Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2485/2012

28

Cdo 2485/2012

ROZSUDEK

Ing. E. M.,

bytem L., L. 1, zastoupené JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem se sídlem v Praze 5, U hrušky 63/8, proti žalované

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o zaplacení 14.182.414,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2012, č.j. , 307/2011-361, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2012, č.j. , 307/2011-361, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. ledna 2011, č.j. -318, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 8. února 2011, č.j. -323, se

ruší

a věc se

vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 1. 2011, č.j. -318, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 8. 2. 2011, č.j. -323, ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 14.182.414,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích III. o nákladech státu a IV. o vypořádání zálohy na znalečné a změnil jej ve výroku II. o nákladech řízení vzniklých účastníkům řízení. Současně žalobkyni uložil, aby žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, do jehož práv a povinností s účinností od 1. 1. 2013 vstoupila Česká republika – Státní pozemkový úřad ( , o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů), nahradila účelně vynaložené náklady odvolacího řízení.

Žalobkyně se domáhala náhrady investic vložených do v žalobě specifikovaných nemovitostí ve vlastnictví České republiky, jež užívala na základě písemné nájemní smlouvy, kterou dne 7. 10. 1992 uzavřela se Státním statkem Úněšov, s.p. coby správcem a pronajímatelem předmětného státního majetku. Byť předmětná smlouva na vyjádření souhlasu s jejím zněním byla podepsána rovněž zástupci Ministerstva zemědělství a Pozemkového fondu České republiky, jenž ve vztahu k žalobkyni nadále vystupoval jako pronajímatel, uzavřel s ní ve dnech 2. 12. 1995, 11. 4. 1997, 1. 4. 1999 a 14. 4. 1999 dodatky předmětné nájemní smlouvy a dne 30. 9. 2002 nájemní poměr založený dotčenou smlouvou sjednaný na dobu neurčitou též vypověděl, shledal odvolací soud nájemní smlouvu neplatnou pro rozpor se zákonem ( , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „obč. zák.“), neboť ji jakožto pronajímatel neuzavřel Pozemkový fond České republiky, na nějž ke dni účinnosti (1. 1. 1992) přešla správa dotčeného státního zemědělského majetku, ale výše označený státní podnik. Nárok žalobkyně na náhradu vložených investic proto neposuzoval dle ujednání nájemní smlouvy, nýbrž jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení ( a násl. obč. zák.). K námitce žalované strany přitom odvolací soud nárok žalobkyně na náhradu investic ke dni zahájení soudního řízení (30. 9. 2004) shledal již promlčeným, neboť objektivní tříletá promlčecí doba, ve které bylo třeba nárok uplatnit u soudu, počala běžet okamžikem, kdy byly náklady vynaloženy, tj. nejpozději v roce 1996 ( obč. zák.). Odvolací soud dále dovodil, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně svůj nárok uplatnila až s odstupem několika let, aniž byla žalovanou stranou utvrzována v tom, že jí bude z titulu investic poskytnuto další peněžité plnění.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do přípustnosti odkázala na ustanovení Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Konkrétně namítala, že za situace, kdy Pozemkový fond České republiky, coby subjekt oprávněný hospodařit s předmětnými nemovitostmi, spolupodepsal na vyjádření svého souhlasu předmětnou nájemní smlouvu a následně vystupoval jako pronajímatel, uzavíral se žalobkyní dodatky nájemní smlouvy a nájemní poměr i vypověděl, je třeba smlouvu posuzovat jako platnou (uzavřenou osobou oprávněnou nemovitosti pronajmout). Vyjádřila názor, že objektivní promlčecí doba v případě nároku na vydání bezdůvodného obohacení získaného v důsledku investic do cizí nemovitosti počíná běžet až okamžikem předání nemovitosti vlastníkovi. Upozornila rovněž na skutečnost, že neplatnost smlouvy způsobil stát, jenž při uzavírání smlouvy nebyl reprezentován odpovídajícím subjektem. Uvedla, že jednala v dobré víře, že jí stát investice vložené do pronajatých nemovitostí nahradí, nebo zohlední jejich výši při prodeji majetku nájemkyni. Poukázala též na skutečnost, že žalovaná strana zpočátku nárok žalobkyně nepopírala a námitku neplatnosti nájemní smlouvy a promlčení uplatněného nároku vznesla až v průběhu mnohaletého soudního sporu. V těchto okolnostech dovolatelka spatřuje rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , shledal dovolání přípustným podle ustanovení , písm. c) , neboť odvolací soud právní otázku platnosti předmětné nájemní smlouvy a promlčení nároku na náhradu investic vložených do pronajatých nemovitostí vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení , písm. b/ ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z důvodu nepřesného (nesprávného) označení účastníků smlouvy nelze dovozovat neplatnost právního úkonu (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Neplatnost se totiž váže k náležitostem projevu vůle těch, kteří právní úkon učinili, a nikoliv k jejich označení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. , nebo ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. , či ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. ). Jestliže tedy za stát, jakožto vlastníka pronajímaných nemovitostí, podepsal nájemní smlouvu rovněž správce předmětných nemovitostí - Pozemkový fond České republiky, coby subjekt projevující vůli dotčenou smlouvou být vázán, byť označený nikoliv jako pronajímatel, je z hlediska oprávnění jednající osoby uzavřít ji za stát třeba smlouvu posuzovat jako platnou, neboť osoba oprávněná disponovat předmětnými nemovitostmi podpisem smlouvy projevila vůli přenechat je za smluvně stanovených podmínek k užívání smluvnímu partnerovi. Okolnost, že se Pozemkový fond České republiky cítil být vázán dotčeným smluvním ujednáním, přitom vyplývá též ze skutečnosti, že s žalobkyní uzavíral následující dodatky nájemní smlouvy a nájemní poměr dne 30. 9. 2002 též vypověděl. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se zřetelem k výše uvedeným okolnostem byla v dobré víře, že je nájemkyní předmětných nemovitostí, je třeba její dobrou víru chránit. V zájmu právní jistoty tudíž nelze připustit výklad směřující k absolutní neplatnosti smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. , nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. , či ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. ). S ohledem na souhlas žalované strany s rekonstrukcemi předmětných nemovitostí realizovanými žalobkyní (srov. čl. V., VI. smlouvy), výši investic vložených do předmětných nemovitostí, legitimní očekávání žalobkyně, že na ni po skončení nájemního poměru bude převedeno vlastnické právo k předmětným nemovitostem, a době, jež uběhla mezi výpovědí nájemního poměru (30. 9. 2002) a zahájením soudního řízení (30. 9. 2004), přitom při eventuálním závěru, že i přes platnost uzavřené nájemní smlouvy, se zřetelem k jejímu obsahu, investice do předmětných nemovitostí představují bezdůvodné obohacení, bude třeba uvážit, zda námitka promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení neodporuje dobrým mravům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod SJ 11/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 59/2004, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. , či ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. ).

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (jak rozebráno výše) správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), rozsudek odvolacího soudu zrušil ( in fine ). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věty druhé ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (, ). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( věty druhé ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 9. dubna 2013

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.

předseda senátu