Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3165/2010

U S N E S E N Í

hlavní město Praha,

1) Petru Klivarovi,

bytem Praha 6, Na Hubálce 6, a

2) J. M.,

zastoupeným JUDr. Zuzanou Streublovou, advokátkou v Praze 6, Vodňanského 10, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010, č. j. -246, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 8.160,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokátky JUDr. Zuzany Streublové.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 4. 2009, č. j. -221, kterým byl zamítnut návrh žalobce na určení, že vlastníkem objektu bez č.p. postaveného na pozemku parc.č. 13/9, a to včetně tohoto pozemku parc.č. 13/9 (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 2086 m2 s příslušenstvím a součástmi, zapsáno na LV č. 1443 pro k.ú. L., obec P., je hlavní město Praha. Odvolacím soudem byla dále žalobci uložena povinnost zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení částku ve výši 31.920,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich advokátky JUDr. Z. S..

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v daném případě nebyly splněny podmínky vymezené v ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Předmětné nemovitosti totiž dle závěru nižších instancí nenáležely k tzv. historickému majetku obcí, a to s ohledem na skutečnost, že měla-li k nim obec nabýt vlastnictví téhož dne, kdy vlastnictví obcí podle zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, zaniklo, nemohlo dojít k hospodaření s historickým majetkem obce. Dále bylo zjištěno, že nebyl naplněn ani předpoklad stanovený v ust. a odst. 2 výše citovaného předpisu (na základě novelizace provedené ), dle něhož bylo pro přechod majetku do vlastnictví obce nutné, aby byly dané nemovitosti ke dni 1. 7. 2000 ve vlastnictví České republiky. Sporné nemovitosti byly ovšem v rámci tzv. velké privatizace v roce 1995 převedeny Fondem národního majetku na obchodní společnost LAVIS, s. r. o., která dne 12. 11. 1999 uzavřela kupní smlouvu o prodeji těchto nemovitostí se žalovanými. Jelikož se tedy shora uvedené nemovitosti nacházely v rozhodné době ve vlastnictví žalovaných, pak tato podmínka rovněž splněna nebyla a ani z tohoto hlediska tak nebylo možno učinit závěr o vlastnickém právu žalobce k předmětnému majetku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání uplatnil nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacího důvodu tvrdil, že napadený rozsudek řeší otázku přechodu nemovitostí na obce dle ust. v rozporu s hmotným právem. V této souvislosti poukazoval zejména na dikci tohoto zákonného ustanovení, z něhož dle názoru dovolatele plyne, že k přechodu nemovitostí na obec zcela postačovalo, pokud obce předmětné nemovitosti nabyly do svého vlastnictví dne 31. 12. 1949. Dovolatel má tudíž za to, že nebylo nutné, aby obec s tímto majetkem fakticky hospodařila a své vlastnické právo určitým způsobem vykonávala. Dovolatel dále podotkl, že ust. na posuzovanou věc nedopadá, neboť již došlo k naplnění podmínek vymezených v ustanovení výše citovaného zákonného předpisu. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně - a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání písemně vyjádřili. Trvali na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasili s dovolacími námitkami a s odkazem na relevantní judikaturu navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle , tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci. Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání podle je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Také podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí, resp. jím řešená právní otázka, odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu sp. zn. , Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19). Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalobce nesplňuje.

Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již zabýval otázkami předestřenými jak v předmětném dovolání, tak v rozhodnutí odvolacího soudu. V tomto směru je třeba odkázat například na rozsudek ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. , v němž byl učiněn závěr, že

splnění podmínky vlastnictví věci obcí ke dni 31. 12. 1949 ( ) předpokládá, že obec byla v rozhodné době reálně schopna výkonu svých vlastnických oprávnění (užívání, dispozice, držba). Tato podmínka nemohla být naplněna, měla-li obec nabýt (v celém rozsahu) vlastnictví právě až dne 31. 12. 1949 (vzhledem k 1. 1. 1950 jako datu nabytí účinnosti zákona č. 279/1949 Sb

.). Předmětná právní otázka byla navíc Nejvyšším soudem řešena i v jeho dalších rozhodnutích (viz např. usnesení ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. ).

Pokud se tedy obec stala vlastníkem sporných nemovitostí pouze na jeden jediný den (31. 12. 1949), nebylo možné v žádném ohledu hovořit o splnění podmínky reálného výkonu vlastnického práva. Stejně tak tomu bude i v tom případě (viz zde), že obec nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem ke dni 30. 12. 1949.

Ústavní soud se předmětnou problematikou zabýval v nálezu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. , a dospěl k témuž závěru jako Nejvyšší soud ve shora uvedených kauzách. Uvedl k tomu, že

obecné soudy všech stupňů srozumitelně uvedly, jaké důvody je vedly k vydání napadených rozhodnutí. Jejich rozhodnutí nejsou ani svévolná, ani excesivní, a jimi provedená interpretace podústavního práva nepředstavuje porušení principů spravedlivého procesu.

Nejvyšší soud tudíž shledal, že podmínky pro nabytí vlastnického práva na straně žalobce splněny v žádném směru nebyly. Nutno tu podotknout, že též závěr odvolacího soudu týkající se nedostatku naplnění předpokladu stanoveného v ust. a odst. 2 , dle něhož bylo pro přechod majetku do vlastnictví obce nutné, aby byly předmětné nemovitosti ke dni 1. 7. 2000 ve vlastnictví České republiky, je rovněž správný. V dané věci se totiž zmíněné nemovitosti k uvedenému datu nenacházely ve vlastnictví tohoto subjektu, nýbrž ve vlastnictví žalovaných.

Jelikož z výše uvedených důvodů nebylo možno shledat judikatorní přesah projednávané věci, dovolací soud proto podle věty první a dovolání žalobce odmítl.

Žalovaní mají podle a vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Za tento úkon náleží podle vyhl. č. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu ( , , cit. vyhlášky), avšak zvýšená o 30 % ( cit. vyhlášky), tj. 6.500,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč ( vyhl. č. ) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalovaným činí 8.160,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 20. října 2010

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu