Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1533/2001

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 12. 2. 2001 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, podle kterého bude žalovanému uložena povinnost „strpět užívání nemovitosti domu čp. 952 se st. parc. 2645 (dále též jen \"předmětná nemovitost\"), vše zapsáno na LV 1520, k. ú. L., obec P., u Katastrálního úřadu P., žalobcem v rozsahu Smlouvy o pronájmu nemovitosti ze dne 10. 01. 1998“; zároveň navrhla, aby soud vydal předběžné opatření, jímž by žalovanému zakázal „jakýmkoli způsobem“ jí bránit v užívání předmětné nemovitosti „v rozsahu Smlouvy o pronájmu nemovitosti ze dne 10. 01. 1998“. Poté, kdy Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 14. 2. 2001, č.j. - 7, návrh na vydání předběžného opatření odmítl, navrhla žalobkyně vydání předběžného opatření znovu, když tentokrát žádala, aby bylo žalovanému uloženo „zdržet se zásahů do práv žalobce k domu čp. 952 se st. parc. 2645, vše zapsáno na LV 1520, k. ú. L., obec P., u Katastrálního úřadu P., žalobcem v rozsahu Smlouvy o pronájmu nemovitosti ze dne 10. 01. 1998, uzavřené mezi panem J. F. na straně pronajímatele a společností G. L. na straně nájemce, a to umožnit žalobci vstup do předmětné nemovitosti, předat žalovanému klíče od všech jím uzamčených prostor, strpět vybírání žalobcem úplaty od třetích osob za užívání nemovitosti a strpět žalobci dát prostor v nemovitosti dále do podnájmu“.

Citovaný (v pořadí druhý) návrh na vydání předběžného opatření byl zamítnut usnesením Obvodního soud pro Prahu 8 ze dne 1.3. 2001, č.j. - 14, a k odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2001, č.j. - 23, potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné. Městský soud - shodně se závěrem obvodního soudu - shledal návrh na vydání předběžného opatření nedůvodným, když výše označenou smlouvu o pronájmu předmětné nemovitosti posoudil jako neplatnou ve smyslu § 37 odst. 2 a § 39 obč. zák.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení (s odkazem na ), když uvedla, že má „vážné pochybnosti o správnosti právního názoru vysloveného soudy obou stupňů“ na možnost souběžné existence smlouvy o nájmu nemovitosti a smluv o nájmu bytů, popř. nebytových prostor v této nemovitosti. S poukazem na „písemné stanovisko“ Ú. s. a p. A. ČR se pak podrobně zabývala označenou právní problematikou a navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil, aby „ve svém rozhodnutí zaujal právní stanovisko poskytující výklad předmětné právní otázky“ v souladu s jejím právním názorem, a aby odvolacímu soudu uložil jejímu návrhu vyhovět.

Žalovaný vyslovil v písemném dovolacím vyjádření názor, že napadené rozhodnutí je „v souladu s platnými právními předpisy ČR“, a že dovolání žalobkyně „nesplňuje podmínky stanovené zákonem“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou ( ) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( ), a že má obsahové i formální znaky uvedené v Poté se zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku ( ), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v ),

a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně

rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem).

Usnesení napadené dovoláním žalobkyně je usnesením potvrzujícím, a již proto na ně nelze vztáhnout ustanovení Nejsou však naplněny ani předpoklady stanovené v a c/ V obou těchto procesních ustanoveních (jako ostatně v celém ) je totiž upravena přípustnost dovolání proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku či usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na předběžné opatření, stejně jako usnesení, jímž odvolací soud takové rozhodnutí potvrdil, však není rozhodnutím soudu ve věci samé, a nemůže mít proto - ve smyslu - „ve věci samé po právní stránce zásadní význam.“

Aplikace ustanovení , jíž se dovolatelka dožaduje, nepřichází tedy v úvahu a napadené rozhodnutí zároveň nelze podřadit ani dalším ustanovením , upravujícím přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu ( srov. , , ). Z toho vyplývá, že přípustnost dovolání žalobkyně nemá oporu v žádném z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu, a tento závěr s sebou nese konečné posouzení mimořádného opravného prostředku, uplatněného žalobkyní, jako nepřípustného.

Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání ( věta prvá ), dovolání žalobkyně podle , odmítl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. ledna 2002

JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.

předsedkyně senátu