Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1365/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Mgr. Pavla Novotného, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Školská 694/32, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014 č. j. -352, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a obchodní společnosti COLOR PRAGUE s.r.o., IČ: 25680307, se sídlem Praha 10, Bulharská 16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. dubna 2014, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle d (dále jen " "), práva na ochranu vlastnictví podle y a na smluvní volnost ve smyslu y a y (dále jen " "), jakož i principů právního státu, zejména principu rovnosti a zákazu diskriminace.

2. Dne 3. července 2000 byla mezi stěžovatelem jako pronajímatelem a vedlejší účastnicí jako nájemcem uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem byl nájem bytu nacházejícího se v Praze, k. ú. Žižkov. Žalobou podanou dne 7. srpna 2006 se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 479 290 Kč s příslušenstvím, jež měla představovat dluh na nájemném za období od 3. července 2000 do 16. března 2005. Nájemné a služby byly ve smlouvě sjednány ve výši 8 500 Kč měsíčně, splatnost této částky byla nicméně pro dobu čtyř let od uzavření smlouvy posunuta ke dni 3. července 2004. Poté měly být nájemné a služby hrazeny vždy pátého dne v měsíci.

3. Protože vedlejší účastnice je obchodní společností, tedy právnickou osobou, která si předmětný byt pronajala za účelem zřízení svého sídla a fakticky v něm provozovala svou podnikatelskou činnost, obecné soudy se musely nejprve vypořádat s otázkou, zda tato skutečnost nezakládá neplatnost nájemní smlouvy. Zatímco Obvodní soud pro Prahu 10 (dále též "soud prvního stupně") ji za platnou považoval a rozsudkem ze dne 18. října 2007 č. j. -110 žalobě - v příslušné části - vyhověl, Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") zaujal s ohledem na účel smlouvy názor opačný a k odvolání vedlejší účastnice uvedené rozhodnutí změnil rozsudkem ze dne 25. září 2008 č. j. -153 tak, že žalobu zamítl. K dovolání stěžovatele se věc následně stala předmětem rozhodování Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud"), který rozsudkem ze dne 21. ledna 2011 č. j. -191 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Dovolací soud ve svém rozsudku uvedl, že podle jeho ustálené judikatury byl účelem práva nájmu bytu ve smyslu a násl. , , ve znění účinném do 31. prosince 2013, jako specifického typu nájemního vztahu zajištění uspokojení potřeby bydlení jako jedné ze základních lidských potřeb. Jestliže přitom právnická osoba takovouto potřebu nemá, nemohla podle tohoto ustanovení ani platně uzavřít smlouvu o nájmu bytu jako nájemce. Uvedenou smlouvu mohla uzavřít pouze podle a násl. s tím, že předmětný byt by na jejím základě získal charakter bytu služebního ve smyslu , kterým se upravují některé otázky související s vydáním , kterým se mění, doplňuje a upravuje , tj. bytu sloužícího k uspokojení potřeby bydlení nájemce - fyzické osoby, jež pro ni pracuje. O takovýto případ však v dané věci nešlo, neboť vedlejší účastnicí byl byt pronajat za účelem zřízení jejího sídla a fakticky v něm realizovala svoji podnikatelskou činnost. Nejednalo se ani o případ, který má na mysli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2009 sp. zn. , na které odkazuje stěžovatel a podle něhož na stát, jemuž dědictví připadlo na základě odúmrti, přechází členství (členská práva a povinnosti) zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu.

5. Přesto nebylo vyloučeno, aby pronajímatel byt pronajal k jiným účelům než k bydlení, a to i právnické osobě, v režimu , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31. prosince 2013. K platnosti takovéto nájemní smlouvy byl ovšem podle tohoto zákona nutný souhlas příslušného orgánu k jeho užívání k nebytovým účelům. Z těchto důvodů dovolací soud přisvědčil právním závěrům odvolacího soudu ohledně platnosti nájemní smlouvy, neztotožnil se však se zamítnutím žaloby. Vzhledem k výše uvedenému právnímu hodnocení měl být totiž nárok stěžovatele na zaplacení požadované částky posouzen podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, což odvolací soud neučinil.

6. Byv vázán právními závěry dovolacího soudu zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. června 2011 č. j. -229 rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení, čímž vytvořil prostor k tomu, aby se tento soud věcí zabýval právě z hlediska bezdůvodného obohacení, včetně skutečností významných pro posouzení otázky promlčení nároku, tedy jak a kdy přesně k bezdůvodnému obohacení došlo. V tomto směru měl případně doplnit dokazování. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. dubna 2012 č. j. -292 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 73 250 Kč, v rozsahu částky 406 040 Kč včetně veškerého požadovaného příslušenství žalobu zamítl. Bezdůvodné obohacení bylo stěžovateli přiznáno pouze za období od srpna 2004 do poloviny března 2005, neboť vedlejší účastnice v průběhu řízení vznesla námitku promlčení. Městský soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil svým rozsudkem ze dne 2. května 2013 č. j. -336.

7. Následné dovolání, v němž stěžovatel opětovně zpochybňoval závěr o neplatnosti smlouvy o nájmu, odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. ledna 2014 č. j. -352, protože jej neshledal přípustným podle . Nad rámec svých předchozích závěrů se tento soud vyjádřil i k otázce promlčení, když uvedl, že odvolací soud se ve svém rozsudku neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe, podle níž při posuzování počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle je nutno vycházet z prokázané, skutečné, a tedy nikoliv pouze předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal. Uvedenou vědomostí se přitom nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Počátek subjektivní promlčecí doby tedy nelze v daném případě spojovat s tím, kdy se žalobce dozvěděl o neplatnosti smlouvy, ale pouze s existencí skutečností zakládajících její neplatnost. Dovolací soud rovněž vysvětlil, z jakého důvodu není námitka promlčení, kterou uplatnila vedlejší účastnice, v rozporu s dobrými mravy.

II.

Argumentace stěžovatele

8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem Nejvyššího soudu, podle něhož [s výjimkou případu podle ] nelze platně uzavřít smlouvu o nájmu bytu, na jejímž základě by mělo vzniknout právo nájmu právnické osobě.

9. Stěžovatel považuje uvedený výklad za nesprávný, extrémní a odporující platné právní úpravě, ústavním principům i novější judikatuře dovolacího soudu. Zdůrazňuje, že v oblasti soukromého práva je třeba vycházet z principů smluvní volnosti, přičemž přednost má dostat ten výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy. Zejména není důvod, pro který by předmětná smlouva nemohla být uzavřena s právnickou osobou jako nájemcem podle a násl. , které obecně upravují smlouvu o nájmu. Závěr o neplatnosti smlouvy nejenže vytváří neodůvodněný zásah do principu rovnosti a zákazu diskriminace, nýbrž neobstojí ani v kontextu judikatorních závěrů dovolacího soudu. Ten totiž v několika případech připustil, že nájemcem bytu může být stát jako právnická osoba (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ) nebo že právnická osoba může být nájemcem družstevního bytu a členem bytového družstva (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011 sp. zn. ). Omezení možnosti, aby se právnická osoba stala nájemcem bytu, toliko na tyto případy, nedává smysl a vede k logickým nekonzistencem při domýšlení důsledků tohoto výkladu. Nadto nelze přehlédnout, že výslovně umožňoval, aby právnická osoba měla své sídlo v bytě, pokud to bylo slučitelné s jejím účelem a odpovídalo to i povaze a rozsahu její činnosti. , , dnes nájem bytu právnickou osobou jednoznačně umožňuje, k čemuž by s ohledem na jeho mělo být přihlédnuto i při výkladu předchozího .

10. Pro případ, že by se Ústavní soud neztotožnil s výše uvedenou argumentací ohledně platnosti předmětné smlouvy, stěžovatel v závěru ústavní stížnosti zpochybňuje i posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní lhůty ze strany obecných soudů. Dovolací soud měl na něj uložit nepřiměřenou povinnost, aby si byl již z toho, jak je byt označen, vědom, že má sloužit pouze k bytovým účelům, a nikoliv nebytovým. Stěžovatel se přitom legitimně domníval, že nedochází k situaci, kdy by se na něm vedlejší účastníce na jeho úkor obohacovala. Námitku promlčení zároveň považuje za nemravnou, neboť předmětná smlouva umožňovala vedlejší účastnici odklad plnění, což vedlo k překročení promlčecí lhůty.

III.

Průběh řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení zapůjčil spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. a vyzval účastníka a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

12. Nejvyšší soud, za který se přípisem ze dne 25. července 2014 vyjádřila předsedkyně příslušného senátu, uvedl, že se ve své judikatuře opakovaně zabýval otázkou, zda právnická osoba má potřebu bydlení, resp. zda ji může uspokojovat prostřednictvím (chráněného) práva nájmu bytu ve smyslu a násl. . V této souvislosti odkázal na řadu svých rozhodnutí, z nichž část byla potvrzena odmítavými usneseními Ústavního soudu (konkrétně usnesení ze dne 31. srpna 2006

sp. zn.

a usnesení ze dne 30. října 2001

sp. zn.

). Dovolací soud rozhodoval v dané věci podle stavu v době rozhodnutí odvolacího soudu. Pakliže stěžovatel namítá, že dovolací soud měl zohlednit , , je třeba zdůraznit, že uvedené ustanovení nezakládá pravou retroaktivitu, nýbrž jde o deklaratorní připomenutí zákonodárce, že i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí zásady vtělené do části první hlavy první tohoto zákona.

13. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě (a ani poté) nevyjádřila.

14. Vyjádření účastníka řízení bylo zasláno stěžovateli, který na něj reagoval ve své replice z 12. srpna 2014, v jejímž rámci shrnul svou argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti.

IV.

Vlastní posouzení

15. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i všechny zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.

16. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d) y, a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

17. V projednávané věci se musel Ústavní soud vypořádat s otázkou, zda napadeným usnesením nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, jestliže v něm Nejvyšší soud neshledal jeho dovolání přípustným podle a z tohoto důvodu je odmítl.

18. Podle uvedeného ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak.

19. Posouzení, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání, je především věcí dovolacího soudu. Je to právě on, komu v rovině podústavního práva náleží poslední slovo v otázkách výkladu právních předpisů práva civilního, ať už hmotného nebo procesního, a tedy kdo je povolán k posouzení, zda je určitý právní závěr správný nebo nikoliv. Namítá-li dovolatel nesprávnost právního závěru odvolacího soudu a uvádí-li v této souvislosti některé z hledisek uvedených v (předpoklad přípustnosti dovolání), tedy - stručně řečeno - že se k němu dovolací soud zatím nevyjádřil, nebo že se k němu dovolací soud vyjádřil jinak nebo rozdílně, nebo že se k němu vyjádřil stejně, avšak podle dovolatele nesprávně, pak je zcela přirozeně na uvedeném soudu, aby posoudil, zda nastala některá z těchto situací.

20. Ústavní soud, jak již bylo výše uvedeno, může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami. Pokud se totiž podústavní právo dotýká těchto práv, pak konečné posouzení, zda určitý právní výklad obstojí nebo neobstojí jako ústavněkonformní, nesvědčí dovolacímu soudu, nýbrž v souladu s jeho postavením Ústavnímu soudu. Jeho právním názorem je přitom dovolací soud vázán a musí jej při svém případném dalším rozhodování zohlednit.

21. V právních závěrech obsažených v napadeném usnesení nicméně žádné z uvedených pochybení spatřovat nelze. Dovolací soud již ve svém prvním rozhodnutí nevyloučil, že smlouvu o nájmu bytu podle a násl. mohla na straně nájemce uzavřít i právnická osoba za účelem zřízení svého sídla. K tomu, aby byla takováto smlouva platná, však bylo třeba souhlasu příslušného orgánu k užívání bytu k nebytovým účelům [viz ]. Stěžovatel přitom v průběhu řízení (a to ani poté, co byl k jeho dovolání zrušen první rozsudek odvolacího soudu) netvrdil, že by takovýto souhlas obdržel. V závěru dovolacího soudu o neplatnosti smlouvy o nájmu bytu proto nelze spatřovat svévoli ani jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, který by otevíral prostor pro kasační zásah Ústavního soudu. Jím provedený výklad podústavního práva, jenž opodstatňoval odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, neměl za následek porušení základních práv a svobod stěžovatele. Zbývá dodat, že stejný závěr se uplatní i ve vztahu k posouzení otázky promlčení žalovaného nároku. V podrobnostech postačí odkázat na relevantní části napadeného usnesení, jakož i jemu předcházejícího rozsudku dovolacího soudu.

22. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele podle jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2016

Jan Musil v. r.

předseda senátu