Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1547/2008

23

Cdo 1547/2008

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce TEMPO, obchodní družstvo, se sídlemvOpavě, Horní náměstí č. p. 104/1, PSČ 746 38, IČ 00032417, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,Územní pracoviště Ostrava, Ostrčilova 4/2691, Ostrava, PSČ 702 17, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. srpna 2007, č. j. -156, takto:I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. srpna 2007, č. j. -156, ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 25. října 2006, č. j. -81, ve výroku pod bodem II a ve výroku pod bodem III, a ve výroku pod bodem II a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 25. října 2006, č. j. -81, ve výrocích pod body II a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.II. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25. října 2006, č. j. -81, sezastavuje.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 25. října 2006, č. j. -81, určil, že žalobce je vlastníkem 39 pozemků jmenovitě uvedených ve výroku pod bodem I, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pěti pozemků jmenovitě uvedených ve výroku pod bodem II, a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem III).

Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví předmětných pozemků, když jeho postavení je nejisté z hlediska určení, zda je vlastníkem předmětných pozemků ze zákona.

Při posuzování vlastnictví pozemků specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II vyšel soud ze skutkového zjištění, že v hospodářských smlouvách o odevzdání národního majetku do trvalého užívání uzavřených žalobcem ve vztahu k těmto pozemkům chybí vymezení účelu užívání předávaných nemovitostí. Právo trvalého užívání vzniká podle dohodou organizací o náležitostech hospodářské smlouvy o odevzdání národního majetku do trvalého užívání uvedených v V daném případě však nedošlo k dohodě o všech náležitostech hospodářské smlouvy o odevzdání národního majetku do trvalého užívání, protože nedošlo k dohodě o účelu tohoto užívání. Soud prvního stupně dospěl na základě toho k závěru, že žalobci nevzniklo k těmto pozemkům právo trvalého užívání ve smyslu , hospodářského zákoníku, a Jelikož žalobci platně nevniklo právo trvalého užívání k dotčeným nemovitostem, nemohlo mu platně vzniknout ani vlastnické právo k nim podle , 4 .

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. srpna 2007, č. j. -156, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (rozsudek pod bodem II).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a z jeho závěrů o skutkovém stavu věci, neboť je považoval za správné a žádným z účastníků nebyly zpochybněny. Odvolací soud dospěl ohledně odvolání žalobce k závěru, že nedostatek údajů o účelu trvalého užívání nemovitosti v hospodářských smlouvách o zřízení práva trvalého užívání právního předchůdce žalobce k pozemkům uvedeným ve výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně není pouze nepodstatnou formální závadou hospodářské smlouvy, jak se domnívá žalobce, ale skutečným nedostatkem, jehož důsledkem je, že právo trvalého užívání dle tehdejší úpravy , hospodářského zákoníku, nevzniklo. Uvedení účelu, ke kterému se národní majetek odevzdával do trvalého užívání, a způsob užívání pozemku měly význam především pro vymezení obsahu trvalého užívání. Jestliže tato podstatná náležitost hospodářské smlouvy chyběla, nemohla hospodářská smlouva platně vzniknout a stejně tak nemohlo vzniknout ani právo trvalého užívání. Z toho důvodu nemohlo dojít ke změně právního režimu trvalého užívání na vlastnictví původního trvalého uživatele, jímž v případě pěti pozemků vymezených ve výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně žalobce nebyl. Z toho důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II potvrdil.

Proti výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně a proti rozsudku odvolacího soudu v té části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Opavě ve výroku pod bodem II, podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání zakládá na (dále jen „“). Rozhodnutí odvolacího soudu má dle názoru žalobce zásadní právní význam, jelikož se v něm řeší právní otázka, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně. Žalobce přitom poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2007, č. j. -53. Jako důvod dovolání uvádí žalobce nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem [ ].

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce se nestal vlastníkem předmětných nemovitostí specifikovaných ve výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně, jelikož smlouvy o odevzdání národního majetku do trvalého užívání uzavřené právním předchůdcem žalobce neobsahovaly údaj o účelu trvalého užívání nemovitostí, a z toho důvodu jsou neplatné. Dovolatel je toho názoru, že neexistence výslovného ujednání o účelu trvalého užívání nemovitostí v předmětných hospodářských smlouvách nezpůsobuje jejich neplatnost, že dané pozemky skutečně platně obdržel do trvalého užívání a že se tak i později stal jejich vlastníkem.

Dovolatel argumentuje tím, že účel odevzdání pozemků do trvalého užívání je již obsažen v té skutečnosti, že na pozemcích se nacházely budovy ve vlastnictví žalobce. Účel trvalého užívání předmětných pozemků vyplývá z vlastnických vztahů žalobce k budovám na pozemcích, když účelem daného postupu bylo zjevně předat pozemky do užívání tomu subjektu, který byl vlastníkem a provozovatelem budov na pozemcích stojících. Dovolatel má za to, že výslovné neuvedení účelu trvalého užívání v hospodářských smlouvách je pouze jejich formálním nedostatkem, který nezpůsobuje jejich neplatnost. Dovolatel namítá, že předmětné smlouvy nejsou v rozporu s hospodářským zákoníkem, ale neodpovídají pouze požadavkům podzákonné normy. Dovolatel dále upozorňuje na to, že hospodářské smlouvy byly zpracovány na tiskopise a předloženy žalobci orgánem jednajícím za stát. Při posuzování platnosti předmětných smluv je současně třeba zohlednit obecnou zásadu občanského práva, že neplatnosti se nemůže dovolat ten, kdo ji způsobil. Z obsahu smluv je zřejmé, že to nebyl žalobce, kdo sestavoval hospodářské smlouvy, neboť smlouvy byly žalobci předloženy orgánem jednajícím za stát a nakládajícím se státním majetkem. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu a aby zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II a věc vrátil Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela provedená České republiky (dále jen „“) jako soud dovolací ( ) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 30. června 2009.

České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Dovodil přitom, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení , neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání je tudíž i důvodné.

Zásadní právní otázka, na které je rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu postaveno, je, zda absence náležitostí hospodářských smluv stanovených tehdy platnými vyhláškami [účel, ke kterému se národní majetek odevzdává do trvalého užívání, a způsob jeho užívání podle , o správě národního majetku, a podle vyhlášek ji nahrazujících, tedy a č. ] zakládá takovou vadu, aby mohla být vyslovena neplatnost uvedených hospodářských smluv a neexistence práva trvalého užívání na straně žalobce.

Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že absence účelu a způsobu užívání národního majetku předaného do trvalého užívání v hospodářské smlouvě podle způsobuje její absolutní neplatnost. Odvolací soud danou věc posuzoval pouze , ač vzhledem k datu zavření jednotlivých smluv o zřízení práva trvalého užívání měl věc posuzovat i podle , resp. Toto dílčí nesprávné právní posouzení věci však nemělo vliv na konečný právní závěr, neboť úprava v těchto předpisech byla, pokud se týká posuzované otázky, obdobná.

Skutkově obdobným případem, který spočíval na vyřešení nastíněné právní otázky, se zabýval již v usnesení ze dne 22. ledna 2009, sp. zn. . V něm dospěl k následujícím právním závěrům: „Dovolací soud vzal v úvahu především principy dobré víry a právní jistoty, které jsou oporou ideje právního státu vyjádřené v y. Ústavní soud ČR uvedl například v nálezech ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. , a ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. , že jedním ze základních pilířů právního státu podle y je i princip právní jistoty, a proto za předpokladu, že si subjekt ze všech okolností, které mu byly známy, mohl udělat jediný možný závěr, a to že svá práva nabyl v souladu s platnými zákony, ‘… jeho dobrá víra, že právo nabyl od státu v souladu se zákonem, pak musí být chráněna a nelze v zájmu právní jistoty připustit výklad absolutní neplatnosti právních úkonů, které napříč desetiletími vrací právní vztahy do dávné minulosti‘. Jestliže v daném případě byly předmětné hospodářské smlouvy připraveným – písemně vyhotoveným a rutinním – aktem mocensky identifikovaného státu, který byl následně předkládán k podpisu žalobci jako ‚jiné socialistické organizaci než státní‘, a současně, jestliže výkon užívacích práv nebyl po desetiletí ze strany žalované (tj. státu) nikterak zpochybňován, nezbývá než uzavřít, že na straně žalobce je dána dobrá víra, že se na základě uzavřených hospodářských smluv trvalým uživatelem předmětných nemovitostí skutečně stal […]. Ostatně, pokud by soud vyslovil po více než dvaceti nebo dokonce třiceti letech, že právo trvalého užívání žalobci nikdy nevzniklo, byl by uvedený závěr v daném případě v příkrém rozporu s principy právní jistoty a dobré víry a tedy i v rozporu s ideou právního státu vyjádřenou v y ČR ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. a ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. .“ Dovolací soud na základě toho dovodil, že vznik práva trvalého užívání na základě hospodářských smluv, v nichž není vymezen účel trvalého užívání nemovitosti, nelze za daných okolností zpochybnit. Obdobně judikoval i v usnesení ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. , a v rozsudku ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. .

nemá důvod odchylovat se od této judikatury, která chrání dobrou víru a právní jistotu subjektů soukromoprávních vztahů. S ohledem na to, že předmětné pozemky se nacházely pod nemovitostmi či v těsné blízkosti nemovitostí ve vlastnictví žalobce, bylo v posuzovaném případě navíc zřejmé, k jakému účelu byly nemovitosti žalobci svěřeny do trvalého užívání. Ačkoli tedy z čistě formálního hlediska hospodářské smlouvy skutečně neobsahovaly náležitost požadovanou relevantními a právně závaznými vyhláškami, je nutné uzavřít, že vznik práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem nelze zpochybňovat pouze na základě absence účelu užívání nemovitosti v uzavřených hospodářských smlouvách.

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v napadeném rozsahu z hlediska uplatněného dovolacího důvodů správný. jej proto podle ustanovení , věty za středníkem, v napadeném rozsahu (včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení) zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, platí i na výrok pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně, podle zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení pod bodem III a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání žalobce směřovalo výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně.

Dovolání je ve smyslu ustanovení mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze; proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. října 2010

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu