Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2587/2019

-335

USNESENÍ

B. Ch.

Vítkov Invest s. r. o.

,

se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 6/1288, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26429586, o zaplacení částky 219 168 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního sudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2018, č. j. -304, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění: ( )

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 1 článku II části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „“).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle není dovolání podle přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Podle není dovolání podle přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálená v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. již usnesení ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 16, ročník 1998, pod č. 113, usnesení ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , uveřejněné v témže časopise, číslo sešitu 1, ročník 2000, pod č. 9, důvody rozsudku ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. , , uveřejněného pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. , a ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. , která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách).

Tyto závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení provedené s účinností od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. , ústavní stížnosti proti němuž podané byly odmítnuty usneseními Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. , a ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. , a shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. , a ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. ).

O takovou situaci jde i v projednávané věci. Napadeným rozsudkem odvolací soud rozhodoval o nárocích na zaplacení bezesmluvní odměny podle advokátního tarifu [, o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] za zastoupení advokátem v deseti různých soudních řízeních [v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. o odměně za 2 úkony právní služby ve výši 11 424 Kč včetně DPH, v řízení u Městského soudu v Praze sp. zn. o odměně za 4 úkony právní služby ve výši 32 448 Kč včetně DPH, v řízení u Městského soudu v Praze sp. zn. o odměně za 1 úkon právní služby ve výši 13 152 Kč včetně DPH, v odvolacím řízení u Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. oodměně za 2 úkony právní služby ve výši 28 992 Kč včetně DPH, v odvolacím řízení u Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. o odměně za 1 úkon právní služby ve výši 11 472 Kč včetně DPH, v řízení u Městského soudu v Praze sp. zn. o odměně za 1 úkon právní služby ve výši 60 576 Kč včetně DPH, v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. o odměně za 1 úkon právní služby ve výši 11 472 Kč včetně DPH, v odvolacím řízení u Krajského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. o odměně za 2 úkony právní služby ve výši 24 384 Kč včetně DPH, v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. o odměně ve výši 12 336 Kč včetně DPH a v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 62 ECm 26/2011 o odměně ve výši 12 912 Kč včetně DPH], tedy o deseti samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, jež by mohly být projednávány samostatně.

Protože s výjimkou zastupování ve věci vedené u Městského soudu v Praze sp. zn. výše žádného z uplatněných nároků nepřesahuje limitní částku 50 000 Kč, přičemž nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv ani o pracovněprávní nároky, je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o těchto nárocích citovaným ustanovením vyloučena. Na tento závěr nemá vliv nesprávné poučení odvolacího soudu, neboť jím nelze nahradit zákonem stanovené podmínky, za nichž je tento mimořádný opravný prostředek přípustný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 51/2003 tamtéž). Přípustnost dovolání není založena ani ustanovením , neboť napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani v té části, v níž směřuje proti rozhodnutí o odměně žalobce ve výši 60 576 Kč za zastupování žalované v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. . V něm žalobce podle zjištění soudů nižších stupňů vykonal tři úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení, sepis odvolání a sepis vyjádření k odvolání protistrany, přičemž vyúčtoval a žalobou uplatnil odměnu za jeden úkon (rozuměno ve výši jednoho úkonu).

Na první z dovolatelkou předestřených otázek hmotného práva, totiž „zda pouhé překopírování podání na hlavičkový papír a jeho podepsání advokátem lze považovat za úkon právní služby ve smyslu advokátního tarifu a zákona o advokacii“, resp. „zda se jedná o úkon právní služby ve smyslu nároku advokáta na tarifní odměnu v případě, že advokát se pouze podepíše pod podání, které zpracoval zastupovaný účastník, nebo se pouze formálně zúčastní na soudním řízení se zastupovaným účastníkem“, dávají – oproti názoru dovolatelky– odpověď závěry odvolacím soudem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. , uveřejněného v Bulletinu advokacie č. 3/2017, str. 48, a to odpověď kladnou. Byť v tomto rozhodnutí se dovolací soud zabýval situací, v níž byly procesní úkony fakticky zpracovány zástupcem účastníka řízení a následně učiněny samotným účastníkem, tedy situací zrcadlově opačnou oproti té, k níž mělo podle tvrzení dovolatelky dojít ve zde souzené věci, a řešil otázku náhrady nákladů řízení, tedy vztah mezi účastníkem a protistranou, nikoliv právo advokáta na odměnu vůči klientovi, uplatní se i v této věci závěry, podle nichž při zastoupení činí právní úkony za zastoupeného navenek, tj. vůči třetím osobám, zástupce. Ten, kdo jedná za jiného (zástupce), však vždy koná sám, činí tedy vlastní úkony (ať je činí vlastním jménem, nebo jménem zastoupeného). Tím se zástupce liší od posla, který jen tlumočí (sděluje) vůli někoho. Pro zastoupení není významné, kdo podání fakticky zpracoval, ale kdo podání učinil. K tomu lze ostatně dodat, a to je závěr do té míry samozřejmý, že nezakládá přípustnost dovolání (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. , a ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. ), že i kdyby advokát vskutku učinil jen to, co tvrdí dovolatelka, šlo by nepochybně i tak o jím poskytnuté úkony právní pomoci, protože už tím, že advokát předloží soudu podání svým jménem jako zástupce účastníka řízení, přebírá odpovědnost za jeho obsah, a to jak morální (dává všanc svou profesní pověst), tak právní, včetně odpovědnosti za případně způsobenou škodu. O tom, že podání ve věci samé, které advokát učiní vůči soudu jménem jím zastoupeného účastníka řízení, je úkonem právní služby ve smyslu advokátního tarifu, nemůže být sebemenších pochyb. Otázka pouze „formálního“ zastoupení při jednání před soudem se tu vůbec neotevírá; takový úkon právní služby žalobce v příslušném řízení neučinil a odměny za něj se nedomáhal.

Na řešení otázky, „zda soud může snížit tarifní odměnu advokáta pomocí redukce ad absurdum v případě, že se advokát pouze podepíše pod podání, které zpracoval zastupovaný účastník, nebo se pouze formálně zúčastní soudního řízení“, napadené rozhodnutí v části týkající se odměny za zastoupení v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , nezávisí. Žalobce, ačkoliv podle zjištění soudů nižších stupňů učinil v tomto řízení celkem tři úkony právní služby, uplatnil právo na odměnu ve výši pouze jednoho úkonu, tedy sám redukoval odměnu podle advokátního tarifu na jednu třetinu. Na otázce, zda by tak mohl učinit též soud, proto napadené rozhodnutí v části vztahující se k tomuto nároku nezávisí.

Z téhož důvodu nelze mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu v uvedené části ani za rozporné se závěry vyslovenými v usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. , dostupném na http://www.usoud.cz).

Otázka, „zda výkon práva žalobcem, spočívající v uplatňování nároku na tarifní odměnu za pouhé formální podepsání podání a formální účast na soudním jednání, není v rozporu s dobrými mravy“, není otázkou hmotného práva ve smyslu , která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a kterou by Nejvyšší soud mohl a měl vyřešit právě ve zde souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu rozhodování [srov. , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Právní otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou má zákon na mysli otázku judikatorní, tj. otázku výkladu normy hmotného či procesního práva použitelného v jiných takových či obdobných případech, nejde tedy o právní posouzení konkrétní věci, o výsledek aplikace normy hmotného nebo procesního práva v individuálních poměrech určitého sporu. Tím spíše to platí tam, kde jde o posouzení určitého jednání z hlediska jeho souladu s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku; výsledek takového posouzení vždy závisí na komplexním posouzení konkrétních okolností individuálního případu (z četné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. , usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 2003, pod číslem 53, rozsudek ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. , a judikaturu Ústavního soudu v něm citovanou, a dále např. rozsudek ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. ).

Nad rámec uvedeného lze ostatně poznamenat, že dovolatelka se ve vztahu k žalobci dovolává dobrých mravů v situaci, kterou (podle svého vlastního tvrzení, srov. její vyjádření k žalobě na č. l. 125 spisu) přivodila jednáním, které se samo s dobrými mravy neslučuje, bylo-li jediným důvodem sjednání právního zastoupení advokátem právě jen dosažení příslušné náhrady nákladů řízení na úkor protistrany, na kterou by, nebýt „formálního“ zastoupení advokátem, neměla právo.

Závěr o přípustnosti dovolání není způsobilá přivodit ani otázka, podle jakého právního předpisu se má posuzovat vztah mezi účastníky, resp. zda se tento vztah řídí ustanoveními příkazní smlouvy podle nebo mandátní smlouvy podle obchodního zákoníku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů přijatých v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. . Jakkoliv lze dovolatelce přisvědčit, že závěr odvolacího soudu, podle něhož byla mezi účastníky uzavřena příkazní smlouva podle a násl. , , zrušeného k 1. 1. 2014 (a nikoliv tedy mandátní smlouva podle a násl. , obchodní zákoník, zrušeného k témuž dni), není správný, ani na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Jak Nejvyšší soud objasnil právě též i v rozsudku ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. , vztah mezi advokátem a klientem je upraven především , o advokacii, prováděcími předpisy k němu a také stavovskými předpisy, a teprve v případě, že daná právní otázka není příslušným zvláštním předpisem upravena, použije se předpisu obecného (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. ). Že by otázka právní kvalifikace předmětné smlouvy a s tím související otázka, zda závazkový vztah mezi účastníky podléhá režimu zákoníku občanského či obchodního, byla ve zde souzené věci jakkoliv významná, z napadeného rozhodnutí nevyplývá a ani sama dovolatelka takový význam netvrdí.

K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani argument, jehož prostřednictvím dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že postup soudu prvního stupně při aplikaci ustanovení a posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu. Nejde tu o situaci, v níž by skutkový závěr, podle něhož se žalované nepodařilo prokázat skutečnosti umožňující dovodit, že mezi účastníky došlo (vyjma zastupování při vymáhání pohledávek za dlužníkem PSJ a. s.) k dohodě o smluvní (paušální) odměně za právní služby, spočíval na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. zejména Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, dále jen „Stanovisko pléna“, v ), popřípadě že by byl tento skutkový závěr zatížen tak zásadními vadami, na které míří dovolatelkou citovaná judikatura senátu č. 30 Nejvyššího soudu (tj. skutkové zjištění, které zcela nebo v podstatné části chybí, případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru; absence skutkového základu dostatečného pro právní posouzení věci; deficit závěru o skutkové stránce věci, neurčitost či nesrozumitelnost mezi dílčímu skutkovými zjištěními navzájem nebo ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci).

V dovolatelkou citovaném nálezu ze dne 10. 8. 2018, sp. zn. (uveřejněném pod číslem 149/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), se Ústavní soud vyjádřil v tom smyslu, že uplatnil-li dovolatel jako dovolací důvod otázku skutkovou, tuto skutečnost nelze ztotožňovat s vadou dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu a 3 Nesprávné právní posouzení tak může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Ve Stanovisku svého pléna k tomu pak Ústavní soud dodal, že dovolací řízení zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu sloužit nemůže, nejde-li právě o (shora zmíněný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

Dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu výslovně ve všech výrocích „včetně nákladů řízení“, přičemž v rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení shledává porušení svého práva na spravedlivý proces. Podle je však přípustnost dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, výslovně vyloučena.

Závěrem dovolatelka dovozuje s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. , přípustnost dovolání rovněž ze skutečnosti, že v dovolání uvádí řadu dovolacích námitek, jejichž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod dovolatele rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu. Ústavní soud se k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. , kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Povinnost dovolatele i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích až 238a , pak Ústavní soud zdůraznil zejména ve Stanovisku svého pléna, v . V citované závěrečné argumentaci dovolatelky vymezení předpokladů přípustnosti podaného dovolání nalézt nelze.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 9. 2019

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu