Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 160/2010

U S N E S E N Í

městské části Praha 5

MUDr. I. E.,

zastoupenému JUDr. Ivou Hesovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Hlubočepská 66/45, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného

Sdružení občanů Prahy 5 – Hlubočep pro zachování a rozvoj zdravotního střediska

, se sídlem v Praze 5, Hlubočepská 281/31a, zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovoláních žalovaného a vedlejšího účastníka na straně žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2007, č. j. -187, takto:

I. Dovolání

se odmítají

.

II. Žádný z účastníků a ani vedlejší účastník na straně žalovaného nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle čl. II bodu 12. věty první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože žalovaný a vedlejší účastník dovoláními napadli potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 19. dubna 2007, č. j. -187, tj. rozhodnutí vydané před 1. červencem 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o nich rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ ”).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání byla podána včas, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ), se nejprve zabýval dovoláním podaným vedlejším účastníkem na straně žalovaného.

Přitom – shodně jako v usnesení ze dne 27. května 2003, sp. zn. , uveřejněném pod č. 3 v sešitě č. 1 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – uzavřel, že vedlejší účastník není podle ve znění účinném od 1. ledna 2001 osobou oprávněnou k podání dovolání. S přihlédnutím k řečenému dovolání vedlejšího účastníka na straně žalovaného podle věty první a odmítl.

Následně se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalovaného.

Dovolání žalovaného proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle (neboť soud prvního stupně svým druhým rozsudkem nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším /odvolacím soudem zrušeném/ rozsudku – v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního stupně) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; není jím naopak důvod podle , jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle ) žalovaný – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – uplatnil (vedle způsobilého dovolacího důvodu podle ), a to námitkami, že

„oba soudy nebraly v úvahu listinné důkazy …, ze kterých je zřejmé, že žalobce na základě nájemní smlouvy k nebytovým prostorám umožnil žalovanému vznik jeho lékařské praxe…“

, a že

„odvolací soud nevzal v úvahu listinný důkaz, kterým žalobce napadl pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. …“

. V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že posléze uvedený „listinný důkaz“ nevzal odvolací soud v úvahu i proto, že jej žalovaný – v rozporu s ustanovením – označil až v dovolání.

Dovolací soud zastává – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – názor, že v projednávané věci žalovaný uplatnil rovněž dovolací důvod podle (jehož prostřednictvím namítl, že soudem prvního stupně nebyl proveden důkaz

„výslechem svědka H.“

a že napadený rozsudek /správně rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s napadeným rozsudkem/ je nevykonatelný, neboť vyklizovaný nebytový prostor je v jeho výroku /správně ve výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrzeného napadeným rozsudkem/ vymezen

„zcela nedostatečně, zaměnitelně po odstranění vývěsek“

). Přehlédl však, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle (jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a ), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. , ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. , a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. , z 12. dubna 2006, sp. zn. , a z 15. srpna 2008, sp. zn. ).

Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává následující. Podle jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl ( ), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.

V posuzovaném případě žalovaný navrhl výslech svědka J. H . Soud prvního stupně využil možnosti upravené v ustanovení věty druhé a navrženého svědka nevyslechl; tento postup ve svém rozsudku rovněž v souladu s ustanovením odůvodnil. Řízení proto není zatíženo vytýkanou vadou, natož pak vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu Jde-li o otázku vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s napadeným rozsudkem, dovolací soud pro stručnost odkazuje na správné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

Napadené rozhodnutí spočívá mimo jiné na právním názoru, že v posuzované věci nelze uplatněný nárok pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Zpochybnil-li žalovaný – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – správnost tohoto právního názoru, lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. , ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. , ze dne 9. února 2005, sp. zn. , a ze dne 23. února 2005, sp. zn. ) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Jde-li o dovolací námitky, že

„se objevil důkaz …“

, který žalobce

„nepředložil zcela záměrně, aby si zajistil úspěch ve věci“

, a že

„nedošlo v celém řízení k vyvrácení jeho stanoviska, že žalobce není ke sporu aktivně legitimován“

, dovolací soud zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2000, sp. zn. ) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v , aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. V daném případě jsou zmíněné dovolací námitky formulovány natolik obecně a současně neurčitě, že z nich nelze ani dovozovat, který konkrétní dovolací důvod jimi žalovaný uplatnil. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenými námitkami blíže zabývat.

Návrhu na provedení důkazů označených v dovolání žalovaného pak Nejvyšší soud nevyhověl z následujících důvodů. V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé ( ). Dokazování může dovolací soud provádět jen k prokázání důvodů dovolání (viz věta první ). Z povahy jednotlivých dovolacích důvodů vyplývá, že to platí prakticky jen u důvodu podle (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. . komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1054 s., str. 1288). Jelikož u dovolání, jehož přípustnost se řídí ustanovením , citovaný dovolací důvod zásadně není způsobilým přípustnost dovolání ani založit (viz výklad shora), je bezpředmětné provádět dokazování, jímž by měla být prokázána existence vad řízení ve smyslu

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání žalovaného ani z ustanovení , a proto je podle věty první a rovněž odmítl (zde pro nepřípustnost).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti oběma dovolatelům právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. března 2010

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu