Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 419/2009

U S N E S E N Í

D. O

., proti žalované

M. G.,

zastoupené JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Opletalova 608/2, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. října 2008, č. j. -119, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle čl. II bodu 12 věty první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože žalovaná dovoláním napadla potvrzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě (odvolacího soudu) ze dne 15. října 2008, č. j. -119, tj. rozhodnutí vydané před 1. červencem 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „”).

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle

V projednávané věci uplatnila dovolatelka vedle způsobilého dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle (jehož prostřednictvím namítla, že

„v řízení u okresního a krajského soudu bylo porušeno právo účastníků na spravedlivé řízení“

, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a že

„po závěrečné řeči zástupce žalobce u krajského soudu jí již nebyla dána možnost vyjádřit se k hrubým pomluvám …, zejm. k údajnému současnému dluhu ve výši 16.685,- Kč“

). Přitom však přehlédla, že k vadám podle (a také k vadám uvedeným v , a b/ a ), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. , ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. , a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. , z 12. dubna 2006, sp. zn. , a z 15. srpna 2008, sp. zn. ).

Nad rámec uvedeného však lze dodat, že vadou ve smyslu není jakákoliv vada řízení; z pohledu citovaného ustanovení jsou totiž relevantní pouze takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle dovolatelka především namítla, že

„v řízení u okresního a krajského soudu bylo porušeno právo účastníků na spravedlivé řízení“

. Z této obecné (nijak blíže nekonkretizované) výtky však nelze bez dalšího dovozovat, že řízení bylo takovou kvalifikovanou vadou postiženo. K další námitce podřazené pod dovolací důvod podle dovolací soud uvádí, že napadené rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace (viz ), a je tedy přezkoumatelné. K dovolací námitce, že po závěrečném vyjádření žalobce (jeho zástupce) nebylo dovolatelce umožněno

„vyjádřit se k hrubým pomluvám …, zejm. k údajnému současnému dluhu ve výši 16.685,- Kč“

, dovolací soud uvádí následující. Poté, co odvolací soud při odvolacím jednání dne 15. října 2008 usnesením rozhodl, že navrhované důkazy neprovede, shrnuli účastníci své návrhy a vyjádřili se k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci ( , který je za použití ustanovení aplikovatelný i v odvolacím řízení). Nejprve se vyjádřila (prostřednictvím své zástupkyně vybavené procesní plnou mocí) žalovaná, přičemž k její námitce byla protokolace jejího závěrečného vyjádření v tam uvedeném směru upravena. Poté se vyjádřil (prostřednictvím svého zástupce vybaveného rovněž procesní plnou mocí) žalobce; v protokolu o jednání před odvolacím soudem je pak uvedeno, že

„zástupkyně žalované se ohrazuje proti hrubým pomluvám zástupce žalobce“.

Z uvedeného vyplývá, že dovolatelce bylo umožněno, aby se k uvedenému prostřednictvím své zástupkyně vyjádřila.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno rovněž na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem nelze v daném případě vyklizovací povinnost dovolatelky vázat na zajištění bytové náhrady za použití § 3 odst. 1 obč. zák. Zpochybňuje-li dovolatelka správnost uvedeného právního závěru poukazem na okolnosti specifikované v dovolání, je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. března 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 18. listopadu 2004, sp. zn. , z 9. února 2005, sp. zn. , a z 23. února 2005, sp. zn. ) nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Bez zřetele k tomu však lze uvést, že výklad dovolatelkou zpochybněné otázky se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.

Soudní praxe se ustálila v názoru, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho vyklizovací povinnost vázat na zajištění bytové náhrady; ustanovení § 712 obč. zák. tu ani analogicky (§ 853 obč.zák.) použít nelze. Ustálená soudní praxe se však neodklonila ani od názoru, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 27. února 2001, sp. zn. , uveřejněném pod C 269 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění posléze zmíněného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Při posuzování věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. však nelze izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. , a ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. ).

Z uvedeného vyplývá

, že pokud vyklizovaný užívá byt bez právního důvodu, lze jeho vyklizovací povinnost vázat na zajištění bytové náhrady pouze ve výjimečných případech, a to za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Tím spíše nelze bytovou náhradu přisoudit (za použití § 3 odst. 1 obč. zák.) v případech, kdy bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. , z 18. května 2004, sp. zn. , z 29. března 2006, sp. zn. , a z 23. dubna 2008, sp. zn. ); na podporu uvedeného názoru dovolací soud rovněž zdůrazňuje, že

zákon výslovně umožňuje sjednání nájmu bytu na dobu určitou a při skončení takového nájmu nepředpokládá poskytnutí bytové náhrady (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2006, sp. zn. ).

Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle ) odvolací soud dovodil, že dovolatelka – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku a potažmo i v rozsudku soudu prvního stupně – užívá byt bez právního důvodu, a proto žalobě na jeho vyklizení vyhověl, aniž vyklizení podmínil zajištěním bytové náhrady, avšak stanovil jí delší než zákonnou ( ) – tříměsíční – lhůtu k vyklizení, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je v otázce podmínek vyklizení výrazem standardní soudní praxe.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. března 2010

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu