Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2080/2009

26

Cdo 2080/2009

ROZSUDEK

Mgr. P. N.

, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 32, proti žalované

COLOR PRAGUE s. r. o.

, se sídlem Praha 10, Bulharská 16, zastoupené Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 15, o zaplacení částky 479.290,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2008, č. j. -153, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne

25. září 2008, č. j. -153,

se zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se domáhal vůči žalované zaplacení částky 479.290,- Kč (představující dlužné nájemné za období od 3. 7. 2000 do 16. 3. 2005) s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 231.686,50 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 10. 2007, č. j. -110, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 479.290,- Kč, ve zbývající části, tj. pokud se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 231.686,50 Kč včetně celého požadovaného příslušenství, žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal především za prokázáno, že žalobce jako vlastník bytu č. 42 o velikosti 1+1, ve 3. patře domu č. p. 1724 v P. 3, ulice V. 1 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) uzavřel dne 3. 7. 2000 se žalovanou smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „Smlouva“), za účelem umístění jejího sídla, že při uzavírání Smlouvy za ni jednal jako její jednatel (jímž byl v období od 10. 7. 1998 do 30. 6. 2005), že měsíční nájemné bylo stanoveno částkou 8.000,- Kč a zálohy na služby částkou 500,- Kč, že jejich splatnost byla posunuta ke dni 3. 7. 2004 s tím, že od tohoto data je bude nájemce hradit vždy do 5. dne v měsíci, a že v čl. 7 Smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% z dlužné částky za každý započatý kalendářní den prodlení nájemce s platbami o více než 5 dnů po jejich splatnosti. Rovněž vzal za prokázáno, že žalobce vykonával v bytě až do konce první poloviny roku 2005 činnost pro žalovanou, a že žádné nájemné neobdržel. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že Smlouva je platná, neboť splňuje náležitosti podle ve znění před novelou provedenou (dále jen „obč. zák.“), přičemž překážku její platnosti nepředstavuje ani „bytový charakter uvedených prostor“ ( obč. zák.). Jelikož žalobce – který byl v postavení jediného jednatele žalované a měl oprávnění i povinnost si nájemné ze Smlouvy vyplatit – zavinil prodlení žalované s placením nájemného, zamítl soud prvního stupně jeho návrh v části, v níž se domáhal zaplacení poplatků z prodlení, jakož i sjednané smluvní pokuty.

K odvolání žalované (směřujícímu toliko proti vyhovujícímu výroku o věci samé) Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 9. 2008, č. j. -153, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 479.290,- Kč; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že Smlouva je z pohledu ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. , ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. , a ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. , vycházející z názoru, že právo nájmu bytu je jednoznačně vázáno na fyzickou osobu, která jeho prostřednictvím uspokojuje svou potřebu bydlení, o níž nelze uvažovat u právnické osoby), neplatným právním úkonem (§ 39 obč. zák.). Konstatoval, že ustanovení § 19c odst. 4 obč. zák. pouze umožňuje, aby sídlo právnické osoby bylo za určitých podmínek registrováno i v bytě, a to za účelem výkonu její správy a styku s veřejností prostřednictvím fyzických osob (§ 19c odst. 2 obč. zák.). Z toho dle názoru odvolacího soudu vyplývá, že zákon nepřímo vylučuje, aby právnické osobě svědčilo samostatné nájemní právo k bytu, v němž má registrováno své sídlo. Není však vyloučeno, aby uzavřela nájemní smlouvu k bytu, který by měl charakter bytu služebního ( ). Odvolací soud (postupem podle / /) následně upozornil žalobce na to, že věc lze posoudit po právní stránce jinak a vyzval jej k doplnění skutkových tvrzení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalobce poté požadoval plnění z titulu bezdůvodného obohacení, avšak nesdělil soudu rozhodné skutečnosti pro posouzení jeho základu a výše; za této procesní situace musela být žaloba z důvodu neunesení břemene tvrzení žalobcem zamítnuta.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a uplatnil v něm dovolací důvod podle Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti Smlouvy z důvodu, že právnická osoba nemůže platně uzavřít smlouvu o nájmu bytu a obsáhle argumentuje ve prospěch názoru opačného. Namítá, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , a sp. zn. je nepřípadný, a uvádí, že i kdyby nebylo možno daný vztah posoudit podle ustanovení o nájmu bytu, mohl odvolací soud použít ustanovení o nájmu podle a násl. obč. zák. (v této souvislosti odkazuje na rozsudek /správně usnesení/ Nejvyššího soudu sp. zn. ). Dále uvádí, že jednání žalované – která se dovolává neplatnosti Smlouvy jen proto, aby se mohla vyhnout svým platným závazkům – je třeba posoudit jako šikanózní a rozporné s dobrými mravy. Závěrem rovněž vyjadřuje názor, že napadené rozhodnutí je – v části, kde konstatuje neunesení břemene tvrzení žalobcem – nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud neuvádí, jaké skutečnosti měl tvrdit za účelem posouzení svého nároku podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Namítá, že jeho povinností bylo toliko tvrdit, že je vlastníkem bytu, že žalovaný byt užíval a že úplatu odvozoval od uzavřené smlouvy; všechna tato tvrzení nejenže uvedl, ale také prokázal. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K doplněním dovolání, doručeným dovolacímu soudu dne 2. 10. 2009 a 13. 8. 2010 (tedy po uplynutí lhůty k podání dovolání), v nichž uvádí dovolatel další skutečnosti, nemohl dovolací soud přihlížet s ohledem na ustanovení

Žalovaná v dovolacím vyjádření obsáhle vyvracela dovolací námitky žalobce, ztotožnila se s právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. září 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a (jejich existence nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly dovoláním uplatněny. Námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí nelze považovat za uplatnění posléze uvedené vady, neboť obsahově směřuje proti nesprávnému právnímu posouzení otázky břemene tvrzení (viz dále).

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká nesprávnost jeho závěru, že Smlouva je neplatná, neboť právnická osoba nemůže být subjektem práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 685 a násl. obč. zák.

Z ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 154 v časopise Soudní judikatura 21/1998, dále např. rozhodnutích z 28. 4. 1997, sp. zn. , z 26. 5. 1999, sp. zn. , z 19. 4. 2001, sp. zn. , z 29. 3. 2006, sp. zn. /ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením ÚS z 31. 8. 2006, sp.zn. , z 26. 10. 2006, sp.zn. , a z 15. 5. 2008, sp.zn. ) se podává, že účelem práva nájmu bytu jako specifického typu nájemního vztahu upraveného v ustanoveních § 685 a násl. obč. zák. je zajistit uspokojení potřeby bydlení, jako jedné ze základních

lidských

potřeb. Právnická osoba takovou potřebu nemá, a proto nemůže platně uzavřít smlouvu o nájmu bytu podle obč. zák. jako nájemce. Není však vyloučeno, aby uzavřela smlouvu o nájmu bytu ve smyslu a násl. obč. zák., a aby tak byt získal charakter bytu služebního ( ), tj. bytu sloužícího k uspokojení potřeby bydlení nájemce – fyzické osoby, jež pro ni pracuje (srov. již citované rozhodnutí ve věci sp. zn. ). O takovýto případ se však v souzené věci nejedná již z toho důvodu, že nájemci – právnické osobě (v dané věci žalované) byl byt pronajat za účelem zřízení jejího sídla, a fakticky v něm realizovala svoji podnikatelskou činnost. Nejedná se ani o případ, který má na mysli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. , podle něhož na stát, jemuž dědictví připadlo na základě od úmrti ( obč. zák.), přechází členství (členská práva a povinnosti) zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu.

Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu na neplatnost Smlouvy odpovídá závěrům ustálené judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v projednávané věci. Pokud dovolatel v rámci své argumentace namítá, že názor odvolacího soudu je diskriminanční jak ve vztahu k pronajímateli, tak i k nájemci, jež je právnickou osobou, lze poukázat na to, že není vyloučeno, aby pronajímatel byt pronajal k jiným účelům než k bydlení (i osobě právnické), a to v režimu , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů; k platnosti takovéto nájemní smlouvy je ovšem nutný souhlas příslušného orgánu k jeho užívání k nebytovým účelům ( citovaného zákona).

Dovolatel dále odvolacímu soudu vytkl nesprávnost jeho závěru, že neunesl břemeno tvrzení ohledně skutečností rozhodných pro posouzení základu a výše bezdůvodného obohacení, takže bylo nutno jeho žalobu zamítnout.

Dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. , uveřejněném pod č. 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, od něhož se odvíjí dnes již ustálená soudní judikatura (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 22. 6. 2005, sp. zn. , z 20. 10. 2005, sp. zn. , z 28. 2. 2007, sp. zn. , a z 23. 11. 2010, sp. zn. ), formuloval právní názor, podle něhož je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Právní kvalifikace nároku učiněná účastníkem není pro soud závazná; soud je při rozhodování vázán zjištěným skutkovým stavem, ne však tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje. Jinak řečeno, na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval; soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení.

V dané věci byl žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že žalobce jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne 3. 7. 2000 smlouvu o nájmu předmětného bytu za sjednané nájemné, které žalovaná neuhradila. Jestliže odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že Smlouva je absolutně neplatná a jiný právní důvod užívání nebyl žalobcem tvrzen, mohl a měl posoudit jeho nárok na zaplacení požadované částky podle právní normy upravující nárok z bezdůvodného obohacení. Pro úvahu odvolacího soudu o aplikaci uvedené normy postačovala skutková tvrzení obsažená v žalobě a další relevantní skutečnosti, které žalobce uváděl v průběhu řízení (že byt byl užíván ve prospěch žalované, a byla v něm realizována její podnikatelská činnost), a jež měl soud prvního stupně za prokázané. Se zřetelem k uvedenému nelze odvolacímu soudu přisvědčit, dovodil-li, že žaloba musela být zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení žalobcem.

Z uvedeného vyplývá, že žalobci se podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud proto napadený rozsudek podle věty za středníkem zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu ( ve spojení s větou první ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. ledna 2011

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.

předsedkyně senátu