Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1542/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. listopadu 2002, č. j. -52, zamítl žalobu, podle níž měl být žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci částku 4.160.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení (dále jen \"o. z.\"). Rozhodnutí odůvodnil promlčením daného nároku podle ustanovení a o. z. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. března 2003, č. j. -68, rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení (dále jen \"\") potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil s odkazem na ustanovení § 100 a násl. o. z. především tím, že všeobecné osobnostní právo, resp. jednotlivá dílčí osobnostní práva, která vznikla postižené fyzické osobě neoprávněným zásahem do její osobnosti jsou - na rozdíl od majetkových práv - nepromlčitelná. Současně však dovodil, že pokud ovšem jde o nárok na peněžní zadostiučinění (uplatněný v daném případě žalobcem) platí výjimka, neboť vzhledem k podobnosti tohoto nároku s reparační funkcí majetkových nároků vůbec i tento nárok na peněžité zadostiučinění podle § 13 odst. 2 o. z. promlčení podléhá v tříleté promlčecí době. Ta počíná běžet ode dne, kdy tento nárok mohl být vykonán poprvé. Tato okolnost pak byla důvodem, pro který odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. dubna 2003, přičemž dovolateli bylo toto rozhodnutí doručeno dne 16. dubna téhož roku.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 16. května 2003 včasné dovolání. Přípustnost tohoto dovolání odvozuje z ustanovení , neboť má zato, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Touto otázkou je pak problém možného promlčení uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve smyslu ustanovení o. z.). Dovolatel má zato, že odvolací soud dospěl k nelogickému závěru, že žalobcem požadovaná náhrada nemajetkové újmy v penězích je sice součástí všeobecného osobnostního práva, které je nepromlčitelné, ale (tato) jeho část se promlčuje. Navrhuje proto, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V písemném vyjádření se žalovaný s napadeným rozsudkem ztotožnil.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení , stalo se tak ve lhůtě určené ustanovením , je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení a opírá se o případ přípustnosti dovolání podle

Protože je třeba mít zato, že řešení otázky zabývající se případnou možností promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení o. z. činí napadený rozsudek po právní stránce zásadně významným ( a odst. 3 ), dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v souladu s ustanovením až 3 a dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (a stejně tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně) nelze považovat za správný ( ).

S přihlédnutím ke znění ustanovení je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Jak vyplývá z obsahu spisu, žádná z takovýchto případných vad rozhodnutí odvolacího soudu nezatížila. Opačná je však situace v případě dovolatelem v dovolání uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení

Je nepochybné, že odvolací soud se správně s ohledem na žalovaným uplatněnou námitku promlčení daného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích zabýval otázkou, zda se skutečně může uplatněný nárok promlčet. Správně též mimo jiné poukázal na skutečnost, že podle ustanovení § 100 odst. 2 věty první o. z. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Dále je třeba plně souhlasit s jeho konstatováním, že všeobecné osobnostní právo, resp. jednotlivá dílčí osobnostní práva, která vznikla postižené fyzické osobě neoprávněným zásahem do její osobnosti, jsou - na rozdíl od majetkových práv - nepromlčitelná.

V dalším se však již dovolací soud se závěry soudu druhého stupně neztotožňuje. Jde především o právní úvahu, podle níž, pokud jde o nárok na peněžní zadostiučinění, platí z již uvedené zásady výjimka, neboť vzhledem k podobnosti tohoto nároku s reparační funkcí majetkových nároků vůbec, i tento nárok na peněžité zadostiučinění podle § 13 odst. 2 o. z. promlčení podléhá v tříleté promlčecí době. Ač zde zřejmým inspiračním zdrojem úvah odvolacího soudu je názor obsažený v kapitole osmé, bodu VI., str. 163 publikace \" Ochrana Osobnosti\" (Nakladatelství Linde Praha, a. s., Praha 1996), není u tohoto závěru zcela důsledně a nekompromisně doceněna skutečnost již naznačené zásady, podle níž, jestliže se podle ustanovení § 100 odst. 2 o. z. (až na výslovně stanovené výjimky) promlčují všechna práva majetková, pak se nepromlčují nemajetková práva, mezi něž je nutno zařadit jako právo ryze osobní povahy i právo na ochranu osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 11 násl. o. z. (zde srovnej např. stanovisko Nejvyššího soudu ).

Právo na ochranu osobnosti fyzické osoby (všeobecné osobnostní právo) upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v rámci občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. V tomto uceleném a jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují dílčí práva , která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot, resp. stránek fyzické osoby jako neoddělitelných součástí její celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti. Občanskoprávní sankce za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti jsou jako jednotlivé prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby uvedeny v ustanovení o. z., a to pouze příkladným výčtem. Podle zmíněného ustanovení patří k takovýmto prostředkům :

- povinnost upuštění od neoprávněných zásahů,

- povinnost odstranit následky neoprávněného zásahu,

- povinnost poskytnout přiměřené zadostiučinění.

Přiměřené zadostiučinění podle ustanovení § 13 o. z. může spočívat buď v morálním plnění (§ 13 odst. 1 cit. zákona) anebo v peněžitém plnění (§ 13 odst. 2 a 3 o. z.). Smyslem náhrady nemajetkové újmy v penězích je pak dát do vztahu míru újmy na hodnotách lidské osobnosti s konkrétním finančním vyjádřením náhrady takovéto nemajetkové újmy. I tak však jde vždy o právní instrument, jehož úkolem je zabezpečit respektování a ochranu osobnosti fyzické osoby. Nelze je proto jako právo ryze osobní povahy osobnosti fyzické osoby, na něž se vztahují ustanovení § 11 násl. o. z., vydělit z okruhu nepromlčitelných nemajetkových práv, byť se satisfakce příslušné nemajetkové újmy fyzické osoby vyjadřuje prostřednictvím finančních prostředků.

Lze mít proto zato, že úvahy zmiňující údajnou podobnost zmiňovaného nároku s reparační funkcí majetkových nároků se závěrem, že nárok na přiznání satisfakce v podobě náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o. z. se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě, nemá v tomto případě zákonný podklad. Ostatně odlišnost tohoto institutu se naznačuje např. i v rámci kontrastu k úpravě,

na níž odkazuje ustanovení § 16 o. z.

Je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Vrchního soudu v Olomouci nelze z uvedených důvodů pokládat za správné ( ), což je z uvedených důvodů třeba vztáhnout i na rozhodnutí ve věci samé soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí (stejně tak jako rozsudek soudu prvního stupně) zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( a 3 ). K projednání věci nebylo nařízeno jednání ( ).

Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu ( věta první ve spojení s téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá )

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. září 2003

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu