Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
45FE39F7FEA7DEC2C1257A4E00675DB0.html
HTML · 19.4 KB
No categories available
25 Cdo 3609/2009
U S N E S E N Í
a) Ing. V. M., b) M. M.
České republice – Ministerstvu spravedlnosti
, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 102/2007 , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, č.j. 28 Co 4/2009 -94, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobci se na státu domáhali náhrady škody a nemajetkové újmy, které jim měly být způsobeny nesprávným úředním postupem soudů v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 484/99 , ve kterém se domáhali určení, že žalovaní Josef Sláma a Mgr. Romana Slámová (později Jůzová) jsou vlastníky v žalobě uvedených nemovitostí, a tvrdili, že tyto nemovitosti koupili kupní smlouvou ze dne 24. 11. 1997, která je však neplatná, protože v písemném vyhotovení byla uvedena kupní cena v jiné výši, než v jaké byla sjednána a zaplacena.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 7. 2008, č.j. 27 C 102/2007 -76, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila každému z žalobců částku 314.727,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle zjištění soudu celková délka řízení od podání žaloby do pravomocného odmítnutí dovolání byla kratší šesti let, a to ve věci skutkově i právně složité, ve které bylo prováděno rozsáhlé, časově náročné dokazování. Z postupu žalobců v řízení bylo podle soudu zřejmé, že jejich zájem na určení neplatnosti smlouvy nebyl motivován snahou na uvedení souladu zápisu v katastru nemovitostí se stavem právním, nýbrž zájmem na vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy, čehož se mohli domáhat přímo žalobou na plnění, nezávisle na průběhu řízení o určovací žalobě. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti, které by bylo možno hodnotit jako nesprávný úřední postup soudu podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb. , zejména pokud žalobci poukazovali na nesprávný úřední postup ve smyslu věty druhé a třetí citovaného ustanovení..
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 28 Co 4/2009 -94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním a právním posouzením věci soudem prvního stupně. Neshledal důvodnou námitku promlčení. Přiměřenost délky řízení posuzoval podle okolností případu a s ohledem na kritéria složitosti věci, chování účastníků a postupu příslušných orgánů, jakož i významu sporu pro žalobce. Uvedl, že zpoždění v některé fázi řízení lze tolerovat, není-li celková délka řízení nepřiměřená. Podle odvolacího soudu s ohledem na následné řízení o žalobě na plnění (vrácení kupní ceny), v němž byla řešena otázka neplatnosti dotčené kupní smlouvy jako otázka předběžná, nešlo v případě žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy o spor značného významu pro žalobce. Odlišný právní názor vyššího soudu nelze podle odvolacího soudu považovat za průtah, neboť průtahem je nečinnost soudu. Po zhodnocení celkové délky řízení a s přihlédnutím ke složitosti věci, chování žalobců a množství opravných prostředků v předchozím sporu odvolací soud dovodil, že doba sporu nepřekročila míru, kterou lze za konkrétních okolností případu považovat za přiměřenou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. a odůvodňují podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. Podle tvrzení dovolatelů se v případě nároku na zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. má při posuzování nesprávnosti úředního postupu přihlížet nejen k celkové délce řízení, ale též je třeba zohlednit, zda soudy postupovaly v řízení v rozporu s obvyklou praxí a legitimním očekáváním účastníka. Dovolatelé tvrdí, že uvedený zákon nestanoví odpovědnost pouze za průtahy řízení, ale odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, přičemž nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě je pouze jedním z případů nesprávného úředního postupu. Dovolatelé vytýkají soudům obou stupňů, že při posouzení věci nevzaly v úvahu všechny okolnosti případu, že prováděly nadbytečné důkazy a celkově nesprávný postup ve věci. Navrhují, aby napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání označuje rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně za zcela správné a plně se ztotožňuje z učiněnými právními závěry, které považuje za spravedlivé a souladné s dotčenými právními předpisy. Žalovaná nesouhlasí s tvrzeními dovolatelů, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení věci a že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. oprávněnými osobami – účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. o. s. ř. , dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, nevyplývá z § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. o. s. ř. , mohla by tedy být dána pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. za předpokladu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Odvolací soud v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu vymezil podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96 , publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000 pod č. 4, či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97 , publikovaný tamtéž pod č. 5), za porušení zásady rychlosti řízení považoval takový postup v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000 ).
Odvolací soud též v souladu s již vyslovenými závěry soudu dovolacího dovodil, že vyjádření právního názoru v rozhodnutí orgánu veřejné moci, i přesto, že se posléze tento právní názor ukáže být nesprávným, nelze považovat za nesprávný úřední postup, nýbrž – za splnění dalších zákonných podmínek – může vést jen k nezákonnému rozhodnutí, za něž by stát nesl odpovědnost pouze v případě, bylo-li by zrušeno či změněno. Stejně tak samotná okolnost, že soud v rámci zjišťování skutkového stavu provádí dokazování k tvrzením podle dovolatelů právně nadbytečným a nezabývá se skutečnostmi posléze se projevivšími jako pro posouzení věci rozhodné, nepředstavuje sama o sobě nesprávný úřední postup soudu. Rozhodovací činnost, jež je podstatou soudnictví, totiž nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1018/2007 ). Tyto závěry odpovídají principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005 , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4030, C. H. Beck) a korespondují ustáleně zastávanému právnímu názoru, že zvažuje-li orgán státu naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí a za tím účelem shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoli podle ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000 , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, pod C 1000, rozsudek ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2415/2008 , nebo rozsudek ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5521/2007 ).
Přípustnost dovolání nelze založit ani výtkou nesprávného právního posouzení významu jednotlivých hledisek, na nichž je založeno posouzení přiměřenosti či nepřiměřenosti celkové délky řízení, neboť jde o posouzení opírající se o jedinečný skutkový základ věci, které postrádá nezbytný přesah do širší rozhodovací praxe soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 33 Odo 827/2003 , ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 241/2005 , nebo ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2798/2008 ).
Dospěl-li tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu po zvážení složitosti a náročnosti projednávané věci, po jejich porovnání s délkou řízení a po zhodnocení všech okolností, které ji ovlivnily (především chování účastníků a postupu soudů), k závěru, že posuzované soudní řízení trpělo průtahy jen po určitou omezenou dobu a že nedošlo k jinému nesprávnému úřednímu postupu, uvažoval v souladu s ustanovením § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. , aniž by bylo možno jeho konkrétní závěry v této skutkově jedinečné věci považovat za zásadně právně významné (tj. mající dopad do rozhodovací praxe soudů vůbec) ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobců směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu