Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 869/2009

NEJVYŠŠÍ SOUDČESKÉ REPUBLIKY 29 Cdo 869/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Q. H. P., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Charvátova 11, PSČ 110 00, proti žalované Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo 49 24 09 01, o zaplacení částky 51.464,30 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008, č. j. -63, takto:

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudek ze dne 16. května 2008, č. j. -34, jímž Obvodní soudu pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacení částky 51.464,30 Kč představující zákonný úrok z prodlení s vyplacením částky 365.955,- Kč za období od 28. března 2006 do 3. října 2007.

Odvolací soud vyšel z toho, že:

1) Žalobce a žalovaná uzavřeli dne 6. srpna 2003 smlouvu „o poskytování bankovních a dalších služeb“, na jejímž základě vedla žalovaná pro žalobce běžný účet číslo 1256351001/2400.

2) Usnesením Policie České republiky ze dne 11. listopadu 2005 byly v souladu s ustanovením § 79a zákona číslo 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), zajištěny peněžní prostředky na účtu žalobce pro podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti, ve výši 429.020,- Kč.

3) Přípisem ze dne 7. března 2006 odstoupila žalovaná od smlouvy „o poskytování bankovních a dalších služeb“ pro porušování „podmínek běžného účtu“.

4) Usnesením Policie České republiky ze dne 15. listopadu 2006 bylo zajištění peněžních prostředků na účtu žalobce omezeno na částku 365.955,- Kč.

5) Usnesením Policie České republiky ze dne 11. září 2007 bylo zajištění peněžních prostředků žalobce zrušeno.

6) Žalobce si zajištěnou částku ve výši 365.955,- Kč vybral dne 4. října 2007.

Na takto ustaveném základě odvolací soud přitakal právnímu závěru soudu prvního stupně, podle kterého žalovaná v období od odstoupení od smlouvy (o běžném účtu) do zrušení zajištění peněžních prostředků žalobce Policií České republiky nebyla povinna vydat takto zajištěné peněžní prostředky žalobci a tudíž se ani nemohla dostat do prodlení s jejich zaplacením. Žalobci proto nárok na zaplacení úroku z prodlení nevznikl.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení , , (dále jen ), odmítl.

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení (o situaci předvídanou v ustanovení nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Námitkami, podle nichž soud učinil z provedených důkazů (výzvy zástupce žalobce a odpovědi žalované na tuto výzvu) nesprávná skutková zjištění, dovolatel vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení , jenž u dovolání přípustného toliko podle ustanovení nemá k dispozici a z nějž na přípustnost dovolání usuzovat nelze (srov. výslovné znění ustanovení ).

Důvod připustit dovolání pak Nejvyšší soud neměl ani k prověření argumentace žalobce, podle níž byla žalovaná po zániku smlouvy o běžném účtu v důsledku jejího odstoupení od této smlouvy povinna vydat peněžní prostředky žalobci, neboť odpadl právní důvod, na jehož základě banka peněžní prostředky držela, a zajištění těchto prostředků učiněné Policií České republiky podle ustanovení § 79a trestního řádu trvá jen po dobu „existence běžného účtu“.

Závěr, podle kterého pro trvání zajištění peněžních prostředků, nacházejících se na účtu u banky, provedeného podle ustanovení § 79a trestního řádu, a z toho plynoucího zákazu jakékoliv dispozice s takto zajištěnými peněžními prostředky (včetně jejich vyplacení majiteli účtu) je nerozhodné, zda po provedení zajištění odpadne právní důvod, na jehož základě vede banka účet, je z textu ustanovení § 79a trestního řádu a jeho účelu natolik zřejmý, že napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní (srov. k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29 ledna 2001, sp. zn. , ze dne 30. května 2006, sp. zn. či ze dne 24. května 2007, sp. zn. či ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. ).

Při akceptování názoru dovolatele by provedené zajištění bylo možné obejít jednoduše tím, že majitel účtu smlouvu o vedení běžného účtu vypoví a peněžní prostředky na tomto účtu se nacházející si po jeho zrušení nechá vyplatit (srov. , obchodního zákoníku). Výklad ustanovení § 79a trestního řádu zastávaný dovolatelem tak zjevně vede k absurdním důsledkům a je v rozporu jak s textem označeného ustanovení (z něhož je zřejmé, že zajištění a jeho právní důsledky /zákaz dispozice se zajištěnými peněžními prostředky/ se vztahuje na peněžní prostředky nacházející se na běžném účtu v okamžiku zajištění, popř. na něj dodatečně došlé, bez ohledu na to, zda posléze došlo ke zrušení běžného účtu), tak i s jeho účelem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2004, sp. zn. , či důvody rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. a ze dne 9. října 2007, sp. zn. ).

Nejvyšší soud tudíž neshledal důvod připustit dovolání postupem podle ustanovení k formulování tohoto - z textu zákona jednoznačně plynoucího - závěru; podle jiných ustanovení pak dovolání přípustné není.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení , a odůvodněn tím, že procesně neúspěšný dovolatel právo na jejich náhradu nemá a žalované podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 16. června 2010

doc. JUDr. Ivana Štenglová

předsedkyně senátu