Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4074/2009

U S N E S E N Í

Lidového bytového družstva Praha 4

L. M,

zastoupenému Mgr. Janem Panošem, advokátem se sídlem v Praze 6, V. P. Čkalova 396/5, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. října 2008, č. j. -18, a Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2009, č. j. -37, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. října 2008, č. j. -18,

se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2009, č. j. -37,

se odmítá

.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. října 2008, č. j. -18, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku

„byt č. 19 ve 3. patře domu č. p. 1098 na pozemku parc. č. 1818 v k. ú. N., obec P.“

(dále jen „předmětný byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. března 2009, č. j. -37, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé jen tak, že

„vyklizovací povinnost žalovaného se stanoví do 15 dnů po zajištění přístřeší“

; jinak ho v tomto výroku potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalovaný dovolání.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu ( , , ve znění před novelou provedenou – dále jen „ “). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. října 2008, č. j. -18, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně žalovaný to ve svém dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (žalovaný uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. , uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. ). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. října 2008, č. j. -18, zastavil ( ve spojení s ustanovením ).

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 26. března 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání proti němu projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že napadeným rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalovaného, tj. ve výroku, proti němuž dovolání evidentně nesměřuje (byť jinak by bylo proti tomuto výroku přípustné podle , neboť po změnách, které byly v provedeny , je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). V dalším (vyklizovacím) výroku ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem potvrzen (dále jen „potvrzující výrok“) a proti potvrzujícímu výroku naopak dovolání směřuje. Lze jen dodat, že i když z pohledu ustanovení jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost měnícího výroku o bytové náhradě už proto, že nebyl dovoláním napaden. Propojení potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle či c/ , s měnícím výrokem, který není přípustno zkoumat (proto, že jeho správnost nebyla dovoláním zpochybněna), se při rozhodnutí o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku není přípustné podle (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v tomto směru rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; není jím naopak důvod podle , jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle ) dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – uplatnil (námitkou, že

„v nalézacím i odvolacím řízení nebyl učiněn důkaz o skutečném obsahu nevyzvednuté zásilky, tedy nebylo najisto prokázáno, že by dokument, který si žalovaný nevyzvedl obsahoval projev vůle směřující k ukončení nájemního vztahu“

). Je přitom nerozhodné, že i v této souvislosti odkázal na dovolací důvod podle Současně opomenul, že k vadám uvedeným v , a b/ a a také k vadám podle (které uplatnil výtkou, že odvolací soud se nevypořádal s jeho shora uvedenou /skutkovou/ námitkou) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. , ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. , a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. , z 12. dubna 2006, sp. zn. , a z 15. srpna 2008, sp. zn. ).

Napadený potvrzující výrok spočívá mimo jiné na (předběžném) právním názoru, že jednostranný písemný projev vůle (v souzené věci výpověď z nájmu bytu) působí vůči adresátovi (zde vůči žalovanému) okamžikem (dnem), kdy se ocitne v jeho dispoziční sféře a adresát má objektivní možnost se s jeho obsahem seznámit (v daném případě se tak stalo 29. listopadu 2007, kdy byla zásilka obsahující výpověď z nájmu bytu uložena u pošty).

Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v právním názoru, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. 9. vydání Komentáře autorů JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., prof. JUDr. Jiřího Švestky, DrSc., JUDr. Marty Škárové a kol. vydané v roce 2004 v nakladatelství C. H. Beck Praha a dále například rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 16. března 2005, sp. zn. , uveřejněný pod C 3314 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 29. června 2004, sp. zn. , z 15. ledna 2004, sp. zn. ). Ke zmíněnému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 19. listopadu 2008, sp. zn. , v němž rovněž dovodil, že nestanoví pro výpověď z nájmu bytu co do jejích hmotněprávních účinků jiný právní režim než pro ostatní jednostranné adresné hmotněprávní úkony. Není proto důvod bránit se tomu, aby se výklad uvedený shora vztahoval i na ni. Pro úplnost zbývá poznamenat, že právní názory prezentované v posledně uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud zaujal již v poměrech právní úpravy výpovědi (pronajímatele) z nájmu bytu obsažené v ve znění účinném po novele provedené

Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle ) dovodil, že výpověď žalobce z nájmu předmětného bytu byla žalovanému, který se na doručovací adrese zdržoval, doručena (ve smyslu obč. zák.) dne 29. listopadu 2007, neodchýlil se od citované judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a 3 a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. září 2010

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu