Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1986/2019

20 Cdo 1986/2019-110

USNESENÍ

PROFI CREDIT Czech, a.s.,

M. Č.

, narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, pro 90 147 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 11. února 2019, č. j. -72, t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 11. února 2019, č. j. -72,

se ruší

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání povinného potvrdil usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 2. 10. 2018, č. j. -30. Odvolací soud měl za prokázané, že dne 14. 8. 2013 vydal Mgr. Jan Fišer rozhodčí nález, č. j. 103 Rozh 3039/2013-7, jímž zavázal povinného k zaplacení částky 105 589 Kč s blíže vyčísleným příslušenstvím a smluvní pokutou, jakož i nákladů rozhodčího řízení oprávněnému. Závazek povinného vyplýval z neplněné smlouvy o úvěru č. 9100510867. Z rozhodčí smlouvy uzavřené dne 21. 3. 2012 bylo zjištěno, že tuto smlouvu uzavřeli účastníci pro případ řešení veškerých sporů týkajících se nároků vyplývajících ze smlouvy o úvěru č. 9100510867, uzavřené mezi týmiž účastníky dne 21. 3. 2012. Dále dne 14. 8. 2013 vydal Mgr. Jan Fišer rozhodčí nález, č. j. 103 Rozh 2954/2013-7, jímž zavázal povinného k zaplacení částky 110 346 Kč s blíže vyčísleným příslušenstvím a smluvní pokutou, jakož i nákladů rozhodčího řízení oprávněnému. Závazek povinného vyplýval z neplnění smlouvy o úvěru č. 9100563350. Z rozhodčí smlouvy uzavřené dne 25. 10. 2012 bylo zjištěno, že tuto smlouvu uzavřeli účastníci pro případ řešení veškerých sporů týkajících se nároků vyplývajících ze smlouvy o úvěru č. 9100563350, uzavřené mezi týmiž účastníky dne 25. 10. 2012. Strany si sjednaly, že pravomoc k řešení sporů o nároky vzniklé z označených smluv o úvěru má samostatně kterýkoli z rozhodců uvedených v rozhodčí smlouvě, jemuž žalobce doručí žalobu. V článku III. bodu 3. 1. resp. v bodu 3. 3. je uvedeno osm resp. deset konkrétních fyzických osob. Mezi uvedenými osobami je označen Mgr. Jan Fišer. Odvolací soud uvádí, že ustanovení a , o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (jak ve znění účinném do 31. 3. 2012, tak i po tomto datu), neřeší, jakým způsobem se strany případného budoucího sporu mohou dohodnout na konkrétní osobě či osobách takovýto spor rozhodujících. Není však vyloučena možnost výběru rozhodce takovým způsobem, na němž se účastníci tohoto řízení dohodli a jakým byl též konkrétní rozhodce zvolen. Odvolací soud v tomto odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. , a další. Uzavřel, že rozhodčí smlouva sjednaná v řešeném případě je z hlediska dohody o určení rozhodce platná. Odvolací soud vycházející z judikatury Ústavního soudu uvedl, že v exekučním řízení se soud může, respektive musí zabývat otázkou pravomoci rozhodce rozhodnout spor z pohledu požadavků kladených judikaturou na rozhodčí smlouvy (doložky), konkrétně pak na v nich ujednaný způsob výběru rozhodce. Pokud jde však o případné jiné nedostatky provázející rozhodčí řízení, je zásadně na účastníku (povinném), aby tyto nedostatky, pokud z nich hodlá dovozovat důvod pro zastavení exekuce, řádně označil a následně prokázal. U jednání o odvolání povinný nově namítal ekonomickou závislost rozhodce na oprávněné. Toto tvrzení odvolací soud považoval za nově uplatněný důvod pro zastavení exekuce, který před exekučním soudem dosud nezazněl a se kterým se tudíž nemohl vypořádat.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného nebo procesního práva. Povinný má za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval zákonná ustanovení . Pokud zákonodárce uvádí v zákona o rozhodčím řízení „počet i osoby rozhodců“, jistě tímto nemínil větší množství individuálně rozhodujících rozhodců, ale počet společně rozhodujících rozhodců. Dále dle povinného bylo rozhodnutí v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. . Povinný má za to, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) z hlediska dobrých mravů a principů na ochranu spotřebitele platnost uzavřené rozhodčí smlouvy nezkoumal, neboť se omezil pouze na posouzení platnosti rozhodčí smlouvy z pohledu transparentnosti výběru rozhodce. Povinný dále uvádí, že odvolací soud pochybil při posuzování námitky ekonomické závislosti rozhodce na oprávněném, když nezohlednil princip úplné apelace exekučního řízení podle ust. , čímž došlo k odchýlení od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. , ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. a další. Soudy obou stupňů mechanicky dovodily aplikaci občanského práva, aniž by reflektovaly ochranu slabší strany. K tomuto poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. , ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. a další. Dle povinného mu bylo odepřeno právo na spravedlivou soudní ochranu. V doplnění dovolání dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. . Povinný na základě výše uvedeného navrhuje, aby bylo předmětné usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání povinného se vyjádřila oprávněná. Uvádí, že rozhodčí smlouva uzavřená v této věci byla posuzována i v jiných případech, přičemž v těchto případech byla shledána jako platně uzavřená. Povinný nečinil žádné kroky, kterými by se ve věci bránil. Povinný netvrdil žádné skutečnosti, kterými by bylo prokázáno, že by zde byly důležité okolnosti, které by naznačovaly či poukazovaly na to, že proces sjednávání rozhodčí smlouvy se spotřebitelem, jakož i obsah samotné rozhodčí smlouvy, není v souladu s dobrými mravy. Pokud jde o otázku ohledně vztahu neplatnosti (hlavní) smlouvy a rozhodčí doložky, byla již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zodpovězena v rozsudku ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. . Oprávněná tvrdí, že argumentace povinného směřuje k tomu, aby exekuční titul byl věcně přezkoumán, což je však s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nepřijatelné. Dále nesouhlasí s tvrzením povinného ohledně ekonomické závislosti. Navíc ekonomickou závislost je nezbytné namítat okamžitě, jakmile se vyskytnou pochybnosti o nepodjatosti rozhodce. V takovém případě je třeba postupovat podle § 12 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. K námitce rozporu s dobrými mravy oprávněná dodává, že otázky uvedené v této části dovolání povinného představují nové skutečnosti, které nebyly v předchozím řízení řešeny, a jsou tedy v dovolacím řízení nepřípustné dle ust. Okolnosti uzavření smlouvy o úvěru nevybočují z běžného rámce. Oprávněná navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 ), dále jen „ “. Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud při řešení otázky uplatnění tzv. novot v odvolacím řízení v exekuci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval posouzením transparentnosti způsobu určení rozhodců ve výše uvedených rozhodčích smlouvách. Zda byl výběr rozhodců transparentní, je třeba posoudit u každé smlouvy zvlášť.

Podle , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen „RozŘ“), rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý.

Podle , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném od 1. 4. 2012 (dále jen „RozŘ“), rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Rozhodce může být určen i stranami dohodnutou osobou nebo způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle . Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý.

Nejvyšší soud považuje ze zjištění odvolacího soudu za prokázané, že ve smlouvách o úvěru se smluvní strany dohodly, že pravomoc k řešení sporů o nároky vzniklé z označených smluv o úvěru má samostatně kterýkoli z rozhodců uvedených v článku III., bodu 3. 1. (u smlouvy ze dne 21. 3. 2012) a v článku III., bodu. 3. 3 (u smlouvy ze dne 25. 10. 2012) výše zmíněných rozhodčích smluv, jemuž žalobce doručí žalobu. V bodech (viz výše) je uvedeno osm resp. deset konkrétních fyzických osob, mezi kterými je i J. F. Nejvyšší soud ve své judikatuře vztahující se na současné znění ustanovení § 7 odst. 1 RozŘ, účinné od 1. 4. 2012 (dopadající na rozhodčí smlouvu ze dne 25. 10. 2012), dochází k jednoznačným závěrům, že určuje-li rozhodčí smlouva jmenovitě více rozhodců (fyzických osob), z nichž každý je oprávněn spor účastníků samostatně rozhodnout, nejde o určení více rozhodců, kteří by byli (společně) oprávněni rozhodovat a jejichž počet by musel být vždy lichý. Byli-li rozhodci určeni konkrétně uvedením jmen, jejich výčet je stálý a po celou dobu trvání právního vztahu účastníků neměnný, jde o transparentní způsob určení rozhodce (rozhodců), vyhovující ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. ). Stejné závěry lze stáhnout také na rozhodčí smlouvu uzavřenou dne 21. 3. 2012, která je posuzována podle RozŘ ve znění účinném do 31. 3. 2012 (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. , v němž dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z osmi jednoznačně určených rozhodců s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je bez ohledu na to, že nebyla sjednána individuálně, platným právním úkonem; nejde o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klausule; dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. , a ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. ). Odvolací soud tedy nepochybil, pokud neshledal ani jednu z rozhodčích doložek za neplatnou z důvodu postupu při určování rozhodce, neboť výše zmíněný postup se nikterak neodchyluje od běžné praxe a judikatury Nejvyššího soudu.

Dále povinný v odvolacím řízení nově namítl ekonomickou závislost rozhodce na oprávněné. Odvolací soud uvedl, že se s tímto nově uplatněným důvodem pro zastavení exekuce, který nezazněl před exekučním soudem, nemohl vypořádat. Tím odvolací soud pochybil, protože postupoval v rozporu se zásadou úplné apelace v exekučních věcech (viz ve spojení s exekučního řádu). Nejvyšší soud mnohokrát v rámci své rozhodovací činnosti zdůraznil, že v exekučních věcech se v odvolacím řízení uplatní princip úplné apelace, z toho nevyjímaje projednání odvolání proti usnesení o zastavení exekuce (či zamítnutí návrhu na její zastavení); k novým skutečnostem a důkazům odvolací soud přihlédne, jen jestliže je účastník v odvolacím řízení uplatnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. , dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. ).

Protože v důsledku tohoto pochybení je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tím nesprávné, Nejvyšší soud jeho rozhodnutí zrušil ( ) a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( věta první ).

Závěrem soud dodává, že pokud dovolatel namítá nově v dovolacím řízení rozpor rozhodčí smlouvy s dobrými mravy a zákonnými principy na ochranu spotřebitele, tuto skutečnost je nutno posoudit jako nepřípustné novum, neboť podle v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti. Na základě výše uvedeného se touto námitkou soud nemohl zabývat ( ).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný ( část věty první za středníkem ).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( věta druhá ).

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 9. 2019

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu