Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
0FBAC8A69C21D0E4C1257A4E0067A84D.html
HTML · 17.9 KB
No categories available
20 Cdo 885/2009
U S N E S E N Í
J. K.,
dcery
L. K.,
bytem v P. 6, ul. V., zastoupené JUDr. Ingrid Grebíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 11, a otce
JUDr. P. K.,
zastoupeného JUDr. Bohumilem Měšťánkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Národní obrany 45, o změnu úpravy styku otce s J. K., o vydání předběžného opatření a o výkon rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 12 P 70/2001 , o dovolání otce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2008, č. j. 64 Co 107/2008 - 635, takto:
I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 9. 10. 2007, č. j. 12 P 70/2001 - 613, zamítl jednak návrh matky na novou úpravu styku otce s tehdy nezletilou J. K., a dále návrhy otce na vydání předběžného opatření na úpravu jeho styku se jmenovanou a na výkon rozhodnutí rozsudku téhož soudu ze dne 4. 9. 2000, sp. zn. 12 P 70/2001 , nařídil výkon rozhodnutí rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 18 Co 62/2004 , uložením pokuty matce ve výši 10.000,- Kč, kterou je povinna zaplatit do 15 dnů od právní moci rozhodnutí na účet soudu, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání obou rodičů Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ohledně nařízení výkonu rozhodnutí rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 9. 2000 a ohledně předběžného opatření potvrdil a ve zbývajících výrocích jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že výrok rozsudku obvodního soudu, jímž bylo rozhodnuto o nařízení výkonu, je nepřezkoumatelný, že řízení o návrhu matky na novou úpravu styku otce s tehdy nezletilou J. trpí procesními vadami a že odvolání otce proti zamítavému výroku o nařízení výkonu rozhodnutí rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 9. 2000, sp. zn. 12 P 70/2001 , a proti zamítavému výroku o nařízení předběžného opatření není důvodné, neboť jeho styk s dcerou je upraven rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 18 Co 62/2004 , přičemž s dcerou se stýkal podle dohody rodičů.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. o. s. ř. Namítá, že „soudy obou stupňů nesprávně hodnotily šikanózní přístup matky k výkonu práva otce ke styku s jeho nezletilou dcerou“, a že tak jejich postupem došlo mezi nimi ke zpřetrhání vazeb. Odvolacímu soudu vytýká, že „založil své usnesení na vadném procesním postupu a přihlížel k neplatnému odvolání matky, že dospěl na základě vadného procesního přístupu k chybnému závěru, že uložení pokuty matce je nepřezkoumatelné, že svým usnesením popřel reálné právo otce nezl. na jeho skutečnou účast na výchově nezl. a jeho právo na rodinný život, že nevzal v úvahu to, že na základě rozsudku soudu I. stupně vypracovaného samosoudkyní JUDr. Marcelou Kolibovou podal opakovanou stížnost na její předpojatost vůči němu…“, že ignoroval procesní právo otce nezl. a jeho právního zástupce být účastníkem všech jednání soudu, která se vztahují k projednávané záležitosti, že se nezabýval svévolným jednáním matky nezl., které vedlo k utajování některých zdravotních informací o nezl. před otcem a k jeho vyloučení z podílu na výchově nezl.“, že svým usnesením o vrácení věci soudu prvního stupně zpět k dalšímu řízení znemožnil i částečnou nápravu současného stavu s ohledem na průtahy v řízení způsobené z velké části soudními orgány, opakovaně ignoroval námitky otce, že soud podle § 273 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. může nařídit výkon rozhodnutí podle odstavce 1 písm. b) i bez předchozí výzvy § 272 odst. 2 , je-li nepochybné, že výzva nemůže vést povinného k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí, nebo jestliže by jím bylo plnění soudního rozhodnutí zmařeno“. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a „věc byla vrácena“ soudu prvního stupně „k novému projednání a rozhodnutí s doporučením, kterým směrem by se soud měl ubírat v souvislosti s tímto rozhodnutím.“
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II, bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb. ) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o nařízení výkonu rozhodnutí, v zamítavém výroku o návrhu otce na nařízení předběžného opatření a v závislém výroku o nákladech řízení a jímž mu byla věc v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, ani proti potvrzujícímu výroku o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření není podle § 238 , § 238a a § 239 o. s. ř. o. s. ř. přípustné, neboť tato usnesení nejsou uvedena v jejich taxativním výčtu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 1800/2006 , ze dne 6. 9. 2007 uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, ročník 2008, usnesení téhož soudu sp.zn. 29 Odo 1026/2006 , ze dne 18. 3. 2008).
Přípustnost dovolání proti těmto výrokům nelze dovodit ani z § 237 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , neboť usnesení podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. v rozhodném znění, není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím, a výrok usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 26 Cdo 1533/2001 , ze dne 22.1.2002, zveřejněné v časopise Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, č. 9-10, poř. č. 62, str. 299-300).
Dovolání není přípustné ani proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu otce na nařízení výkonu rozhodnutí rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 9. 2000, sp. zn. 12 P 70/2001 .
Je-li napadeným rozhodnutím - jako v projednávaném případě - usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ). Protože použití § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl zamítnut návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Dovolací přezkum předjímaný § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. , tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto dovolacím důvodem je dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3 , věta první o. s. ř. o. s. ř. ).
Dovolatel žádnou otázku, jež by měla rozhodnutí odvolacího soudu činit po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ), v dovolání nevymezil a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Namítá-li, že řízení je postiženo zmatečnostní vadou (spočívající v tom, že odvolací soud nevzal v úvahu, že na soudkyni soudu prvního stupně JUDr. Marcelou Kolibovou podal „opakovanou stížnost na její předpojatost vůči němu“) a rovněž tzv. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemohl se dovolací soud těmito námitkami zabývat, neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , jakož i k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. , dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ); o situaci, že by tento dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 , uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 , uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Protože dovolání otce není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 , věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 , věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , neboť dovolatel na jejich náhradu nemá právo a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu