Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 442/2010

Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Portorosa s.r.o., se sídlem Praha, Francouzská 836/31, zastoupeného JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Legionářů 947/2b, proti žalované Ing. arch. L. B., zastoupené JUDr. Danem Holubkovem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2009, č.j. -71, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 7. 2008,

č. j. -50, uložil žalované povinnost vyklidit ,,ateliér v pátém patře,

včetně pracovny a pochozí terasy nad tímto ateliérem, vše v domě č.p. 1234 v Praze 3, Ondříčkova 17“ (dále jen „předmětné prostory“ resp. „prostory“ a „předmětný dům“)

do 15 dnů od zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání účastníků Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem

ze dne 30. 1. 2009, č. j. -71, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal především za zjištěno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že nebytové prostory (ateliér) byly výměrem tehdejšího odboru bytového hospodářství ONV

v Praze 3 z 23. 6. 1971 přiděleny E. B. (otci zemřelého manžela žalované),

v němž bylo výslovně uvedeno, že nesmí být zneužity k bydlení. Rovněž vzal za prokázáno,

že dne 19. 7. 1983 uzavřel Ing. arch. P. B. (zemřelý manžel žalované) s OPBH v Praze 3 „dohodu o užívání bytu“, v níž byly předmětné prostory označeny jako byt

(dále jen „dohoda ze dne 19. 7. 1983“), že dohoda ze dne 19. 7. 1983 byla uzavřena na podkladě kolaudačního rozhodnutí odboru výstavby ONV v Praze 3 ze dne 30. 8. 1982

(dále jen „rozhodnutí ze dne 30. 8. 1982“), ve kterém jsou předmětné prostory charakterizovány jako nebytové – pracovna a pochozí terasa nad stávajícím ateliérem,

a že v dokladech stavebního úřadu, týkajících se předmětného domu, se nalézá pouze původní plán označený jako „podkroví a půda“, že žalovaná a její zemřelý manžel užívali dlouhodobě předmětné prostory k bydlení, přičemž po smrti manžela v nich dál bydlí žalovaná s dcerou, a že předchozí pronajímatelé jednali s B. jako s nájemci bytu, jejich bydlení v předmětných prostorách akceptovali. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že dohoda ze dne 19. 7. 1983 je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem ( ve znění účinném ke dni jejího uzavření (tj. ve znění

do 31. 12. 1991 /dále jen „obč. zák. před novelou“/), neboť jí nepředcházelo rozhodnutí místního národního výboru (jiného příslušného orgánu) o přidělení bytu do užívání

podle § 154 odst. 1 obč. zák. před novelou; rozhodnutí ze dne 30. 8. 1982, na které se dohoda ze dne 19. 7. 1983 odvolává, takovýmto rozhodnutím není. Konstatoval, že v dané věci nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 125 odst. 2 „stavebního zákona“,

neboť se zachovaly doklady, z nichž bylo možné zjistit účel, pro který byla stavba povolena; nejde proto o situaci, kdy dostupné doklady nemohly být dohledány. V této souvislosti odkázal na závěry vyjádřené v rozsudku Městského soudu v Praze z 12. 2. 2008, sp.zn. , jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně sp. zn. (v němž byla vyřešena předběžná otázka, že předmětné prostory nejsou bytem a že žalované k nim nesvědčí právo nájmu bytu). Podle názoru odvolacího soudu nemohla být nájemní smlouva uzavřena ani konkludentním způsobem (v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994), neboť konkludentní souhlas nelze dovodit pouze z toho, že předchozí vlastníci domu bydlení žalované a jejího zemřelého manžela akceptovali a za užívání předepisovali nájemné jakoby šlo o byt. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že – za situace, kdy žalovaná užívá předmětné prostory bez právního důvodu – nelze ani prostřednictvím ve znění před novelou provedenou (dále jen „obč. zák.“) zabránit požadavku na její vyklizení a žalobu zamítnout. S přihlédnutím ke zjištěným okolnostem na straně obou účastníků pak s odkazem na obč. zák. – ve shodě se soudem prvního stupně – vázal vyklizovací povinnost žalované na zajištění náhradního bytu, byť neshledal přiléhavým jeho závěr o tom, že žalovaná byla dlouhodobě v dobré víře, že předmětné prostory jsou bytem; požadavku žalované, aby její vyklizovací povinnost byla podmíněna zajištěním přiměřeného náhradního bytu nevyhověl, neboť nejde o vyklizení bytu, a žalobce by byl ve výkonu svého vlastnického práva neúměrně omezován.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž (aniž zdůvodnila jeho přípustnost a důvodnost odkazem na příslušná zákonná ustanovení ) uvedla, že napadené rozhodnutí je nesprávné a má po právní stránce zásadní význam, a to zejména ohledně otázek: a) jak posoudit stavební určení prostor v nástavbě, resp. vestavbě domu (a to s ohledem na okolnosti, jež uvádí), a b) zda bylo na místě žalobu zamítnout, příp. vázat vyklizení bytu na zajištění přiměřeného náhradního bytu. V souvislosti s otázkou ad a) namítá, že za situace, kdy pro stavbu nejsou zachovány žádné doklady ve smyslu věty první , je pro závěr o jejím stavebním určení nutné zkoumat, k jakému účelu je tato stavba svým stavebně technickým určením vybavena, přičemž soudu prvního stupně vytýká, že se věcí z tohoto hlediska nezabýval. V souvislosti s určením charakteru předmětných prostor vytýká soudu prvního stupně, že neprovedl jí navržené důkazy. Současně vyjadřuje názor, že žaloba měla být zamítnuta již proto, že žalobce neprokázal existenci a stavební určení předmětných prostor, které ani dostatečně nespecifikoval tak, aby byl vyhovující výrok soudu vykonatelný. Dovolatelka v souvislosti s otázkou ad b) namítá, že žaloba na vyklizení předmětných prostor měla být pro rozpor s dobrými mravy zamítnuta, neboť vyhovění žalobě je – s ohledem na mnohaletou dobrou víru, že prostor,

kterého se žaloba týká, je bytem a na jejich dlouholeté užívání k bydlení – v rozporu s dobrými mravy. Současně uvádí, že je ovdovělá samoživitelka a nemá spolu s dcerou jinou možnost bydlení. Dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. a sp.zn. , která rovněž cituje, a vyjadřuje názor, že závěry v nich obsažené lze rovněž vztáhnout na případy bydlení v ,,prostoru, který je posléze shledán jako nebytový“. Dovolatelka má za to, že za situace, kdy soud neshledal rozpor požadavku na vyklizení s dobrými mravy, měl její vyklizovací povinnost vázat na zajištění přiměřeného náhradního bytu. V této souvislosti poukazuje na ,,ustálené rozhodování soudů“ a vyjadřuje nesouhlas s názorem, že na zajištění přiměřeného náhradního bytu lze vázat jen vyklizení ,,prostoru“ kolaudovaného jako byt. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém dovolacím vyjádření uvedl, že citovaná judikatura Nejvyššího soudu se týká skutkově zcela odlišné věci, obsáhle vyvracel dovolací námitky žalované a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto, případně zamítnuto.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno

dne 30. ledna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), se zabýval jeho přípustností.

Dovolání není v dané věci přípustné podle (směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu), ani podle (rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím ve věci). Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení a odst. 3 spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Dovolatelkou označené otázky přípustnost dovolání nezakládají.

Z obsahu dovolání ( ) se podává, že dovolatelka – námitkami, které uvádí v souvislosti otázkou ad a) – uplatňuje především dovolací důvod podle , spočívající v nesprávných, resp. neúplných skutkových zjištěních, z čehož dovozuje nesprávnost právního posouzení věci ( ).

Pokud jde o námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. hodnocení důkazů (ohledně faktického stavebně technického stavu a způsobu užívání předmětných prostor), dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je li dovolání již jinak – podle a b) – přípustné (

). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Pro úplnost lze dodat, že otázkou charakteru předmětných prostor se zabýval odvolací soud již v rozhodnutí ze dne 12. 2. 2008, sp.zn. , na které odkázal v odůvodnění napadeného rozsudku. Dovolání proti označenému rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu z 17. 2. 2010, sp.zn. , a od závěrů v něm uvedených nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v projednávané věci.

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka označená ad b), tj. zamítnutí žaloby na vyklizení předmětných prostor pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 21. 3. 2001,

sp. zn. , uveřejněný pod C 323 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. rozhodnutí z 14. 11. 2002, sp.zn. , z 17. 12. 2003,

sp.zn. , z 3. 2. 2004, sp.zn. , z 17. 6. 2004,

sp.zn. ) vyslovil názor, že užívá-li žalovaný vyklizovaný byt (prostory užívané k bydlení) bez právního důvodu, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout.

Je třeba ovšem poukázat na to, že následně byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp.zn. , uveřejněným pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu

(nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy,

se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení ( ), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).

Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud žalobě vyhověl a s přihlédnutím k poměrům na straně žalobce i žalované (a to i okolnostem, namítaným v dovolání /s výjimkou dobré víry žalované/ - viz odůvodnění jeho rozsudku) vázal její povinnost k vyklizení za použití § 3 odst. 1 obč. zák. na zajištění náhradního bytu, nelze mu vytýkat, že se odchýlil od posléze vyjádřeného právního názoru, neboť ani dovolací soud vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu podmínky pro zamítnutí žaloby neshledal.

Pokud dovolatelka namítá, že její povinnost k vyklizení měla být vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, je třeba poukázat na to, že v ustálené soudní praxi je jednoznačně zastáván názor, že právo na přiměřený náhradní byt přísluší nájemci bytu, a to jen v případech v zákoně taxativně výslovně stanovených (srov. § 712 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Náhradní byt, na jehož zajištění váže soud za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, se nemůže nacházet v jiné obci, než je byt vyklizovaný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání podle nemohou v dané věci založit ani námitky dovolatelky, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (neprovedení navržených důkazů soudem prvního stupně a nevykonatelnost vyhovujícího výroku jeho rozsudku). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle totiž přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004,

sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. 8. 2006, sp.zn. , a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. , či usnesení Ústavního soudu

ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. , a ze dne 28. 2. 2008, sp.zn. ). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle

Je tedy zřejmé, že dovolání žalované směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení

věty první, , , věty první a a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč ( , ve spojení s ustanovením , ve spojení s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši

300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20% DPH (

).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Brně dne 9. června 2011

Doc. JUDr. Věra Korecká

předsedkyně senátu