Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3407/2009

U S N E S E N Í

a) E. L.

,

b) K. B.

, zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 39, proti žalovaným

1) M. K.

,

2) A. K.

,

3)

Ing. K. Z.

, zastoupeným JUDr. Jitkou Pokornou, advokátkou se sídlem Praha 2, Trojanova 12, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2009, č.j. -64, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaní

jsou povinni

zaplatit společně a nerozdílně žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.700,- Kč, k rukám JUDr. Martina Kölbla, advokáta se sídlem Praha 1, Štěpánská 39, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 6. 2008, č. j. -39, určil, že výpověď z nájmu žalobců k bytu č. 6 o velikosti 2+1, II. kategorie v Praze, ulice Sázavská 847/4 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), kterou jim dali žalovaní dne 10. 1. 2007, je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č. j. -64, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vzal – ve shodě se soudem prvního stupně – za prokázáno, že žalovaní (spoluvlastníci předmětného domu) dali žalobcům (společným nájemcům předmětného bytu) dne 10. 1. 2007 výpověď z nájmu bytu podle ustanovení ve znění po novele provedené (dále jen „obč. zák.“) s odůvodněním, že bez souhlasu pronajímatelů provedli v bytě nepovolené stavební úpravy, čímž hrubým způsobem porušili své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, konkrétně z ustanovení obč. zák. (dále též jen „Výpověď“), že dopisy ze dne 15. 9. 1999 a 6. 6. 2000 žalobcům sdělili, že nemají námitek proti rekonstrukci předmětného bytu na náklady nájemců a že jim dávají souhlas s vybudováním plynového etážového teplovodního vytápění (s tím, že tyto dopisy nenahrazují stavební či jiná povolení), že rozhodnutím odboru výstavby Obvodního úřadu městské části v Praze 2 ze dne 22. 12. 1999 bylo vydáno stavební povolení na stavební úpravy předmětného bytu spočívající v rekonstrukci sociálního zařízení, že tato rekonstrukce proběhla, že následně - v roce 2006 vyměnili žalobci v koupelně vanu za sprchový kout a provedli s tím související úpravy dlažby, obkladů, vodovodu a kanalizace, a že tímto jejich jednáním žádná škoda na majetku žalovaných nevznikla. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, který s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. (týkajícím se výpovědního důvodu podle ve znění do 30. 3. 2006) konstatoval, že zákon za hrubé porušení povinností nájemce zakládající důvod výpovědi označuje výslovně toliko neplacení nájemného nebo úhrad a za plnění poskytovaná s užíváním bytu převyšující trojnásobek měsíčního nájemného, že se však jedná o demonstrativní výčet a že důvodem k výpovědi tudíž může být i jiné porušení povinností nájemcem, svou závažností však srovnatelné s tím, jež zákon výslovně uvádí. Je proto třeba se zabývat posouzením intenzity protiprávního jednání nájemce, zda tímto způsobil pronajímateli škodu, jaká byla motivace jeho jednání, zda dosud plnil své povinnosti, příp. jaká doba uplynula od porušení povinnosti. V dané věci žalovaní souhlasili v roce 1999 s rekonstrukcí bytu, spočívající ve stavebních úpravách koupelny a WC; stavební úprava, pro kterou dali žalovaní žalobcům Výpověď, pak spočívala v následné výměně vany za sprchový kout a v provedení s tím souvisejících úprav obkladů, dlažby, vodovodního vedení a kanalizace. Dovodil, že se sice jedná o stavební úpravy, k nimž bylo třeba souhlasu pronajímatelů, s ohledem na okolnosti je však nelze považovat za natolik intenzivní, aby představovaly (i přes chybějící souhlas žalovaných) zvlášť hrubé porušení povinností nájemců, neboť se fakticky jednalo o výměnu bytového zařízení (které v daném případě do bytu instalovali sami žalobci), a tímto zásahem nedošlo ke znehodnocení bytu či ke škodě na majetku žalovaných, ani jím nebyli poškozeni ostatní nájemci v domě (přičemž tyto skutečnosti žalovaní ostatně ani netvrdí); zároveň nedošlo ke změně charakteru bytu. Se zřetelem k tomu je nelze považovat za hrubé porušení povinností nájemce, jež by mělo vést k výpovědi z nájmu bytu; Výpověď proto není důvodná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení a uplatnili v něm dovolací důvod podle Otázky zásadního právního významu (z nichž dovozují přípustnost dovolání) vymezili takto: 1) zda při posuzování otázky, došlo-li k hrubému porušení nájemní smlouvy ze strany nájemců, tedy k naplnění výpovědního důvodu dle obč. zák., je nutno přihlížet i k předchozímu plnění povinností nájemců a ke skutečnosti, zda nájemci způsobili pronajímatelům škodu či nikoliv, 2) zda lze na pronajímateli spravedlivě požadovat, aby setrvával v nájemním vztahu s nájemcem, který bez jeho souhlasu provedl v pronajatém bytě stavební úpravu či jinou podstatnou změnu, 3) zda provedení úpravy v koupelně bytu, spočívající v záměně vany za sprchový kout a navazující úpravy vedení vody, kanalizace, elektroinstalace jsou podstatnou změnou v bytě ve smyslu obč. zák. nebo zda k těmto úpravám nájemce nepotřebuje souhlas pronajímatele, a 4) zda provedení úpravy specifikované pod bodem 3) bez souhlasu pronajímatele je hrubým porušením nájemní smlouvy. Odvolacímu soudu vytýkají, že neprovedl důkazy k prokázání rozsahu provedených změn v bytě, předchozího plnění povinností nájemci či k tomu, zda na jejich straně došlo v důsledku změn provedených žalobci ke vzniku škody. Tento postup odvolacího soudu je dle jejich názoru v rozporu s judikaturou (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ), z níž vyplývá, že k těmto skutečnostem je nutno přihlížet. Uvádějí, že stav, kdy nájemce bez souhlasu pronajímatele zasáhne do jeho vlastnického práva tím, že provede stavební úpravy a jiné podstatné změny v bytě, je nežádoucí a jedná se o protiprávní jednání, které nesmí požívat ochrany soudu. Pokud jde o právní argumentaci k věci, v plném rozsahu se odvolávají na svá tvrzení obsažená v odvolání ze dne 11. 7. 2008, doplnění odvolání a vyjádření ze dne 23. 1. 2009. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny.

Žalobci se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili s napadeným rozsudek, vyvraceli dovolací námitky s tím, že rozsah stavebních úprav byl nesporný, a že žalovaným jejich provedením nemohla být způsobena škoda, naopak byl jejich majetek zhodnocen. Navrhli, aby dovolání odmítnuto, popř. zamítnuto.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. února 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení ( ) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle , b/ Dovolání tak může být přípustné podle jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení a odst. 3 spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Dovolateli označené otázky přípustnost dovolání podle nezakládají.

Podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bez přivolení soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebo nedoplnil peněžní prostředky na účtu podle § 686a odst. 3.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. , zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že pro posouzení existence výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. spočívajícího v hrubém porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu (jiných než v tomto ustanovení výslovně uvedených) je i nadále využitelná dosavadní judikatura ohledně výpovědního důvodu podle ve znění před novelou provedenou (dále jen „obč. zák. před novelou“), neboť oproti předchozí právní úpravě liší pouze v demonstrativním výčtu jednání, které zákon výslovně označuje za hrubé porušení povinnosti nájemce (před novelou provedenou se jednalo o neplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu po dobu delší než tři měsíce).

Ustálená soudní praxe dovodila, že při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. před novelou je třeba vzít v úvahu, že zákon za hrubé porušení povinností nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi z nájmu bytu pronajímatelem, výslovně označuje neplacení nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Jde o demonstrativní (příkladný) výčet (srov. slovo „zejména“), což znamená, že důvodem k výpovědi může být i jiné porušení povinností nájemcem, svou závažností však srovnatelné s tím, které zákon výslovně uvádí. Základním hlediskem pro posouzení intenzity porušení povinností nájemce bude tedy úvaha, zda to porušení, jehož se nájemce dopustil, je svým významem (posuzováno zejména z hlediska oprávněných zájmů pronajímatele, avšak též z hlediska zájmů ostatních nájemců domu) alespoň tak závažné, jako neplacení nájemného (služeb) po dobu delší než tři měsíce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod C 2685 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. ). K hlediskům pro posouzení intenzity porušení nájemcových povinností nepochybně patří okolnost, zda nájemce svým jednáním způsobil pronajímateli škodu (případně v jaké výši), zda způsobil újmu na právech či oprávněných zájmech jiných subjektů (např. ostatních nájemců bytů v domě), jaká byla motivace jeho jednání, dále také okolnost, zda dosud řádně plnil své povinnosti nájemce bytu, eventuálně jaká doba uplynula od porušení nájemcových povinností do dne dání výpovědi z nájmu bytu (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 86 v časopise Soudní judikatura 9/1999). Bez významu nebude v naznačených souvislostech ani okolnost, zda svým jednáním nájemce porušil eventuálně i jiné právní předpisy (např. předpisy týkající se požární ochrany, stavební zákon a předpisy související) – srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. , a ze dne 7. 3. 2005, sp.zn. (ústavní stížnost podanou proti posléze citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 6. 12. 2006, sp.zn. ).

Ustálená soudní praxe je rovněž jednotná v názoru, že ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. před novelou je s ohledem na užitý pojem "hrubě porušuje své povinnosti" normou s relativně neurčitou hypotézou. V důsledku toho je na soudu, aby v konkrétním případě z předem neurčené množiny skutečností vymezil (kupř. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí určí vlastní obsah hypotézy normy, kterou aplikuje. Takový výklad právní normy, a tím právní posouzení věci, mohou být proto nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž soud dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.8.1998, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit 3, pod poř. č. 26, ze dne 14.2.2001, sp. zn. , nebo ze dne 31.10.2001, sp. zn. ).

Dovolateli označená otázka zásadního právního významu uvedená shora ad 1) již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena (tak, že i po novele provedené je využitelná dosavadní judikatura týkající se výpovědního důvodu podle obč. zák. před novelou) a odvolací soud se od jejího řešení neodchýlil, neboť se v dané věci náležitě řídil uvedenými hledisky pro posuzování závažnosti porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu a dostatečně zdůvodnil, proč v daném případě provedení stavebních úprav bez souhlasu pronajímatelů za hrubé porušeností povinností nájemce zakládající výpovědní důvod podle obč. zák. nepovažuje. Pokud dovolatelé poukazují na již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. , je třeba uvést, že v označené věci šlo (oproti dané věci) o skutkově odlišnou situaci, a to o vybudování sprchového koutu v bytě, v němž do té doby žádná sprcha (ani vana) nebyla.

Ani další dovolateli vymezené otázky (viz shora ad 2/, 3/, 4/) přípustnost dovolání podle nezakládají, neboť napadené rozhodnutí na jejich řešení nespočívá. Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí, odvolací soud se otázkou, zda výše uvedená výměna vany za sprchový kout a s tím související úpravy vedení vody a kanalizace představuje podstatnou změnu v bytě ve smyslu obč. zák. (tj. otázkou ad 3/), nezabýval, neboť - ve shodě se soudem prvního stupně - dovodil, že se jedná o stavební úpravu, k níž je třeba souhlasu pronajímatele ve smyslu obč. zák. (nikoliv o jinou podstatnou změnu v bytě /tj. změnu nespočívající ve stavebních úpravách/ ve smyslu téhož ustanovení). Otázku ad 4) – zda výměna vany za sprchový kout se souvisejícími úpravami výše označenými představuje (

bez dalšího

) hrubé porušení povinnosti nájemce – odvolací soud neřešil, jelikož nehodnotil, zda uvedená stavební úprava provedená bez souhlasu pronajímatele

sama o sobě

představuje hrubé porušení povinnosti, ale v souladu s ustálenou judikaturou ji posuzoval v širších souvislostech z hledisek uvedených shora a správně tak vymezil hypotézu ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. (přičemž uvedená hlediska dovolatelé zpochybňují pouze prostřednictvím nezpůsobilých dovolacích důvodů – viz níže).

Pokud dovolatelé namítají, že odvolací soud neprovedl jimi navržené důkazy k prokázání rozsahu provedených změn v bytě a k tomu, zda jim vznikla škoda, je třeba především uvést, že k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle ), jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a , dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) zásadně tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009. sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. ). V projednávané věci však uvedené námitky nesměřovaly k výkladu procesních předpisů, a proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle Nad rámec uvedeného lze dodat, že je povinností pronajímatele, aby (již) ve výpovědi z nájmu bytu dostatečně určitě vymezil uplatněný výpovědní důvod uvedením skutkových okolností, které jej zakládají (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn.

,

ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. , a ze dne 12. 9. 2010, sp.zn. ).

Nezpůsobilý dovolací důvod (241a odst. 3 ) představují i námitky proti neúplně zjištěnému skutkovému stavu. Pro úplnost lze poznamenat, že odvolací soud – jak je uvedeno shora – v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp.zn. k namítaným okolnostem přihlédl.

Dovolací soud se nezabýval námitkami obsaženými v odvolání ze dne 11. 7. 2008, doplnění odvolání ze dne 15. 8. 2008 a ve vyjádření ze dne 23. 1. 2009, na něž dovolatelé odkázali, neboť podání předcházející vydání (vyhlášení) napadeného rozhodnutí totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí, nehledě na to, že akceptace názoru, podle něhož by bylo možno z hlediska odůvodnění dovolání (jen) odkázat na dřívější podání by nejen odporovala ustanovení , ale i znemožňovala soudu dostát požadavku vyplývajícímu z ustanovení ve spojení s ustanovením (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. )

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Nejvyšší soud je proto podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a 146 odst. 3 a zavázal žalované, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.950,- Kč ( , ve spojení s , , , a , ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů), a z částky 450,- Kč představující 20% DPH ( )

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 20. ledna 2011

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.

předsedkyně senátu