Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2983/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce R. P., zastoupeného JUDr. Milošem Vorlem, advokátem se sídlem v Liberci 4, Moskevská 637/16, proti žalované E. H., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. prosince 2009, č. j. -34, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. dubna 2009, č. j. -21, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované vyklidit byt o velikosti 1+1 s příslušenstvím ve 3. podlaží domu č. p. 721 v J. ulici, v L. 3 – J. (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. prosince 2009, č. j. -34, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé I. ve správném znění, že se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalované vyklidit „byt o velikosti 1+1 s příslušenstvím č. 721/5 ve 3. podlaží domu číslo popisné 721, bytový dům v části obce L. III – J., nacházející se na pozemku p. č. 4447 v k. ú. L., obec a okres Liberec, zapsaný na LV 11568 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně ho potvrdil také v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle , , ve znění po novele provedené – dále jen „“ (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží (srov. věta za středníkem ). S přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) zastává dovolací soud názor, že vedle dovolacího důvodu podle dovolatel právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle ) uplatnil (námitkou, že „ani jeden ze soudů nezkoumal, jaké bytové jednotky se v domě č. p. 721 v L. III-J. nacházejí, jakou mají výměru, jakou velikost a jaké příslušenství, aby /bylo/ v rámci skutkových zjištění bezpečně prokázáno, kterou bytovou jednotku žalovaná ve skutečnosti užívá“).

Přípustnost dovolání podle nemohou v daném případě založit ani výtky, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ); takové vady dovolatel namítl poukazem na to, že „nemohl uplatnit řádně žádné důkazy pro zpochybnění, že byt 5 není shodný s bytovou jednotkou č. 721/5, kterými jsou půdorysy předmětného domu č. p. 721 v k.ú. L.“,a že „nebyly soudy provedeny důkazy /evidenční list a protokol o předání a převzetí/, když si je účastníci nežádali“. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle totiž přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. , a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1edna 2008, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. , z 28. února 2008, sp. zn. , a z 28. července 2010, sp. zn. ). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle Navíc z hlediska ustanovení není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takové vady – s přihlédnutím k charakteru uplatněných námitek a k právním závěrům, na nichž odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí – však v posuzovaném případě nejde.

Napadené rozhodnutí je založeno na právním názoru, že nájemní smlouva ze dne 22. května 2002 není neplatná přes to, že v ní bylo nesprávně označeno nadzemní podlaží, na němž se předmětný byt nachází, a že v nájemní smlouvě byla nepřesně označena právnická osoba – společnost Realbyt, s.r.o., se sídlem v Liberci 1, ul. 5. května 376/39, která ji jménem tehdejšího pronajímatele statutárního města Liberce (právního předchůdce dovolatele) uzavřela.

Nejvyšší soud se již v řadě svých rozhodnutí vyjadřoval k otázce určitosti právních úkonů (srov. např. rozsudky z 29. října 1997, sp. zn. , a z 26. března 2008, sp. zn. ). Dovodil, že právní úkon je neurčitý (a tedy neplatný) tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný, přičemž jeho neurčitost nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel. Právní úkon je třeba považovat za určitý, jestliže je z něho patrno, kdo ho činí a co je jeho předmětem, přičemž tento předmět musí být vymezen tak, aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného druhu. U nedostatků označení předmětu právního úkonu je pak nutno rozlišit, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ se jedná tehdy, jestliže je správné označení úkonu zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem. Stejné závěry ohledně určitosti právních úkonů zaujal i Ústavní soud České republiky (srov. jeho nálezy z 19. března 2002, sp. zn. , a z 13. října 2004, sp. zn. ). V poměrech právní úpravy výpovědi z nájmu bytu dospěl Nejvyšší soud k závěru (který lze vztáhnout i na smlouvu o nájmu bytu), že není-li mezi účastníky řízení sporu o tom, že žalovaní na adrese uvedené ve výpovědi z nájmu bytu obývají jediný byt a jen ohledně tohoto bytu jsou v nájemním vztahu k žalobcům, pak skutečnost, že ve výpovědi z nájmu bytu došlo k záměně patra za podlaží, v němž se byt nachází, a že je v ní nesprávně uvedeno číslo bytu, nezpůsobila neplatnost výpovědi. Ve spojení s dalšími údaji uvedenými v žalobě, jejíž byla součástí, nemohla být taková výpověď žalovanými (nájemci) v době doručení objektivně vnímána jinak než jako určitý a srozumitelný projev vůle (§ 37 obč. zák.) týkající se bytu, jehož jsou (společnými) nájemci a ve vztahu ke kterému jsou v nájemním poměru se žalobci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 30. listopadu 1999, sp. zn. , z 27. ledna 2000, sp. zn. , z 24. května 2000, sp. zn. ), že požadavek řádné identifikace bytu (v těchto případech pro účely výkonu rozhodnutí vyklizením bytu) lze vyložit pouze tak, že byt má být identifikován natolik, aby jej při exekuci nebylo možno zaměnit s bytem jiným. Tuto zásadu však nelze vykládat ve smyslu taxativně vymezeného okruhu údajů o bytu; proto absence údajů (v citované věci údaje o číslu bytu) nemůže sama o sobě způsobit nevykonatelnost rozsudku z důvodu jeho neurčitosti, je-li byt jinak identifikován dostatečně určitě.

Již v rozsudku ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. , uveřejněném pod č. 46 v sešitě č. 6 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. K obsahově totožným právním závěrům Nejvyšší soud dospěl rovněž v rozsudku ze dne 27. října 2004, sp. zn. , a dále v usneseních z 12. prosince 2001, sp. zn. , a z 27. října 2005, sp. zn. . Nejvyšší soud rovněž dovodil, že uvede-li obchodní společnost nebo jiný podnikatel v písemném právním úkonu své obchodní jméno (nyní obchodní firmu) nepřesně nebo neúplně, nelze z toho důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná osoba). Jde o vadu projevu vůle, která způsobuje, nelze-li ji odstranit pomocí výkladu, neplatnost právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 8 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 21 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura/, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2006, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle ) dovodil, že z chybně uvedeného podlaží, na němž se předmětný byt nachází, nelze dovozovat neplatnost nájemní smlouvy ze dne 22. května 2002 podle obč. zák. pro její neurčitost, a to i s ohledem na skutečnost, že z nájemní smlouvy je patrné, že předmětem nájmu žalované je jediný byt v domě – tj. byt č. 5, což ani žalobce nezpochybňoval. Dále konstatoval, že ani chybějící identifikační číslo právnické osoby – společnosti Realbyt s.r.o. a nečitelný podpis fyzické osoby (jednající za uvedenou společnost při uzavírání nájemní smlouvy) nezpůsobují neplatnost nájemní smlouvy, neboť z provedených listinných důkazů vyplynulo oprávnění této obchodní společnosti zastupovat tehdejšího pronajímatele statutární město Liberec při uzavírání nájemních smluv. Nad rámec uvedeného odvolací soud dodal, že i kdyby nájemní smlouvu podepsala osoba bez plné moci, pak by v situaci, kdy statutární město Liberec do doby převodu domu na žalobce neučinilo vůči žalované žádné kroky ke skončení jejího nájemního vztahu či vyklizení bytu z její strany, bylo třeba uzavřít, že předmětný právní úkon (nájemní smlouvu) bez zbytečného odkladu ve smyslu ustanovení věta první obč. zák. schválil. Jestliže tedy odvolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne 22. května 2002 není i přes zmíněné nedostatky neplatná, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. června 2011

JUDr. Miroslav Ferákpředseda senátu