Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3996/2008

30

Cdo 3996/2008

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

a) Ing. V. K.,

b) MUDr. M. K.

,

c) MUDr. S. P.,

d) E. K.,

e) Z. K.,

f) V. D.,

a

g) Ing. Z. D.,

všech zastoupených JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem v Ostravě - Výškovice, Výškovická 172, proti žalované

České republice – Ministerstvu vnitra,

se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3,

o ochranu osobnosti,

vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. , o dovolání žalobců

a) – d)

a

f) – g)

proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2008, č.j. -75, takto:

I

.

Dovolání žalobců

se zamítá

.

II.

Žádný z účastníků

nemá

nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. září 2007, č.j. -43, částečně vyhověl žalobě na ochranu osobnosti podle (dále jen „ “) a rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit nemajetkovou újmu v penězích žalobcům a) a b) ve výši 250.000,- Kč každému z nich, žalobkyni c) ve výši 150.000,- Kč a žalobcům d), f) a g)

ve výši 50.000,- Kč každému z nich. Pokud šlo o další požadované částky z titulu náhrady nemajetkové újmy, žalobu zamítl. Zastavil také řízení o žalobě žalobce e) - zemřelého pana Z. K. Vyšel

ze zjištění, že žalovaná (prostřednictvím příslušníka Policie České republiky kpt. Mgr. J. K.) zavinila dne 13. dubna 2003 na silnici mezi obcemi Horní Benešov – Milovice nad Opavou dopravní nehodu, při níž způsobila Ing. V. K. mladšímu závažná zranění, kterým podlehl. Kpt. Mgr. J. K. byl za tento trestný čin pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.8.2006, č.j. , který nabyl právní moci dne 3.8.2006. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná tím trvale a neodčinitelně zasáhla do osobnostních práv žalobců a) a b) jako rodičů, žalobkyně c) jako sestry, žalobkyně d) jako babičky ze strany matky a žalobců f) a g) jako prarodičů ze strany poškozeného na jejich soukromí a rodinný život chráněných ustanovením (dále jen „ “), a proto jim přiznal právo na náhradu nemajetkové újmy, jak je uvedeno shora.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. května 2008, č.j. -75, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobcům náhradu nemajetkové újmy v penězích, zamítl. Rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že zaviněným usmrcením Ing. V. K. žalovaná trvale a neodčinitelně zasáhla ve značné míře do práva všech žalobců na jejich soukromí a rodinný život chráněného ustanovením a vznikla jí povinnost poskytnout jim přiměřené zadostiučinění v penězích. Přihlédl však k námitce promlčení, kterou uplatnila žalovaná ve svém odvolání. Konstatoval, že k zásahu do osobnostních práv žalobců došlo smrtí Ing. V. K. a od tohoto dne počala běžet žalobcům tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, neboť toho dne mohlo být právo podle vykonáno poprvé. Uvedená promlčecí lhůta pak uplynula dnem 13.4.2006. Žalobci však prostřednictvím zmocněného advokáta uplatnili svá práva u Krajského soudu v Ostravě až dne 11.4.2007, tedy po uplynutí promlčecí lhůty, takže námitka promlčení uplatněná žalovaným byla uplatněna důvodně. Odvolací soud z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení (dále jen „ “) změnil tak, že žalobu zamítl.

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalobců dne 3. července 2008, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a)–d) a f)-g) dne 21. července 2008 včasné dovolání. Jeho přípustnost vyvozují z ustanovení a z ustanovení , když napadené rozhodnutí má podle jejich názoru zásadní právní význam. Odkazují na dovolací důvod ve smyslu ustanovení , tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Napadenému rozhodnutí vytýkají, že odvolací soud neměl přihlédnout k námitce promlčení uplatněné žalovanou. Uvádějí, že při uplatňování svého práva u soudu se řídili platnou právní úpravou a konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudkem z 25.9.2003, sp.zn. , nebo rozsudkem ze dne 27.9.2007, sp.zn.

), která konstatovala, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle je nepromlčitelným nárokem. Žalobu podali dne 11.4.2007, tedy před vydáním odvolacím soudem zohledněného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2007 a jeho publikací v roce 2008. Jsou proto přesvědčeni, že odvolací soud se měl řídit judikaturou Nejvyššího soudu v době podání žaloby. Akceptace námitky promlčení vznesené žalovanou stranou je podle jejich názoru ohrožením právní jistoty žalobců, která, jak již několikrát konstatoval Ústavní soud, patří mezi základní principy právního státu. Dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( – dále jen „ ) přihlédl k čl. II bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání označených žalobců bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení , stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením , je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením a je přípustné podle ustanovení

Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením až 3 a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné ( ).

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.

Bylo již uvedeno, že dovolatelé ve svém dovolání vycházejí z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení Toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Je skutečností, že v dovolateli uváděném rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 25.9.2003, sp. zn. , bylo judikováno, že právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti obecně, a tedy i na zadostiučinění v penězích, se nepromlčuje. Poté ovšem došlo ke změně judikatorní situace v souvislosti s rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn.31 Cdo 3161/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, ročník 2009, v němž byl obsažen závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, který promlčení podléhá. Velký senát NS ČR v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování žalovaného.

Odvolací soud v napadeném rozsudku z této zásady při svém rozhodování ve věci samé vyšel, v jehož důsledku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou žalobu zamítl.

K vyloženému právnímu závěru dovolací soud v posuzované věci přihlédl i při svém rozhodování o tomto dovolání a pro stručnost na něj odkazuje.

Pokud jde o námitku odvolatelů, že akceptace námitky promlčení uplatněné žalovanou v důsledku změny judikatury Nejvyššího soudu ČR, je ohrožením zásady právní jistoty žalobců, která patří mezi základní principy právního státu, poukazuje dovolací soud na nález Ústavního soudu ČR ze dne 19.3.2009 (ASPI ID JUD148434CZ), kde bylo judikováno, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v článku 1 odst. 1 y; povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo pak předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgány veřejné moci, včetně výkladu práva podávaného soudy. Přehodnocení výkladu ze strany správních úřadů nebo soudů, za nezměněného stavu interpretovaných právních předpisů, přitom není vyloučeno, avšak lze v něm spatřovat závažný zásah do právní jistoty a intenzitu tohoto zásahu je nutno vždy posuzovat ve světle konkrétní situace. Platí však, že změna dlouhodobé správní praxe nebo soudní judikatury, ale za nezměněného stavu právních předpisů, může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty; v žádném případě se však tak nesmí dít svévolně. Jak vyplývá z předchozího výkladu, ke změně judikatury Nejvyššího soudu ČR týkající se promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, došlo právě z důvodů, které má na mysli Ústavní soud.

K otázce aplikace ustanovení dovolací soud uvádí, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR je konformní mimo jiné s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 6.9.2005, sp.zn. . Např. v rozsudku ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004) bylo vyloženo, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem, že předeslaný výjimečný případ nemůže založit pouhá skutečnost, že zvolený zástupce žalobců – advokát - neuplatnil jejich nárok v promlčecí lhůtě, a že uplatněním námitky promlčení ze strany žalované nedošlo ke zneužití jejího práva takovou námitku uplatnit.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců v uvedeném rozsahu podle ustanovení části věty před středníkem zamítl. Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání ( věta první ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. března 2010 JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu