Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 665/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců: a) Z. S. a b) M. S., zastoupených JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem v Bruntálu, Dukelská 2, proti žalovanému F. Š., zastoupenému JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. října 2008, č. j. -142, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Bruntále (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 26. 5. 2008, č. j. -107, výrokem pod bodem I. určil, že „výpověď nájmu bytu ze dne 2. 5. 2006 daná žalobcům žalovaným je neplatná“, výrokem pod bodem II. zastavil řízení o vzájemném návrhu žalovaného žalobcům, aby žalovaným byla uložena povinnost byt vyklidit, a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem 21. 10. 2008, č. j. -142, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem I. a ve výrocích o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „ “, a ve znění uvedené novely.

Žalovaný podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupený. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, v písemném vyhotovení svého rozhodnutí však uvedl, že je proti němu dovolání přípustné. Podle je dovolání přípustné proti rozsudku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. 4. 1998, sp. zn. , uveřejněného pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení [nyní ], není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně“. Tak tomu v daném případě nebylo, neboť soudy obou stupňů dospěly k závěru, že výpověď z nájmu bytu ze dne 2. 5. 2006 není platným právním úkonem. Podle soudu prvního stupně z těch důvodů, že považoval za neplatnou nájemní smlouvu z 13. 7. 1997, uzavřenou právním předchůdcem žalovaného a žalobcem k bytu, který nebyl kolaudován. Kromě toho ke dni 2. 5. 2006 nemohl žalovaný vypovědět nájem bytu podle obč. zák. ve znění novely provedené pro nezaplacení nájemného ve výši převyšující trojnásobek měsíčního nájemného, neboť od účinnosti tohoto zákona - od 31. 3. 2006 tři měsíce ani neuplynuly. Odvolací soud dovodil, že právo užívání bytu, které žalobcům vzniklo v roce 1980 na základě rozhodnutí o přidělení bytu a dohody o odevzdání a převzetí bytu, se transformovalo k 1. 1. 1992 na právo nájmu bytu. Nájemní smlouva z 13. 7. 1997 byla neplatným právním úkonem, neboť v ní nebyla vyjádřena vůle účastníků změnit předchozí nájemní smlouvu, a výpověď z nájmu bytu ze dne 2. 5. 2006 je neplatná, protože neobsahovala závazek žalovaného zajistit žalobcům odpovídající bytovou náhradu.

Dovolání tak není přípustné podle a nemůže být přípustné ani podle , neboť rozsudkem odvolacího soud byl potvrzen prvý rozsudek soudu prvního stupně. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání ve smyslu a , která předpokládá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze argumentovat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné namítat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Dovolací soud proto vychází ze zjištění, že žalobci začali užívat předmětný byt v roce 1980 na základě rozhodnutí o přidělení bytu a dohody o odevzdání a převzetí bytu.

Soudní praxe (viz rozsudek Nejvyššího sodu z 25. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 68 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soud, C. H. Beck, ročník 2001) se ustálila také v názoru, že vznik práva osobního užívání bytu je nutno posoudit podle dosavadních předpisů ( obč. zák.), tj. podle , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „obč. zák. před novelou“). Nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě vznikalo právo osobního užívání bytu, zásadně bylo rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty ( a obč. zák. před novelou). Dohoda o odevzdání a převzetí bytu mohla být tudíž platně uzavřena pouze za předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu (jiná skutečnost stanovená zákonem). nepředepisoval písemnou formu dohody o odevzdání a převzetí bytu, stanovil pouze, že o dohodě se sepíše zápis ( věta první obč. zák. před novelou); dohoda mohla být tedy platně uzavřena i ústně, případně i mlčky – konkludentně, např. tak, že organizace předala občanovi klíče od bytu a ten se do bytu nastěhoval. Přitom rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (v té době podle ). Rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty mělo stejnou povahu ( a )

– srov. , komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., strana 549.

Ustálená soudní praxe doposud nezaznamenala odklon ani od názoru, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní) – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 26. 11. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 9 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom nicotným aktem je správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 17. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného vyplývá, že byly-li rozhodnutím přiděleny prostory jako „byt“, vzniklo na základě uvedeného rozhodnutí (ve spojení s následně uzavřenou dohodou o odevzdání a převzetí bytu, která mohla být uzavřena i konkludentně) právo osobního užívání bytu, které se následně změnilo na nájemní právo k bytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 8. 2006, sp. zn. ; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením z 27.9.2007, sp. zn. ). Lze jen dodat, že i kdyby takto přidělený byt neměl povahu bytu ve smyslu tehdy platného , o hospodaření s byty, je nutno – ze zřetelem k výše uvedenému – z takovéhoto rozhodnutí vycházet, byť by bylo věcně nesprávné (nešlo by však o nicotný správní akt).

V rozsudku z 24. 9. 2009, č. j. , Nejvyšší soud uvedl, že výpověď z nájmu bytu bez přivolení soudu (§ 711 odst. 2 obč. zák.) musí splňovat jednak obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu § 34 a násl. obč. zák. a jednak náležitosti stanovené v § 711 odst. 3 obč. zák.; jinak je absolutně neplatná. Přitom absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou.

Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí dovodil, že přístřeší je bytovou náhradou svého druhu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 17. 7. 1997, sp. zn. , a z 27. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 a pod č. 68 v sešitě č. 6 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, dále z 29. 3. 2001, sp. zn. , a z 18. 12. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod C 381 a pod C 1630 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V rozsudku z 13. 12. 2008, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 2009 pod č. 33, Nejvyšší soud uvedl, že výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. je neplatná pro neurčitost, není-li v ní závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu konkretizován údajem o formě bytové náhrady. Nejvyšší soud zastává názor, že tím spíše je neplatná výpověď, která vůbec neobsahuje závazek pronajímatele zajistit vypovídanému nájemci (odpovídající) bytovou náhradu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. 3. 2009, sp. zn. , z 11. 6. 2009, sp. zn. , a z 25. 8. 2009, sp. zn. ).

Z uvedeného vyplývá, že právní otázky dovolatelem předestřené vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu tak není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu , a proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl [ a ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady ( , , a ). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle , ve spojení s ustanovením , ve spojení s , a , v platném znění, ve výši 1.950,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 2krát 300,- Kč podle vyhl. č. , v platném znění, a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty ve výši 20% ( )

3.060,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z a

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. června 2011

JUDr. Marie Rezkovápředsedkyně senátu