovená zákonem). Občanský zákoník nepředepisoval písemnou formu dohody o odevzdání a převzetí bytu, stanovil pouze, že o dohodě se sepíše zápis (§ 155 odst. 2 věta první obč. zák. před novelou); dohoda mohla být tedy platně uzavřena i ústně, případně i mlčky – konkludentně, např. tak, že organizace předala občanovi klíče od bytu a ten se do bytu nastěhoval. Přitom rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (v té době podle zákona č. 71/1967 Sb. ). Rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty mělo stejnou povahu (§ 1 odst. 2 a § 58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb. )
– srov. Občanský zákoník , komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., strana 549.
Ustálená soudní praxe doposud nezaznamenala odklon ani od názoru, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní) – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97 , uveřejněný pod č. 9 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom nicotným aktem je správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96 , uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného vyplývá, že byly-li rozhodnutím přiděleny prostory jako „byt“, vzniklo na základě uvedeného rozhodnutí (ve spojení s následně uzavřenou dohodou o odevzdání a převzetí bytu, která mohla být uzavřena i konkludentně) právo osobního užívání bytu, které se následně změnilo na nájemní právo k bytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 764/2006 ; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením z 27.9.2007, sp. zn. III. ÚS 823/06 ). Lze jen dodat, že i kdyby takto přidělený byt neměl povahu bytu ve smyslu § 62 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb. , o hospodaření s byty, je nutno – ze zřetelem k výše uvedenému – z takovéhoto rozhodnutí vycházet, byť by bylo věcně nesprávné (nešlo by však o nicotný správní akt).
V rozsudku z 24. 9. 2009, č. j. 26 Cdo 2195/2009 , Nejvyšší soud uvedl, že výpověď z nájmu bytu bez přivolení soudu (§ 711 odst. 2 obč. zák.) musí splňovat jednak obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu § 34 a násl. obč. zák. a jednak náležitosti stanovené v § 711 odst. 3 obč. zák.; jinak je absolutně neplatná. Přitom absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou.
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí dovodil, že přístřeší je bytovou náhradou svého druhu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 17. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97 , a z 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97 , uveřejněné pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 a pod č. 68 v sešitě č. 6 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, dále z 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2482/2000 , a z 18. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1674/2002 , uveřejněné pod C 381 a pod C 1630 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V rozsudku z 13. 12. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008 , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 2009 pod č. 33, Nejvyšší soud uvedl, že výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. je neplatná pro neurčitost, není-li v ní závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu konkretizován údajem o formě bytové náhrady. Nejvyšší soud zastává názor, že tím spíše je neplatná výpověď, která vůbec neobsahuje závazek pronajímatele zajistit vypovídanému nájemci (odpovídající) bytovou náhradu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. 3. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2498/2007 , z 11. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2127/2008 , a z 25. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5053/2007 ).
Z uvedeného vyplývá, že právní otázky dovolatelem předestřené vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu tak není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , a proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§ 243b odst. 5 , § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle § 2 odst. 1 , § 7 písm. d) ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3 , § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 , § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. , v platném znění, ve výši 1.950,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 2krát 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. , v platném znění, a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty ve výši 20% (§ 137 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. )
3.060,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2011
JUDr. Marie Rezkovápředsedkyně senátu