Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1018/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2004, č. j. -47, pro nepřezkoumatelnost zrušil rozsudek ze dne 17. 6. 2003, č. j. -39, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu na zaplacení 4.367.050,40 Kč s příslušenstvím, Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 1. 2006, č. j. -80, uložil žalovanému státu - Ministerstvu zemědělství povinnost zaplatit žalobci 1.646.540,50 Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu ohledně 2.720.509,90 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Ve sporu o náhradu škody (ušlý zisk za pronájem nemovitostí) vyvolané průtahy řízení, k nimž mělo dojít ve správních řízeních a soudních sporech o restituci nemovitostí, vyšel soud ze zjištění, že dne 2. 12. 1992 žalobce uplatnil u Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí (dále též jen „úřad“) restituční nárok na vydání nemovitostí podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, úřad učinil první úkon ve věci - ustanovení znalce  - rozhodnutím ze dne 7. 7. 1994, meritorně začal jednat v roce 1995, aniž požádal nadřízený správní orgán o prodloužení lhůty k rozhodnutí, jak mu ukládá , o správním řízení (dále též jen „“), a uplatněnému restitučnímu nároku vyhověl rozhodnutím ze dne 22. 11. 1995, č. j. Poz 3079/4153/1995-203 Do. Toto rozhodnutí bylo k návrhu povinné osoby zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 1996, č. j. -26, s odůvodněním, že z dosud zjištěného skutkového stavu není zřejmé, zda vydávané nemovitosti měly v době přechodu na stát zemědělský charakter či nikoli. V dalším řízení prodloužilo Ministerstvo zemědělství ČR lhůtu pro rozhodování do 30. 6. 1999, rozhodnutím úřadu ze dne 13. 1. 1999, č. j. PÚ/5338/4153/99/214-Do, byly žalobci vydány kromě dvou objektů všechny požadované nemovitosti. Žalobce podal návrh na přezkum tohoto rozhodnutí ke Krajskému soudu v Hradci Králové, dne 4. 3. 1999 byl návrh postoupen Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 19. 4. 2000, č. j. -26, napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušil s tím, že úřad nesprávně posoudil zemědělský charakter předmětných nemovitostí. Rozhodnutím ze dne 15. 1. 2001, č. j. PÚ/Roz 5774/4153/01-Do, jemuž předcházelo prodloužení lhůty pro rozhodnutí do 31. 12. 2001, vydal úřad žalobci všechny nemovitosti a rozsudkem ze dne 8. 6. 2001, č. j. -34, je Krajský soud v Hradci Králové k návrhu povinné osoby potvrdil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za nesprávný úřední postup Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí v prvním řízení ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), lze považovat porušení procesních pravidel o dodržení lhůty 30, popř. 60 dní, pro rozhodnutí a nepodání žádosti o její prodloužení podle a na to navazující průtahy v řízení, ke kterým došlo od 2. 2. 1993 (po uplynutí 60 dní pro vydání rozhodnutí od uplatnění nároku) do 22. 11. 1995, kdy bylo o věci poprvé meritorně rozhodnuto (úřad se choval značně liknavě, jestliže znalecký posudek nechal vypracovat po téměř 2 letech a věcně se začal zabývat nárokem až v roce 1995, řízení přitom mohlo skončit již ke dni 20. 8. 1998). Při druhém a třetím rozhodování si již úřad vyžádal rozhodnutí nadřízeného orgánu o prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí, takže v jeho postupu nesprávný úřední postup spatřovat nelze. V soudních řízeních pak k žádným průtahům nedocházelo, přičemž vyjádření právního názoru ve zrušujícím rozhodnutí nelze považovat za nesprávný úřední postup, mohlo by vést k nezákonnému rozhodnutí, které by však pro založení odpovědnosti státu muselo být zrušeno či změněno. Žalobci proto náleží náhrada ušlého zisku z pronájmu předmětných nemovitostí ve výši tržního nájemného (1.646.540,50 Kč) za dobu od 20. 8. 1998, kdy mohlo řízení bez průtahů skončit, do 8. 6. 2001, kdy byla věc pravomocně rozhodnuta.

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2006, č. j. -100, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části změnil jen tak, že žalobu zamítl též v části příslušenství, jinak jej potvrdil, potvrdil jej ve vyhovující části a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem o splnění všech předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, tj. dovodil průtahy v  řízení před Okresním úřadem v Ústí nad Orlicí, nikoli však podle , nýbrž podle , a v dalším odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K odvolání žalobce uvedl, že vyjádření právního názoru v rozhodnutí, který se později ukáže nesprávným, lze považovat toliko za nezákonné rozhodnutí (za splnění dalších zákonných podmínek), nikoli za nesprávný úřední postup, proto je nerozhodná polemika žalobce s tím, jaký právní názor měl soud zaujmout ohledně zkoumání stavebnětechnického charakteru nemovitostí a jejich souvislosti se zemědělskou výrobou; rovněž tak nemůže být nesprávným úředním postupem provádění dokazování směřující ke zjištění oprávněnosti žalobcova nároku. Vedle toho odvolací soud poukázal na to, že restituční řízení patří ke skutkově i právně nejsložitějším sporům, právní úprava činila v minulosti výkladové obtíže a judikatura v této oblasti nebyla dlouho jednotná. K námitce průtahů v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové (sp. zn. ) v souvislosti s jeho rozsudkem ze dne 30. 9. 1996 odvolací soud jako k nově uplatněné skutečnosti ve smyslu nepřihlédl, nadto však uvedl, že je v postupu krajského soudu neshledal.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení a jež odůvodňuje podle , b) Namítá, že odvolací soud se nevyjádřil k otázce, zda je či není nesprávným úředním postupem provádění dokazování po dobu více jak dvou let k právně bezvýznamné otázce - podle přesvědčení žalobce se jedná o postup v rozporu s , navíc zcela nečekaný; zcela nadbytečné bylo též zkoumání podmínky zásadní přestavby úřadem (odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. , a na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2001, č. j. -34). Nesprávnost právního názoru krajského soudu může podle žalobce vést jak k nezákonnému rozhodnutí, tak k bezdůvodnému prodloužení řízení. Zdůrazňuje dále, že v případě jeho restitučního sporu se o skutkově ani právně složitou věc nejednalo. Nesprávný úřední postup Krajského soudu v Hradci Králové spatřuje v jeho závěru vysloveném v rozsudku ze dne 30. 9. 1996, že při řešení otázky zemědělského charakteru nemovitostí se úřad zcela podřídil rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, ačkoli zcela opačný názor byl vyřčen v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2000 a též opakovaně v judikatuře (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. ), v jeho závazném závěru v témže rozsudku, že se má úřad zabývat splněním podmínky zásadní přestavby, nikoli souvislostí se zemědělskou výrobou, ačkoli již v roce 1994 k tomu byly ve spise shromážděny dostatečné důkazy. Odvolací soud zcela pominul argumenty žalobce v odvolání týkající se teoretickoprávního výkladu právní normy a odpovědnosti za stabilitu interpretace práva  a  poukazu na citovanou literaturu autorů M. Holuba a kol. Žalobce na závěr tvrdí, že jeho námitka průtahů v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové není nově uplatněnou skutečností až v odvolacím řízení, neboť ji tvrdil již při prvním jednání ve věci před soudem prvního stupně. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) vzhledem k ustanovení bodu 12. Čl. II části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen ), a po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení oprávněnou osobou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalobce dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž byla potvrzena část rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby (ačkoli odvolací soud ve výroku I. hovoří o změně ohledně příslušenství z přiznané jistiny, jedná se fakticky o upřesnění potvrzení zamítavého výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně); i když mu předcházelo rozhodnutí zrušovací, nejedná se o přípustnost dovolání podle , neboť ve zrušovacím usnesení odvolací soud nevyslovil závazný právní názor, který by byl rozhodující pro odlišné posouzení práv a povinností účastníků řízení soudem prvního stupně v jeho dalším rozhodnutí, a navíc žalobce směřuje své dovolání do výroků, jimiž byly posouzeny jeho práva a povinnosti pokaždé stejně; dovolání tak může být podle přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Odvolací soud v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu vymezil podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000 pod č. 4 či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. , publikovaný tamtéž pod č. 5), správně za porušení zásady rychlosti řízení považoval takový postup v řízení, který neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení orgánu státu v projednávané věci (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 2, pod C 181, C. H. BECK), a správně též uvedl, že vyjádření právního názoru v rozhodnutí orgánu veřejné moci, i přesto, že se posléze tento právní názor ukáže být nesprávným, nelze považovat za nesprávný úřední postup, nýbrž – za splnění dalších zákonných podmínek – může vést jen k nezákonnému rozhodnutí, za něž by stát nesl odpovědnost pouze v případě, bylo-li by zrušeno či změněno. Stejně tak samotná okolnost, že soud v rámci zjišťování skutkového stavu provádí dokazování k tvrzením podle dovolatele právně bezvýznamným a nadbytečným a nezabývá se skutečnostmi posléze se projevivšími jako pro posouzení věci rozhodné, nepředstavuje sama o sobě nesprávný úřední postup orgánu státu. Rozhodovací činnost, jež je podstatou soudnictví, totiž nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu Dospěl-li tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu po zvážení složitosti a náročnosti projednávané věci, po jejich porovnání s délkou řízení a po zhodnocení všech okolností, které ji ovlivnily (především chování příslušných orgánů), k závěru, že posuzované soudní a správní řízení trpělo průtahy jen po určitou vymezenou dobu a že nedošlo k jinému nesprávnému úřednímu postupu, uvažoval v souladu s ustanovením , aniž by bylo možno jeho konkrétní závěry v této skutkově jedinečné věci považovat za zásadně právně významné (tj. mající dopad do rozhodovací praxe soudů vůbec) ve smyslu ustanovení

Konečně tvrdí-li žalobce, že jeho námitka průtahů v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové není nově uplatněnou skutečností až v odvolacím řízení a že ji tvrdil již při prvním jednání ve věci před soudem prvního stupně, nepředstavuje tato výhrada dovolací důvod podle , nýbrž ve skutečnosti jde o námitku  vady řízení (stejně jako výhrada, že se odvolací soud nezabýval odvolacími argumenty žalobce), která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí [( ]. Ta však sama o sobě přípustnost dovolání podle založit nemůže.

Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první,  , a za situace, kdy žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. srpna 2009

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu