Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 691/2009

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

I.

V projednávané věci se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 13/6 o výměře 1958 m2 - zastavěná plocha průmyslovým objektem bez č. p. a nádvoří, v obci P. Tato nemovitost měla být ke dni 31. 12. 1949 jeho vlastnictvím.

Městský soud v Praze svým rozsudkem shora označeným rozhodl tak, že potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. O nákladech řízení rozhodl tak, že ve vztahu mezi účastníky řízení navzájem zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se tedy ztotožnil s právním závěrem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 2. 2008, č. j. -345. Odvolací soud přijal ve věci stejný právní názor jako Nejvyšší soud ve svém dřívějším rozhodnutí v této věci (viz níže), neboť jím byl vázán.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které opíral o důvodnost pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a přípustnost pro otázku zásadního právního významu. V obšírně pojatém dovolání, sumarizujícím zejména předchozí argumentaci, lze dovodit otázku zásadního právního významu v tom, že se žalobce, byt´na jeden den, stal dne 31. 12. 1949 vlastníkem sporné nemovitosti, kterou v tento den držel a užíval, a tedy sporná nemovitost měla přejít do jeho vlastnictví (tzv. historické vlastnictví obce). Žalobce navrhl, aby o dovolání rozhodl velký senát Nejvyššího soudu, zrušil rozsudek soudů obou instancí a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil. Uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a že nedošlo k nesprávnému právnímu závěru odvolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.

II.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (, ). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání,  bylo  možné  podřadit pod

Dovolání není přípustné.

V projednávané věci Nejvyšší soud již dříve rozhodl rozsudkem sp. zn. , kterým zrušil rozsudky obou nižších instancí pro jejich shodné právní pochybení a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud opětně konstatuje, že podle , o přechodu některých věcí z majetku ČR do majetku obcí, nestačí prokázání vlastnictví nemovitostí obce pouze ke dni 31. 12. 1949. Obec musela být v rozhodné době schopna reálného výkonu svých vlastnických práv. Pokud se obec stala vlastníkem sporných nemovitostí pouze na jeden jediný den (31. 12. 1949), nelze v žádném ohledu hovořit o splnění podmínky reálného výkonu vlastnického práva. K tomu taktéž další rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. i jiné judikáty téhož soudu – tedy konstantní judikatura.

Přesto je vhodné právní argumentaci doplnit. Mechanismus restituce obecního majetku byl upraven – jako i v případě jiných restitucí – časově oddělenými normativními akty, jež nejsou vždy obsahově a koncepčně konzistentní. Jednotícím měřítkem však musí zůstat původní účel právní úpravy, jenž je výslovně vyjádřen v zákonné úpravě účinné od 24. 5. 1991, tedy v původním znění , o přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Normy, které tento účel upravují, lze označit za teleologické (účeloslovné).

Záměrem legislativy tedy je, resp. v roce 1991 bylo, vrátit obcím majetek, s nímž skutečně hospodařily. Ať již to bylo formou správy vykonávané jejich bezprostředními předchůdci (národními výbory, viz § 1 citovaného zákona), nebo plnohodnotnou formou hospodařením s tzv. historickým majetkem obce před 31. 12. 1949 (§ 2 téhož zákona).

Nejvyšší soud tedy trvá na tom, že chaotické administrativní příděly majetku obcím, k nimž docházelo – z důvodu odklizení agendy přidělujícím orgánem – dokonce i po zániku obecního vlastnictví, neobsahují prvek (podmínku) hospodaření s obecním majetkem. Nelze je proto podřadit pod právní režim § 2 citovaného zákona.

V roce 2000 došlo k pragmatické novelizaci obecních restitucí Cílem a vlastně i důvodem této restituce bylo odstranit důkazní nejasnosti ohledně přídělů, ale také umožnit obecní restituci i v případech kontroverzních přídělů po datu 31. 12. 1949.

Uvedená novelizace však není „bezohledná“ v tom směru, že by zasahovala do právního dění v mezidobí.

Umožňuje totiž dodatečné obecní restituce pouze tehdy, byl-li sporný majetek ke dni 1. 7. 2000, tedy ke dni její účinnosti, ve vlastnictví státu. Tak měl být alespoň částečně odstraněn majetkový deficit, který obecní samospráva pociťuje.

Nejvyšší soud zde trvá na závěru, že potencionální nárok hlavního města Prahy, lze, vzhledem k již vyložené neexistenci hospodaření obce před 31. 12. 1949, podřadit až pod novelizaci obecních restitucí ( ).

Ke dni 1. 7. 2000 však věci, popsané v žalobě, nebyly již ve vlastnictví státu. Proto žalobce nemohl být ve sporu úspěšný.

I kdyby dovolací soud přijal úporně prezentované argumenty žalující strany, zůstává stále ještě jedna podstatná překážka restituce, odlišná od argumentace spojené s tvrzeným obecním vlastnictvím žalobce k 31. 12. 1949. Domnívá se snad žalobce, že je možné účinně zpochybnit privatizační převod věcí z Fondu národního majetku ČR na spol. s r. o. G. kupní smlouvou ze dne 16. 10. 1992? Je žalobce skutečně přesvědčen, že je únosné rozkolísat právní jistotu po sedmnácti letech a dosáhnout úspěchu ve sporu na úkor nynějšího vlastníka? Je si vědom toho, že Ústavní soud a po něm i Nejvyšší soud akcentují dobrou víru nabyvatele v právních vztazích, v niž ten jako třetí osoba přijal od jiného plnění, vůči němuž uplatňuje tvrzený vlastnický nárok osoba jiná, která s ním není v žádném právním vztahu?

Nezbývá než konstatovat, že např. R 40/2006 a R 46/2007 byly překonány nálezem Ústavního soudu sp. zn. , kterým je Nejvyšší soud povinen se řídit – a také řídil v rozsudku velkého senátu sp. zn. .

I zde tedy nacházíme subsidiární důvod, proč žalobci nevyhovět.

Podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam podle , odst. 3 tedy nebyly dány a dovolací soud proto dovolání žalobce podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Žalovaný má podle a 146 odst. 3 právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle polovina sazby, tj. 10.000,- Kč (, ), krácená ještě o 50 % podle téhož předpisu (za jediný úkon v dovolacím řízení) na 5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 25. března 2009

JUDr. Ludvík  D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu