Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2662/2009

U S N E S E N Í

T. H.,

1) České republice – Ministerstvu vnitra,

se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3 a

2) V. J.,

o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2007, č.j. -362, takto:

I..

Dovolání žalobce

se odmítá.

II.

Žádný z účastníků

nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění( ):

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. května 2005, č.j. -286, zamítl žalobu, aby žalované České republice bylo uloženo v konceptu vyšetřovacího spisu a ve dvou trestních spisech vyznačit, že údaj „T. H.“ se nahrazuje údajem „T. P.“ (výrok I.), aby bylo vysloveno, že konkretizované úkony učiněné žalovanými v roce 1993 byly provedeny neoprávněně (výrok (II.), aby žalované bylo uloženo zdržet se užívání a nakládání s obrazovými snímky, jejich kopiemi a filmovým negativem zachycujícím podobu žalobce (výrok III.), aby bylo vysloveno, že zadržením žalobce Policií ČR, konkrétně žalovaným, byla neoprávněně omezena osobní svoboda žalobce (výrok IV.), aby bylo vysloveno, že osobní prohlídkou vykonanou na žalobci Policií ČR, konkrétně žalovaným, bylo neoprávněně zasaženo do osobnostních práv žalobce (výrok V.) a aby bylo vysloveno, že nátlakem vyšetřovatele Policie ČR – Úřadu vyšetřování hl.m. Prahy mjr. V. J. byla porušena základní lidská práva žalobce (výrok VI.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a o povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek (výroky VII. a VIII.).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2007, č.j. -362, rozsudek soudu prvního stupně podle (dále jen „ “) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z důkazů, které byly v řízení provedeny před soudem prvního stupně, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že druhý žalovaný není v tomto sporu pasivně legitimován, protože jeho úkony souvisely s výkonem jeho pracovních povinností a jeho postup nelze hodnotit jako exces. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že provedenými důkazy nebyl shledán exces v postupu příslušníků policie, a proto nelze dovodit ani odpovědnost první žalované podle ustanovení (dále jen „obč. zák.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z úpravy obsažené v ustanovení Rozsudek odvolacího soudu napadá z důvodů uvedených v a b) , takže vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že soud prvního stupně v řízení vždy nejednal a nerozhodoval zákonným soudcem, že rozhodoval vyloučený soudce a že mu v průběhu řízení nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem. Namítá rovněž, že soud neprovedl všechny důkazy, které žalobce navrhl, přičemž dospěl k závěru, že se mu nepodařilo prokázat porušení jeho osobnostních práv. Připomíná, že zásadní význam po stránce právní může rozhodnutí mít i v případě, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti poukazuje zejména na judikaturu Ústavního soudu a na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2009, sp.zn. . Domnívá se, že za první žalovanou mělo jednat Ministerstvo spravedlnosti a nikoli Ministerstvo vnitra, o čemž nebyl soudem poučen. Nesprávné právní hodnocení věci spatřuje v závěru obou soudů že jim nepřísluší přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení Otázku výkladu ustanovení a obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. prosince 2004, sp. zn. , usnesení téhož soudu ze dne 31. ledna 2006, sp.zn. ). Dovolací důvod podle sice může výjimečně přípustnost dovolání podle založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda je či není řízení před soudy nižších stupňů postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , ze dne 28. února 2008, sp. zn. , a ze dne 9. července 2009, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. prosince 2010, sp.zn. ). O takovou situaci však v posuzovaném případě zjevně nejde, neboť se nejedná bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu.Uplatnění dovolacího důvodu podle tak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Pokud z dovolání vyplývá ( ) případný dovolací důvod podle ustanovení , nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle , přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. , uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. , uveřejněné pod č. 130 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle ve spojení s téhož zákona.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , , za situace, kdy dovolatel na náhradu těchto nákladů nemá nárok, avšak žalovaným v daném řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. května 2011

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu