Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 130/2017-258

MSPH 95 INS XY95 ICm XY29 ICdo 130/2017-258

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Mgr. Ing. Gabriely Jandové, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka HRBS a. s., zastoupené Mgr. Monikou Cihelkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) JUDr. Manueli Villalobosovi, se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka A. T., narozeného XY, bytem XY, a 2) P. T., narozené XY, bytem XY, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka a vydání plnění z neúčinných právních úkonů dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 95 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka HRBS a. s., se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 25 48 38 71, o dovolání A. a P. T. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2017, č. j. 95 ICm XY, 101 VSPH XY ( ), takto:

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 1. října 2015, č. j. 95 ICm XY, určil, že právní úkony dlužníka (HRBS a. s.) spočívající v plnění peněžitého závazku v celkové výši 38.547.334,- Kč, uskutečněném jednotlivými realizacemi ve dnech 10. srpna 2010, 23. srpna 2011, 1. září 2011, 13. října 2011, 21. dubna 2010, 16. července 2010, 22. října 2010, 2. prosince 2010, 31. prosince 2010, 10. března 2011 a 24. března 2011 částkami ve výších 10.000.000,- Kč, 5.000,- Kč, 6.000,- Kč, 106.334,- Kč, 250.000,- Kč, 1.500.000,- Kč, 130.000,- Kč, 21.000.000,- Kč, 5.000.000,- Kč, 340.000,- Kč a 210.000,- Kč, přikázanými z účtů číslo 1047009795/5500 a číslo 359378010287/0100, vedených na jméno dlužníka Raiffeisenbank a. s. (dále též jen „banka R“) a Komerční bankou, a. s. (dále též jen „banka K“), ve prospěch účtu číslo XY vedeného na jméno prvního žalovaného (A.T.) bankou R a ve prospěch účtu číslo XY vedeného na jméno druhé žalované (P. T.) bankou K, jsou vůči insolvenčním věřitelům v řízení vedeném insolvenčním soudem pod sp. zn. neúčinné (výrok I.), uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni do majetkové podstaty dlužníka částku 38.547.334,- Kč, „přičemž plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného“ (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o poplatkové povinnosti žalovaných (výroky III. a IV.).

Insolvenční soud vyšel z toho, že:

1) Návrhem doručeným insolvenčnímu soudu dne 14. března 2011 se věřitel (CZO Morava s. r. o.) domáhal zjištění dlužníkova úpadku. Usnesením ze dne 16. listopadu 2011, č. j. , insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a ustanovil žalobkyni insolvenční správkyní. Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 14. března 2012, č. j. , , potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Odvolací soud (na rozdíl od insolvenčního soudu) uzavřel, že dlužník má nejméně 8 věřitelů s pohledávkami splatnými déle než 3 měsíce, čímž je – vedle osvědčené plurality dlužníkových věřitelů se splatnými pohledávkami déle než 30 dní po splatnosti – naplněna podle ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), i domněnka, že tyto své závazky není schopen plnit. Tuto domněnku dlužník nevyvrátil, když podle seznamu majetku nevlastní žádné volné finanční prostředky a jeho majetek je tvořen (jen) pohledávkami za jeho dlužníky v celkové výši 27.095.416,98 Kč.

2) Usnesením ze dne 1. června 2012, č. j. , které nabylo právní moci dne 27. června 2012, insolvenční soud (mimo jiné) prohlásil konkurs na majetek dlužníka.

3) Dne 4. září 2006 „podepsali“ první žalovaný (jako komisionář) a „CABIN FISHERIES, jednající ředitelem I. G.“ (jako komitent) komisionářskou smlouvu, jejímž předmětem bylo zařízení obchodních záležitostí prvním žalovaným vlastním jménem na účet komitenta, vymezených mimo jiné jako „uzavírání smluv o úvěru s třetími osobami, poskytování úvěru třetím osobám, jakož i inkasování splátek úvěru od dlužníků“. Dne 20. srpna 2009 uzavřela s označeným komitentem komisionářskou smlouvu (i) druhá žalovaná.

4) Dne 17. srpna 2006 vydal komitent, jednající I. G. s poukazem na komisionářskou smlouvu „ze dne 4. června 2006“ pokyn prvnímu žalovanému, aby svým jménem na účet komitenta uzavřel s dlužníkem smlouvu o úvěru (do výše 50.000.00,- Kč s povinností „vrátit získanou částku“ do 31. prosince 2016).

5) Dne 20. září 2006 uzavřeli dlužník a první žalovaný smlouvu o úvěru, kterou se první žalovaný zavázal poskytnout dlužníku úvěr do výše 50.000.000,- Kč a dlužník se zavázal vrátit čerpaný úvěr (s úroky a „roční odměnou“) prvnímu žalovanému nejpozději do 31. prosince 2016 (dále jen „smlouva o úvěru“).

6) Podle příjmových dokladů předal první žalovaný dlužníku v období od 19. března 2010 do 23. května 2011 celkem 1.174.000,- Kč (účel platby – půjčka). Dále první žalovaný „poukázal“ v období od 16. března 2010 do 30. června 2011 z účtu vedeného bankou R na účet dlužníka celkem 18.768.000,- Kč („pod označením půjčka HRBS a. s“).

7) Druhá žalovaná převedla v období od 2. března 2010 do 9. května 2011 z účtu vedeného bankou K na účet dlužníka celkem částku 7.009.000,- Kč (pod „označením půjčka T.“).

8) Dlužník zaplatil na účet prvního žalovaného vedený bankou R v době od 10. srpna 2010 do 24. října 2011 úhrnem částku 10.117.334,- Kč; na účet druhé žalované vedený bankou K dlužník zaplatil v období od 21. dubna 2010 do 24. března 2011 úhrnem částku 28.430.000,- Kč. Celkem dlužník převedl na účty obou žalovaných 38.547.334,- Kč (viz platby specifikované ve výroku rozsudku insolvenčního soudu).

9) V době od 27. března 2007 do 27. listopadu 2007 byl první žalovaný místopředsedou představenstva dlužníka; v době od 28. listopadu 2007 do 14. března 2012 byl první žalovaný předsedou představenstva dlužníka. Druhá žalovaná byla členkou představenstva dlužníka v době od 25. srpna 2009 do 14. března 2012.

10) Mimořádná valná hromada dlužníka dne 26. srpna 2010 vyslovila souhlas „s poskytnutím částky 10,000.000,- Kč žalovanému určené ke koupi závazků dlužníka za podmínek stanovených valnou hromadou“.

Na tomto základě insolvenční soud dospěl k závěrům, podle nichž:

a) Na základě smlouvy o úvěru „vznikla práva a povinnosti z úvěrového vztahu“ oběma žalovaným (coby manželům); smlouva o úvěru je platná [s výjimkou ujednání o odměně – úplatě za úvěr, které odporuje ustanovení , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)].

b) Žalovanými předložené komisionářské smlouvy a pokyny komitenta se netýkají založeného úvěrového vztahu. Jediný pokyn komitenta „je opatřen datem 17. srpna 2006 a odkazuje na komisionářskou smlouvu ze dne 4. června 2006; taková komisionářská smlouva (…) žalovanými předložena nebyla“. „Odkazovat na smlouvu uzavíranou 4. září 2006 v srpnu 2006 šlo jen stěží, nedošlo-li ovšem k antedataci pokynu“. Popsané skutečnosti vyvracejí pravděpodobnost zakládání úvěrového vztahu žalovaným a dlužníkem z „popudu“ třetí osoby. Pochybnosti o existenci poměru žalovaných a komitenta „jsou umocněny i absencí posledně jmenovaného subjektu v seznamu věřitelů předloženého dlužníkem v insolvenční proceduře“.

c) Dlužník a žalovaní jsou osoby blízké; je tak dána vyvratitelná domněnka existence úpadku dlužníka v době „uskutečněných jednotlivých jednání“; žaloba v dané věci tak byla podána včas, když všechna plnění dlužníka ve vztahu k žalovaným byla uskutečněna v době „posledních“ tří let před zahájením insolvenčního řízení.

d) Označenými platbami se žalovaným dostalo na úkor ostatních věřitelů v konkursu vyššího uspokojení, neboť „majetková situace konkursu vedeného na majetek dlužníka nedává tušit významné uspokojení zjištěných nepřednostních (nezajištěných) závazků dlužníka“.

e) Plnění uskutečněná v době od 23. srpna 2011 do 30. října 2011 insolvenční soud vyhodnotil jako odporující ustanovení a 2 , když žalovaní si „přilepšili“ na úkor ostatních věřitelů tím, že obdrželi splátky dosud nesplatných pohledávek, přičemž dlužník vykazoval nulový finanční majetek sloužící k uspokojení ostatních pohledávek. Přitom šlo o plnění vybočující „z podmínek obvyklého hospodaření dlužníka v úpadkové situaci“.

f) Žalovaní neprokázali „argumentaci o ušetření několika desítek milionů Kč v souvislosti s cessí pohledávek jednoho z věřitelů dlužníka (HD stavební s. r. o.), jenž měl převést svá práva na dlužníka bezplatně, čímž mělo dojít ke splynutí osoby věřitele s dlužníkem a zániku závazků v řádech 30.000.000,- Kč“ (viz převod částky 10.000.000,- Kč dlužníkem ve prospěch žalovaných).

Za stavu, kdy insolvenční soud vyhodnotil platby dlužníka na účty žalovaných v období do 25. května 2011 jako zvýhodňující právní úkony podle ustanovení [aniž by současně šlo o právní úkony předvídané ustanovením až c) ] a plnění uskutečněná po označeném datu jako odporující ustanovením , žalobě o určení neúčinnosti označených právních úkonů vyhověl a současně žalovaným (jako manželům) uložil povinnost vydat plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty dlužníka.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 9. března 2017, č. j. 95 ICm XY, 101 VSPH XY ( ), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu.

Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož bylo v řízení před insolvenčním soudem „postaveno najisto“, že k faktickému poskytnutí úvěru dlužníku žalovanými podle smlouvy o úvěru z 20. září 2006 začalo docházet až necelé 4 roky po uzavření smlouvy o úvěru, jakož i komisionářské smlouvy datované 4. září 2006. Dlužník čerpal úvěr postupně v době od 19. března 2010 do 30. června 2011 a „prakticky ve stejné době“ čerpaný úvěr vracel žalovaným na jejich bankovní účty. Finanční prostředky z úvěru tak „nevyužil ve svůj prospěch, tedy pro financování své podnikatelské činnosti, eventuálně na splácení dluhů svým věřitelům, kteří již v té době měli splatné pohledávky za dlužníkem, ale téměř v celém rozsahu je vrátil zpět žalovaným na jejich bankovní účty“.

Zmíněné „bankovní převody z účtu dlužníka na účty žalovaných, k nimž právním důvodem měla být úvěrová smlouva z roku 2006 a zaplacení odměny 10.000.000,- Kč za získání pohledávky, jsou nepochybně úkony, které k úpadku dlužníka vedly ve smyslu , jakož i úkony zvýhodňující ve smyslu . Zvýhodnění věřitelů (žalovaných) spočívá v tom, že se jim od dlužníka, který neplní své již splatné závazky, dostalo plnění neodpovídající zásadě poměrného uspokojení nezajištěných věřitelů ve smyslu , a to na úkor ostatních věřitelů dlužníka, jejichž pohledávky budou v insolvenčním řízení uspokojovány“.

Žalovaní jako osoby blízké dlužníku nevyvrátili domněnku stavu úpadku dlužníka v době realizace „sporných převodů na účty žalovaných“.

„Finanční plnění dlužníka žalovaným před zahájením insolvenčním řízení splňují všechny znaky neúčinného právního úkonu ve smyslu ustanovení a 2 a nelze je podřadit pod ustanovení “. Plnění realizovaná po 25. květnu 2011 představují neúčinné právní úkony „v režimu“ ustanovení , když „poskytnutým plněním ve prospěch žalovaných a na úkor ostatních věřitelů se zmenšil majetek dlužníka, z něhož mohli být uspokojeni, byť jen částečně, i další věřitelé, kteří měli splatné pohledávky vůči dlužníku již v roce 2010 a kterým dlužník nezaplatil ničeho“.

Konečně odvolací soud neshledal důvodnou ani argumentaci žalovaných, podle níž dlužníku neposkytli úvěr oni, ale „společnost CABIN“. Ze smlouvy o úvěru (ani z komisionářské smlouvy předložené žalovanými a z dalších provedených důkazů) totiž neplyne, že by první žalovaný „nebyl účastníkem úvěrové smlouvy na straně věřitele“, popř. že by první žalovaný uzavřel úvěrovou smlouvu jen jako zástupce komitenta na základě plné moci či jako její obchodní zástupce, nehledě na to, že komisionářská smlouva uzavřená mezi komitentem a prvním žalovaným nezaložila žádný přímý nárok komitenta k dlužníkovi ze smlouvy o úvěru. Žalovaní nepředložili jediný důkaz o tom, že by obdrželi od komitenta finanční prostředky k poskytnutí úvěru dlužníku podle smlouvy o úvěru; „i kdyby tomu tak bylo, má to za následek pouze to, že první žalovaný poskytl dlužníku úvěr, který získal od třetí osoby, která se jen v důsledku toho nestává účastníkem úvěrové smlouvy na straně věřitele“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení , (dále jen „ “), majíce za to, že právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá na řešení otázek, které dovolacím soudem dosud nebyly zodpovězeny, respektive při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Tyto otázky formulují následovně:

1) Co se rozumí vyšším uspokojením věřitele, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu, kterého se mu dostane na úkor ostatních věřitelů?

2) Mohou být důkazy, na nichž zakládají svou obranu žalovaní, posuzovány výhradně po formální a ne i po obsahové stránce?

3) Je zvýhodňujícím právním úkonem podle ustanovení :

a) plnění, které dlužník poskytl věřiteli (komisionáři) dle smlouvy o úvěru, kterou věřitel uzavřel s dlužníkem při plnění povinnosti komisionáře? Přitom dlužník plnil na základě smlouvy o úvěru uzavřené před tím, než se věřitel stal členem představenstva dlužníka a více než 4 roky před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka;

b) plnění, které dlužník poskytl členovi představenstva ve smyslu rozhodnutí valné hromady za účelem koupě závazku dlužníka, a to za cenu podstatně nižší, než je nominální hodnota závazku? Člen představenstva splnil úkol, nakoupil pohledávky za dlužníkem, které následně bezúplatně postoupil dlužníkovi, kde pak splynuly. Přitom dlužník plnil před zahájením insolvenčního řízení.

Dovolatelé s poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. února 2016, sp. zn. (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 64/2017“), soudům nižších stupňů vytýkají, že nezjistily, jakého uspokojení by se žalovaným dostalo v konkursu; nelze tak konstatovat, že právní úkon dlužníka ve prospěch žalovaných je zvýhodňujícím právním úkonem učiněným na úkor ostatních věřitelů.

Dále s poukazem na smlouvu o úvěru a komisionářskou smlouvu (včetně pokynu k uzavření smlouvy o úvěru) dovozují, že „nejsou subjektem, který by měl být zvýhodněn na úkor ostatních věřitelů“, když finanční prostředky čerpané dlužníkem podle smlouvy o úvěru „byly společnosti CABIN a ne žalovaných a dlužnice následně činila právní úkony ke splácení úvěru ve prospěch označené společnosti a nikoli ve prospěch žalovaných“. Závěry soudů nižších stupňů v této souvislosti pokládají za rozporné s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2011, sp. zn. . Zároveň upozorňují, že dlužník čerpal úvěr i v období od 5. ledna 2007 do 19. března 2010, a to v celkové výši 2.250.000,- Kč (dovolávajíce se výpisů z účtu prvního žalovaného).

V této souvislosti soudům nižších stupňů dále vytýkají, že postupovaly při hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením a současně, poukazujíce na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. (jde o rozsudek ze dne 20. listopadu 2009) snášejí argumenty ve prospěch závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů. Dále dovolatelé akcentují, že v období od 19. března 2010 do 30. června 2011 dlužník nebyl v úpadku a měl dostatek hotovosti k tomu, aby uspokojil všechny své věřitele.

Konečně dovolatelé poukazují na skutkové okolnosti ohledně převodu částky 10.000.000,- Kč na účet prvního žalovaného, jehož účelem nebylo žalovanému uhradit „odměnu“; ve skutečnosti dlužník „prostřednictvím účtu žalovaného“ uhradil svému věřiteli (HD stavební s. r. o.) kupní ceny za pohledávky dle smluv o postoupení pohledávek ze dne 9. prosince 2010, 17. prosince 2010 a 23. prosince 2010 (první žalovaný nabyté pohledávky v úhrnné výši 30.170.400,- Kč bezúplatně postoupil dlužníku, pročež zanikly splynutím).

Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V průběhu dovolacího řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. června 2018, č. j. , zjistil úpadek prvního žalovaného (A. T.), prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Manuela Villalobose. Nejvyšší soud k této skutečnosti přihlédl při označení účastníků řízení v záhlaví tohoto usnesení (k možnosti pokračovat v řízení o incidenčním sporu srov. např. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 24/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. ).

Dovolání žalovaných, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení , Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení a 2

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:

1) Ustanovení neobsahuje samostatnou definici neúčinného právního úkonu dlužníka; obsah pojmu „zkracující právní úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“ dává (pro insolvenční účely) ustanovení až . Výrazy použité v ustanovení věty první (právní úkony, kterými dlužník „zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných“) přitom vykládá právě jen prostřednictvím ustanovení až [srov. např. rozsudky ze dne 27. února 2014, sp. zn. , a ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. , uveřejněné pod čísly 60/2014 a 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“ a „R 106/2016“)].

2) Posouzení žalobou uplatněného a soudy přiznaného nároku (jako celku) coby nároku vzešlého z neúčinného právního úkonu dlužníka nepřekáží, že žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního úkonu, tak (současně) zaplacení částky, jež v důsledku takového úkonu ušla (podle žaloby měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka. Potud jsou i pro poměry insolvenčního řízení vedeného podle beze zbytku využitelné závěry, jež Nejvyšší soud formuloval k odpůrčí žalobě podle , o konkursu a vyrovnání, v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (R 60/2014).

3) Projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem, jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek).

Neúčinným právním úkonem může být také plnění na již splatný dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit). Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má institut neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů zabránit. Zásada par conditio creditorum (pari passu) neboli poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů) je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů (srov. zejména a ). Podstatou neúčinnosti právních úkonů podle je především zajištění ochrany věřitelů před právními úkony dlužníka, které v konečném důsledku krátí věřitele. Je rozhodující, zda dlužník dluh uhradil způsobem (v rozsahu), v jehož důsledku se věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (dle ), čímž věřitele zvýhodnil oproti jiným věřitelům.

Srov. např. R 60/2014, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. a ze dne 27. března 2018, sp. zn. , jakož i (pro poměry úpravy obsažené v ) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2017, sp. zn. .

4) Podmínky odporovatelnosti ve smyslu ustanovení a se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (právního jednání); ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje). Srov. např. R 106/2016 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. .

5) Smyslem úpravy neúčinnosti právních úkonů dlužníka v je, aby se osoba dlužníku blízká při právních úkonech s dlužníkem přesvědčila, že je dlužník nečiní v době, kdy je v úpadku, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka. Jestliže se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že tento úkon bude v případě rozhodnutí o úpadku dlužníka insolvenčním správcem zpochybněn.

Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2016, pod číslem 101, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. .

6) Právnická osoba se ve smyslu ustanovení , (dále jen „obč. zák.“), považuje za osobu blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby (popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah) a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takové pojetí pojmu osoba blízká se uplatní i při posuzování neúčinnosti právních úkonů dlužníka v poměrech insolvenčního řízení. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2015, sen. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2016, pod číslem 47, včetně judikatury zmíněné v jeho důvodech.

Slovní spojení „osoba blízká“ (dlužníku) a osoba „tvořící s dlužníkem koncern“ je nutno vykládat způsobem vymezeným legální definicí těchto pojmů v příslušných právních předpisech; srov. pro dobu před 1. lednem 2014 ustanovení obč. zák. a ustanovení , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.), a pro dobu od 1. ledna 2014 ustanovení , , a ustanovení , o obchodních korporacích (viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 106/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

7) Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka ( ), tímto účastníkem. (srov. rozsudky ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. , a ze dne 7. května 2003, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 127 a č. 7, ročník 2003, pod číslem 113).

8) To, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v , zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu , jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. , a ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. , uveřejněná pod čísly 83/2012 a 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“ a „R 45/2014“)].

9) Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení a 2 v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek [usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“), R 45/2014]. Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů [usnesení ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. , usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2012“), R 83/2012, R 45/2014].

10) Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení a 2 (R 80/2011, usnesení ze dne 26. června 2012, sen. zn. , R 43/2012 a R 45/2014).

11) Rozhodne-li insolvenční soud o úpadku dlužníka na základě vyvratitelné domněnky o neschopnosti dlužníka platit své peněžité závazky ( ), platí tato vyvratitelná domněnka i v dalších případech, kdy váže vznik případných práv a povinností na stav úpadku dlužníka. Tak je tomu např. jde-li o odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou porušením povinnosti podat insolvenční návrh ( a ) nebo o neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění ( ), popř. o neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů ( ). Srov. rozsudek ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

12) K vyvrácení domněnky úpadku ve smyslu ustanovení se požaduje průkaz toho, že dlužník v době, kdy učinil odporovaný právní úkon, nebyl (objektivně vzato) ani v úpadku ve formě platební neschopnosti ani v úpadku ve formě předlužení (důvody rozsudku ze dne 27. září 2018, sen. zn. ).

13) Předlužen je dlužník, který má a) více věřitelů (tzn. alespoň dva) a b) souhrn jeho závazků (bez ohledu na jejich splatnost) převyšuje hodnotu jeho majetku. Přitom hodnotu majetku představuje cena majetku vyjádřená v penězích v době rozhodování insolvenčního soudu o insolvenčním návrhu (aktuální hodnota majetku) a dále, v případě, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu obchodního závodu pokračovat, též cena majetku, který pravděpodobně získá touto (budoucí) správou nebo provozem obchodního závodu (budoucí očekávané výnosy). Srov. např. usnesení ze dne 30. března 2017, sen. zn. a ze dne 29. března 2018, sen. zn. .

14) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními nastalými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou ve smyslu ustanovení (ve znění účinném do 31. prosince 2013) vůči věřitelům dlužníka neúčinné za předpokladu, že byl posléze zjištěn úpadek dlužníka. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 62/2017“).

15) Pro účely posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon ve smyslu ustanovení a 3 , není významné, zda se takto věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Podstatné je, že šlo o právní úkon, který není podřaditelný některé z výjimek nastavených v . Jedinou další korekcí je rozhodnutí insolvenčního správce, že neúčinnost právního úkonu dlužníka neuplatní, neboť je pro majetkovou podstatu dlužníka v konečném důsledku výhodný. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. , včetně judikatury zmíněné v jeho důvodech.

Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že v poměrech dané věci byly splněny všechny předpoklady určené ustanoveními a , za nichž bylo lze žalobě o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka (a žalobě o zaplacení ušlých částek do majetkové podstaty dlužníka) vyhovět.

To platí i ohledně splnění předpokladu, že se žalovaným dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by jim jinak náleželo v konkursu ( ); úsudek, podle něhož by se žalovaným dostalo v konkursu (vedeném na majetek dlužníka) nižšího uspokojení pohledávky, je [vzhledem ke skutečnostem plynoucím z provedených důkazů (ohledně výše přihlášených pohledávek věřitelů a majetku dlužníka), jakož i z průběhu insolvenčního řízení (např. sdělení insolvenční správkyně ze dne 11. května 2015, včetně připojeného upraveného soupisu majetkové podstaty /B 115/, uveřejněné v insolvenčním rejstříku dne 13. května 2015, a zpráva insolvenční správkyně o stavu řízení a návrh částečného rozvrhu /B-126/, uveřejněné v insolvenčním rejstříku dne 6. prosince 2016] triviální. Jinými slovy, kdyby žalovaní přihlásili do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 38.547.334,- Kč (a to i případně zvýšenou o částku 2.250.000,- Kč, kterou dlužník „čerpal“ dle dovolacích tvrzení z účtu prvního žalovaného), rozhodně by v konkursu neobdrželi zmíněnou částku v plném rozsahu.

Na přípustnost dovolání pak nelze usuzovat ani z hlediska argumentace týkající se pasivní věcné legitimace žalovaných (viz dovolateli akcentované důsledky komisionářské smlouvy).

Je tomu tak již proto, že odvolací soud založil své právní posouzení věci v tomto směru (mimo jiné) na skutkovém závěru, podle něhož žalovaní neprokázali, že by finanční prostředky dlužníku (fakticky) poskytl komitent.

Polemikou s tímto závěrem dovolatelé (posuzováno podle obsahu dovolání) nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu, tj. uplatňují dovolací důvod podle ustanovení (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemají (srov. ustanovení ). Dále zpochybňují správnost hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Navíc (a bez vazby na shora uvedené) – jak správně uvedl odvolací soud – z ustanovení § 581 obch. zák. plyne, že z jednání komisionáře nevznikají komitentu ve vztahu k třetím osobám ani práva ani povinnosti. Komitent však může přímo na třetí osobě požadovat vydání věci nebo splnění závazku, které pro něho opatřil komisionář, jestliže tak nemůže učinit komisionář pro okolnosti, které se týkají jeho osoby. K tomu srov. též důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2003, sp. zn. , a ze dne 20. listopadu 2007, sp. zn. , jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. . Jinými slovy, pro účely rozhodnutí o žalobě o určení neúčinnosti právních úkonů ( a ) a vrácení (zaplacení) takto poskytnutého plnění do majetkové podstaty dlužníka je pasivně legitimována (i) osoba (komisionář), v jejíž prospěch dlužník plnil.

Z hlediska přípustnosti dovolání je nevýznamná rovněž výhrada žalovaných, podle níž platba částky 10.000.000,- Kč na účet prvního žalovaného nebyla platbou dle smlouvy o úvěru, nýbrž šlo o částku převedenou na účet prvního žalovaného za účelem, aby tento „odkoupil“ pohledávky věřitele dlužníka (HD stavební s. r. o.) a tyto pohledávky (následně) bezplatně převedl na dlužníka.

Potud insolvenční soud založil své rozhodnutí na tom, že žalovaní shora uvedené skutečnosti neprokázali; odvolací soud pak doplnil, že šlo o platbu „odměny za získání pohledávky za svým věřitelem“. Z obsahu spisu je přitom zjevné, že žalovaní označenou výhradu neuplatnili ani ve vyjádření k žalobě (č. l. 53 až 59), ani u jednání dne 8. června 2015 (č. l. 65 až 69); naopak výslovně uváděli, že šlo o plnění podle smlouvy o úvěru. Poprvé tuto obranu vznesli (až) ve vyjádření ze dne 9. září 2015 (č. l. 97 až 103), přičemž skutkově danou platbu specifikovali datem úhrady na účet prvního žalovaného – 2. října 2010 (a tímto datem úhrady argumentovali i v dalším průběhu řízení). Takové datum zaplacení se neshoduje (a to ani v rámci případné disproporce mezi datem pokynu k bezhotovostnímu převodu a datem připsání převáděné částky na účet prvního žalovaného) s žádnou platbou, která je předmětem tohoto řízení.

Konečně Nejvyšší soud neshledává rozhodnutí soudů nižších stupňů ani nepřezkoumatelnými ( ); viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně hodnotí jako (v poměrech dané věci) nepřiléhavý poukaz dovolatelů na judikaturu Nejvyššího soudu označenou v dovolání.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalovaných Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni vzniklo vůči žalovaným právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Ty v dané věci sestávají z odměny advokátky za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 8. srpna 2017) určené podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Jde o incidenční spor, který je ve smyslu ustanovení advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u něhož se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,- Kč. Tomu odpovídá (dle bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, jde o částku 3.400,- Kč; s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( ) činí celkem náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. 8. 2019

JUDr. Petr Gemmel předseda senátu