Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 50/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce AP insolvence, v. o. s., se sídlem v Plzni, Divadelní 2973/5, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 29115469, jako insolvenčního správce dlužníka F. L., proti žalované K. B., zastoupené JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou, se sídlem v Klatovech, Krameriova 139, PSČ 339 01, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka F. L., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 139 ICm 2205/2012, -96 (), takto:

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 139 ICm 2205/2012-67, určil Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“), že darovací smlouvy ze dne 9. července 2010 a 11. srpna 2010, kterými dlužník převedl ve výroku specifikované nemovitosti na žalovanou (svou dceru K. B.), jsou neúčinné (bod I. a II. výroku), uložil žalované vydat do majetkové podstaty dlužníka plnění přijatá jako dar z předmětných darovacích smluv a pokud to není možné, poskytnout rovnocennou náhradu (bod III. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu v bodech I., II. a IV. výroku (první výrok), v bodě III. výroku ho zrušil a věc v této části postoupil Okresnímu soudu v Domažlicích (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení a 2 , (dále jen „“).

V části, ve které směřuje proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, je dovolání nepřípustné. Ve zpochybněném výkladu ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení (), ve vztahu k ustanovení , (dále též jen „obč. zák.“) [obou ve znění účinném do 31. prosince 2013], je totiž napadený rozsudek plně v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. .

V něm Nejvyšší soud vysvětlil, vycházeje ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 34/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že právní úprava obsažená v v ustanoveních až je právní úpravou komplexní. Institut neúčinnosti právních úkonů nahrazuje v insolvenčním řízení institut odporovatelnosti upravený v ustanovení obč. zák., z čehož vyplývá, že úprava obsažená v se neprosadí. Skutková podstata neúčinných právních úkonů dlužníka bez přiměřeného protiplnění dle ustanovení je koncipována jinak než skutková podstata odporovatelnosti dle ustanovení obč. zák. K naplnění skutkové podstaty ustanovení se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku). Jde-li (jako v této věci) o úkon činěný ve prospěch osoby dlužníku blízké, pak se skutečnost, že úkon byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku, předpokládá. V takovém případě je na žalovaném, chce-li se odpůrčí žalobě ubránit, aby tvrdil a prokázal, že dlužník v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu nebyl v úpadku.

Tamtéž dodal, že smyslem úpravy neúčinnosti právních úkonů dlužníka v je, aby se osoba dlužníku blízká při právních úkonech s dlužníkem přesvědčila, že je dlužník nečiní v době, kdy je v úpadku, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka. Jestliže se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že tento úkon bude v případě rozhodnutí o úpadku dlužníka insolvenčním správcem zpochybněn. Posouzení takového právního úkonu učiněného dlužníkem v rozhodné době vůči osobě blízké není podmíněno tím, zda tato osoba věděla o tom, že v době učinění úkonu byl dlužník v úpadku, ani tím, zda věděla, že dlužník měl úmysl zpochybněným úkonem zkrátit uspokojení svých věřitelů.

Přestože dovolatelka výslovně napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům (prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení, a třetímu výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení) neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatelka nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení a k rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení.

Nadto dovolatelka ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezuje přípustnost dovolání.

Totéž platí i pro tu část dovolání, jíž dovolatelka brojí proti druhému výroku napadeného rozsudku. Dovolání je v této části pouhým popřením správnosti závěru odvolacího soudu, podle něhož byl dán důvod ke zrušení bodu III. výroku insolvenčního soudu a postoupení věci (řízení o této části žalobou uplatněného nároku) Okresnímu soudu v Domažlicích, aniž by se však dovolatelka jakkoli vyslovila k přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. , ze dne 12. února 2014, sp. zn. , ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. a ze dne 24. června 2014, sp. zn. (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).

Údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení a o zrušení bodu III. výroku rozsudku insolvenčního soudu, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.

Dovolání je proto v tomto rozsahu vadné, neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný ve znění účinném do 31. prosince 2013(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2015

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu