Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 5443/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J.M., zastoupeného JUDr. Václavem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 10, Starostrašnická 42, proti žalované České dřevařské závody Praha, a. s., se sídlem Praha 7, Poupětova 3, zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem Praha 7, Poupětova 3, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2008, č. j. -50, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Svobody se sídlem Praha 7, Poupětova 3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 7. 2007, č. j. -31, zamítl žalobu na určení, že je neplatná „výpověď z nájmu bytu o velikosti 72,50 m2, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, 3. kategorie, situovaného ve dvou podlažích a podkroví domu, daná dne 7. 12. 2006 žalovanou žalobci, event. že žalobce má právo na přiměřený náhradní byt za byt o velikosti 72,50 m2, 3+1 s příslušenstvím, 3 kategorie, situovaného ve dvou podlažích a podkroví domu a že žalobce je povinen vyklidit uvedený byt a vyklizený předat žalovanému do 15ti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu. Rozhodl také o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. l. 2008, č. j. -50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně na základě provedeného dokazování k závěru, že výpověď z nájmu žalobce k bytu, datovaná dnem 7. 12. 2006 a doručená žalobci 22. 1. 2007, je platný právní úkon. Obsahuje všechny náležitosti stanovené ve znění po novele provedené (dále „obč. zák.“). Výpovědní důvod podle odst.

2 písm. b) obč. zák. byl naplněn, neboť žalobce nezaplatil žalované ke dni 30. 9. 2006 nájemné za 21 měsíců v částce 27.510,-- Kč, vodné a stočné v částce 4.318,-- Kč, tj. více než trojnásobek měsíčního nájemného a úhrad spojených s užíváním bytu. Ve shodě se soudem prvního stupně rovněž uvedl, že není důvod pro zamítnutí žaloby o neplatnost výpovědi podle § 3 odst. 1 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Žalobce neplatil nájemné téměř po dobu dvou let. Vznik dluhu odůvodňoval tím, že odjel na Slovensko, kde zemřeli jeho rodiče, v bytě zůstala jeho sestra se dvěma nezletilými dětmi, v jejíž možnostech nebylo nájemné platit. Ani po doručení výpovědi však dlužné nájemné neuhradil a neplatí ani běžné nájemné. Vzhledem k tomu považoval odvolací soud za správné i zamítnutí žaloby o určení, že žalobce má právo na přiměřený náhradní byt a že je povinen předmětný byt vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního bytu. V případě výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. lze povinnost nájemce vyklidit byt zásadně vázat jen na zajištění přístřeší, jak se k tomu žalovaná ve výpovědi také zavázala.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (Čl.II bod 12 tohoto zákona) – dále jen „”.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení. Dovolání není přípustné podle , neboť ve věci nebylo vydáno rozhodnutí které by odvolací soud zrušil. Dovolání není přípustné ani podle a odst. 3 , neboť rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.

Napadené rozhodnutí spočívá na právním názoru, že žalobu o neplatnost výpovědi z nájmu nelze zamítnout pro rozpor s dobrými mravy, tedy že výpověď z nájmu není právním úkonem učiněným v rozporu s dobrými mravy. I když i odvolací soud odkázal na § 3 odst.

1 obč. zák., který stanoví, že výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy, je zřejmé, že posuzoval otázku, zda samotná výpověď je úkonem, který je v rozporu, resp. se příčí dobrým mravům, tj. otázku její platnosti podle § 39 obč. zák. Právní závěr odvolacího soudu, že výpověď z nájmu bytu se nepříčí dobrým mravům a není úkonem neplatným, je podle dovolatele v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. , dále např. usnesení ze dne 24. 8. 2009, sp. zn. , rozsudek ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. , ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. ) zaujal právní názor, který sdílí v projednávané věci, že soud posuzuje podle právní úpravy účinné od 31. 3. 2006 ( ve znění novely provedené ) otázku rozporu výpovědi s dobrými mravy v rámci úvahy o neplatnosti tohoto právního úkonu z hlediska ustanovení obč. zák.

V rozsudku ze dne 13. 5 2010, sp. zn. , Nejvyšší soud také uvedl, že judikatorní závěry, jež byly přijaty při výkladu pojmu rozporu s dobrými mravy podle obč. zák., se uplatní i po účinnosti v rámci posouzení, zda výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná podle obč. zák. je v souladu s dobrými mravy. Z usnesení ze dne 24. 8. 2009, sp. zn. , dále vyplývá, že i v řízení o neplatnost výpovědi z nájmu bytu je využitelný právní názor, že hodnocení okolností, významných pro aplikaci ustanovení obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. usnesení z 18. 11. 2004, sp. zn. , rozsudek z 9. 2. 2005, sp. zn. a usnesení z 9. 3. 2006, sp. zn. ).

Nejvyšší soud dále dodává, že soudní praxe vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9.1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, jenž je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. , uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti).

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, dále např. rozsudky z 9. 1. 2001, sp. zn. , z 16. 3. 2004, sp. zn. , z 23. 11. 2004, sp. zn. , a z 20. 4. 2006, sp.zn. ) ve vztahu k aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., jež stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy, se podává, že úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem na straně nájemce, ale i pronajímatele.

Použitelný je i právní závěr vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. , publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1702, ve věci přivolení k výpovědi z nájmu podle § 711 odst. 1 písm. b) obč. zák. ve znění před novelou pro neplacení nájemného. V tomto rozhodnutí je uvedeno, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud zdůraznil, že placení nájemného patří mezi základní povinnosti nájemce (§ 685 a násl. obč. zák. ) a při dlouhodobém neplacení nájemného, které bylo důvodem výpovědi, by pro pronajímatele nastala neřešitelná situace.

Je zřejmé, že odvolací soud se při posouzení platnosti výpovědi z nájmu bytu od uvedené judikatury neodchýlil a že jeho rozhodnutí tak není ani v rozporu s hmotným právem.

Rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ani ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce má právo na přiměřený náhradní byt a že je povinen předmětný byt vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku z 31. 5. 2001, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 2002, pod č. 14, že od účinnosti , kterým byl změněn , je rozhodování o bytové náhradě rozhodováním nikoli o lhůtě k plnění, ale rozhodováním ve věci samé. Věcí samou je vždy vyklizení bytu, ať v nájemních věcech zrušení společného nájmu bytu či přivolení k výpovědi, nebo v jiných bytových věcech, jestliže podle hmotného práva přichází v úvahu povinnost vyklidit byt až poté, co bude zajištěna příslušná bytová náhrada. Požadavek, aby soud zajistil bytovou náhradu může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, jakožto obranu v řízení o vyklizení bytu; mimo tento rámec oporu v hmotném právu nemá. Ani v takovém případě – co do zajištění bytové náhrady – nejde o uložení povinnosti ve vlastním slova smyslu, neboť ten, v jehož prospěch byla povinnost vyklidit byt uložena, nabytého titulu využít může, ale nemusí; zajištění bytové náhrady je toliko splněním podmínky, na níž závisí jeho úspěch v řízení o výkon rozhodnutí, nikoli tím, čeho by se na něm povinný mohl domáhat. Dovolací námitky žalobce, že odvolací soud nepřihlédl k jeho sociální situaci a k tomu, že v bytě s ním bydlí jeho sestra s nezletilými dětmi, nemohou obstát. Požadavek, aby vyklizení bytu bylo vázáno na zajištění jiné bytové náhrady než přístřeší, kterou uvedl žalovaný ve výpovědi z nájmu bytu, by žalobce mohl uplatnit jen v řízení o vyklizení bytu zahájenému proti němu k návrhu žalované.

Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, který dovolatel výslovně napadl. Podle právní úpravy přípustnosti dovolání v účinné od 1. 7.2001 není dovolání proti takovému výroku přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura ročník 2002 pod pořadovým číslem 88).

Za tohoto stavu Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl ( a a ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a 146 odst. 3 Žalobci bylo uloženo, aby nahradil žalované náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v řízení, v němž bylo rozhodováno o dvou nárocích (o neplatnost výpovědi z nájmu bytu a o vyklizení bytu) v částce 3.000,-- Kč (, ve spojení s , ve spojení s , a vyhl č. ve znění pozdějších předpisů), z paušální náhrady hotových výdajů 300,-- Kč, jež stojí vedle odměny ( a a 3 vyhl. č. ve znění pozdějších předpisů), a z částky 660,-- Kč představující 20% daň z přidané hodnoty ( ), celkem 3.960,-- Kč. Podle je žalobce povinen zaplatit náhradu nákladů k rukám advokáta žalované.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 21. dubna 2011JUDr. Marie Rezkovápředsedkyně senátu