Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 5/2019

25 Cdo 5/2019-418

USNESENÍ

F. R.

1. PRO-DOMA, SE

, se sídlem Budčická 1479, 190 16 Praha 9, IČO: 24235920,

2. J. M.,

narozený XY, bytem XY,

3. J. M.,

narozená XY, bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, 261 01 Příbram,

o náhradu škody

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobce a 1. žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, č. j. -272, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2015, č. j. -284, takto:

I. Dovolání žalobce i 1. žalované se odmítají.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, č. j. -151, uložil 1. žalované povinnost zaplatit žalobci bolestné 84 000 Kč s příslušenstvím a náhradu za ztížení společenského uplatnění 410 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu zamítl co do dále požadovaných částek (336 000 Kč s příslušenstvím na bolestném a 410 000 Kč s příslušenstvím na náhradě za ztížení společenského uplatnění) a zcela vůči 2. žalovanému a 3. žalované (výroky II a III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že 1. žalovaná je provozovatelem prodejny stavebnin ve XY, areál provozovny je umístěn na pozemcích patřících 2. a 3. žalované, kteří předmětné pozemky přenechali do nájmu 1. žalované. Dne 16. 2. 2009 žalobce, když se po zakoupení zboží vracel k vozu, uklouzl a upadl na vnější ploše stavebnin pokryté náledím a slabou vrstvou sněhu upravené radlicí a posolené, avšak přesto velmi kluzké, a utrpěl úraz (zlomeninu pravého hlezna a vnitřního i vnějšího kotníku). K pádu došlo uvnitř areálu na zpevněné ploše, která po otevření obchodu je bez omezení přístupná zaměstnancům 1. žalované i zákazníkům. Žalobce se nemohl postavit na nohu, avšak nevyčkal příjezdu záchranné služby a svým vozem odjel ke známému, který ho odvezl do nemocnice. Soud uzavřel, že 1. žalovaná jako provozovatelka prodejny stavebnin nezajistila úklid venkovního areálu, čímž porušila právní povinnost podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobci škoda na zdraví, za niž odpovídá podle obč. zák. Dále dovodil, že 2. žalovaný a 3. žalovaná se žádného protiprávního jednání nedopustili, jsou sice vlastníky pozemků, na nichž se provozovna stavebnin nachází, pozemky však přenechali do nájmu 1. žalované a nebylo v jejich silách ovlivnit péči nájemce o pozemek v zimních měsících.

K odvolání žalobce a 1. žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. -272, ve spojení s opravným usnesením ze dne 18. 5. 2015, č. j. -284, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ohledně bolestného v částce 54 432 Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění v částce 187 200 Kč potvrdil, ve zbývající části jej v tomto výroku změnil ohledně úroku z prodlení z těchto částek, a dále tak, že žalobu ve zbývajícím rozsahu (29 568 Kč na bolestném a 222 800 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění) zamítl (výrok I), výrokem II rozsudek potvrdil i v zamítavých výrocích II a III a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ohledně porušení prevenční povinnosti a odpovědnosti 1. žalované za škodu, zatímco druzí dva žalovaní, jakožto vlastníci pronajatých pozemků, odpovědnost za úraz v areálu provozovny 1. žalované nenesou. Po doplnění řízení zejména znaleckým dokazováním dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce tím, že nepočkal na příjezd záchranné služby a svým vozidlem odjel po namrzlé silnici ke svému známému, který ho poté odvezl do nemocnice, jednal krajně nezodpovědně a přivodil si zhoršení svého zranění a tímto jednáním spolupřispěl ke vzniku škody na zdraví, a to podle názoru odvolacího soudu v rozsahu 40 %. Výši náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění stanovil s ohledem na závěry znaleckého posudku a bodové ohodnocení podle , a zvýšil ji podle této vyhlášky na dvojnásobek, u bolestného především vzhledem k délce léčení a u ztížení společenského uplatnění vzhledem k omezením při práci v zemědělství, kterou žalobce provozuje a kterou však již v důsledku trvalých následků zranění sám zcela nezastane, stejně jako se již nemůže věnovat svým zájmům jako je turistika, houbaření, účast na poznávacích zájezdech.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním ve výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti 2. žalovanému a 3. žalované a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Toto dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 7. 2016, č. j. -341, odmítl, neboť shledal, že není přípustné podle

Žalobce rovněž podal proti rozsudku odvolacího soudu žalobu pro zmatečnost. Zmatečnostní důvod spatřoval v ustanovení , neboť původní 1. žalovaná PRO-DOMA, spol. s r. o. zanikla ke dni 31. 12. 2014 v důsledku fůze sloučením s nástupnickou společností PRO-DOMA, SE, se sídlem Budčická 1479, Praha 9, IČO: 24235920, a odvolací soud vydal rozsudek ukládající jí povinnost, až dne 25. 3. 2015, tedy v době, kdy původní 1. žalovaná již zanikla. Žaloba pro zmatečnost byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 8. 2016, č. j. -52 (v projednávané věci č. l. 346) zamítnuta, neboť zmatečnostní žalobou napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo pravomocné.

Poté Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 19. 4. 2017, č. j. -354, rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno se společností PRO-DOMA, SE ( ), jakožto procesní nástupkyní původní 1. žalované. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, č. j. -364. Dovolání žalovaných proti tomuto usnesení odvolacího soudu zamítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2018, č. j. -408. V tomto rozhodnutí vysvětlil, že vzhledem k tomu, že zánik původní 1. žalované vyšel najevo až po vydání rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, č. j. -272), když o této skutečnosti původní 1. žalovaná ani 2. žalovaný, jenž byl jejím jednatelem a současně předsedou představenstva nástupnické společnosti, soud neinformovali, byl nastolen stav, kdy o procesním nástupnictví mohl a měl rozhodnout pouze soud prvního stupně, což správně učinil.

Po pravomocném rozhodnutí o procesním nástupnictví byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, č. j. -272, ve spojení s opravným usnesením ze dne 18. 5. 2015, č. j. -284, řádně doručen 1. žalované, jež v zákonné lhůtě proti výrokům I a III podala dovolání. Namítala především nicotnost tohoto rozhodnutí, neboť řízení mezi žalobcem a žalovanými bylo ukončeno vydáním napadeného rozsudku dne 25. 03. 2015 a odvolací soud, vázán svým rozhodnutím podle , mohl o procesním nástupnictví 1. žalované rozhodnout pouze do té doby, což neučinil. Odkázala v tomto směru na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. a Nejvyššího soudu sp. zn. . Odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , a ) pak spatřuje v posouzení otázky porušení prevenční povinnosti podle obč. zák. a s tím spojené otázky odpovědnosti za škodu. Učinila vše, co po ní bylo možné spravedlivě požadovat k zabránění vzniku škody, když v řízení bylo prokázáno, že zajistila vhodné a dostatečné čištění a údržbu venkovních prostor provozovny. Žádný právní předpis nestanoví povinnost odstranit kdykoliv v zimních měsících z povrchu areálu veškerý sníh, nestanoví ani způsob či podobu zimní údržby. Domnívá se, že to byl pouze žalobce, kdo porušil obecnou prevenční povinnost podle obč. zák., a významným způsobem tak ovlivnil svůj zdravotní stav a následný proces léčby. Žalobce se po areálu dovolatelky pohyboval neopatrně, v nevhodné obuvi, po úrazu nevyčkal příjezdu sanitky a sám odjel svým vozem, přičemž takovéto jednání (i podle závěru znalce) muselo způsobit podstatné zhoršení jeho zranění. Dovolatelka má za to, že škoda byla způsobena výlučně žalobcem, a pokud odvolací soud dovodil jeho spoluodpovědnost za vznik škody v rozsahu 40 %, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. ). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , , , a je dovolatelka přesvědčena, že nebyly splněny podmínky stanovené pro zvýšení základní sazby bolestného a ztížení společenského uplatnění, neboť v případě žalobce nejde o zcela výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody. Navrhla, aby dovolací soud v rozsahu napadených výroků zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to konkrétně proti měnícímu výroku v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta, a proti výrokům, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavých výrocích, podal dne 22. 9. 2017 dovolání rovněž žalobce. Toto dovolání bylo podáno opožděně.

Podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II. bod 2. – dále jen „ “), může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Podle zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu. Podle věty první je lhůta zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání.

Rozsudek odvolacího soudu včetně opravného usnesení, jenž obsahoval řádné poučení o možnosti podat dovolání, byl právnímu zástupci žalobce doručen do datové schránky dne 28. 5. 2015. Posledním dnem dvouměsíční lhůty k podání dovolání ve smyslu byla středa 29. 7. 2015. Jestliže žalobce podal dovolání až dne 22. 9. 2017, stalo se tak po marném uplynutí zákonné lhůty. Z hlediska posouzení včasnosti dovolání žalobce je, s ohledem na ustanovení , bez významu, že původní 1. žalovaná v průběhu řízení zanikla a o jejím procesním nástupnictví bylo rozhodnuto až poté, kdy žalobci lhůta k podání dovoláníuplynula. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako opožděné podle ustanovení a odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání 1. žalované bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení ( ), zastoupenou advokátem ve smyslu , dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Vzhledem k ustanovení , , účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při aplikaci § 415 obč. zák., když nezohlednil, že při úklidu areálu od sněhu učinila vše, co po ní bylo možné spravedlivě žádat. Avšak závěru odvolacího soudu o porušení generální prevence 1. žalovanou nelze ničeho vytknout, neboť jej učinil na základě zjištěného skutkového stavu (který s ohledem na nepodléhá dovolacímu přezkumu), že sice provedla úklid areálu stavebnin od sněhu shrabáním radlicí a posypem solí (jež však z důvodu mrazivého počasí v době úrazu nezačala působit), avšak tato opatření byla nedostatečná, neboť i poté zůstal povrch na vnější ploše stavebnin, kde se pohybovali zákazníci i zaměstnanci 1. žalované, velmi kluzký, přestože mohla škodě předejít účinněji, například posypem kluzkého povrchu štěrkem nebo pískem. Příčinou vzniku úrazu žalobce (škody) byl pád na kluzkém povrchu, který 1. žalovaná nedostatečně ošetřila. Proto závěr odvolacího soudu, že 1. žalovaná porušila obč. zák. a odpovídá za škodu žalobci podle obč. zák., neboť porušení povinnosti je v příčinné souvislosti se vznikem škody, je správný a není rozporný s dovolatelkou označenou judikaturou ani jinými rozhodnutími dovolacího soudu.

Odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spatřovala 1. žalovaná dále v rozsahu, v němž odvolací soud shledal spoluodpovědnost žalobce za vzniklou škodu ve smyslu § 441 obč. zák. Toto ustanovení je založeno na východisku, že škoda nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený buď poměrně (nebo zcela) nese škodu vzniklou okolnostmi na jeho straně. V případě poměrného zavinění poškozeného nese poškozený škodu v tom poměru, v jakém jeho jednání či opomenutí přispělo ke vzniku škody, o jejíž náhradu se jedná. Jde tedy o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry zavinění každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a jak u škůdce tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese i následky náhody, která jej postihla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. , publikované pod C 2593 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. , Soubor C 10425). V rozsahu, v jakém se tedy na vzniku škody podílelo jednání poškozeného, popř. náhoda, která se mu přihodila, je vyloučena odpovědnost škůdce. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. ).

Odvolací soud posoudil okolnosti projednávané věci v souladu s citovanými rozhodnutími a uzavřel, že si škodu na zdraví žalobce částečně sám způsobil tím, že nepočkal na příjezd záchranné služby a svým vozidlem odjel po namrzlé silnici ke svému známému, který ho poté odvezl do nemocnice, čímž jednal krajně nezodpovědně a přivodil si zhoršení svého zranění. Neshledal však jinou okolnost na straně žalobce, jež by se na vzniku škody spolupodílela, neboť žalobce měl v době úrazu vhodnou obuv a nebylo prokázáno, že by se po areálu stavebnin pochyboval neopatrně. Dovodil-li odvolací soud spoluúčast žalobce na vzniklé škodě v rozsahu 40 %, nelze uzavřít, že by tento závěr byl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odkaz dovolatelky na rozhodnutí sp. zn. není případný, neboť řešilo případ, kdy se poškozený na vzniku škody žádným způsobem nespolupodílel.

Ani námitky směřující proti zvýšení odškodnění na dvojnásobek základní sazby nemohou přípustnost dovolání ve smyslu založit, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka mimořádného zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění podle , o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, účinné do 31. 12. 2013 (dále též jen „vyhláška“), byla za daných skutkových okolností posouzena jinak.

Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již sama o sobě náhradu za následky újmy na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení náhrady stanovené na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, , publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Úsudek soudu o přiměřeném zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. odůvodnění shora citovaného stanoviska a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. , Soubor C 9037). Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, které nastavuje kritéria pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru– jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. , nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. ), nebo je-li založena na nesprávném právním názoru při aplikaci příslušného ustanovení (srov. usnesení ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. ).

Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu, který, jak již bylo uvedeno, nepodléhá dovolacímu přezkumu ( ), lze dovodit, že odvolací soud základní východiska rozhodné právní úpravy respektoval a zvážil všechny relevantní okolnosti případu – věk žalobce, srovnání jeho zdravotního stavu před a po vzniku újmy na zdraví, i možnosti uspokojování jeho životních a společenských potřeb. Dospěl-li s ohledem na velmi dlouhou dobu léčení a trvalé následky, jež žalobce omezují v jeho obživě v zemědělství i trávení volného času, ačkoli před úrazem pracoval i koníčkům se věnoval bez omezení, k závěru, že jde ve smyslu vyhlášky o mimořádný případ hodný zvláštního zřetele, přičemž je okolnostem přiměřené zvýšit základní odškodnění na dvojnásobek, postupoval v souladu s požadavky na uplatnění principu proporcionality, jeho úvaha není zjevně nepřiměřená okolnostem případu a neodchýlil se tak v tomto směru od ustálené rozhodovací praxe.

Namítá-li 1. žalovaná nicotnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu proto, že odvolací soud vydal svůj rozsudek v době, kdy původní 1. žalovaná zanikla, jedná se o vadu zmatečnostní ve smyslu ustanovení , k níž by soud přihlédl, i kdyby nebyla uplatněna, avšak pouze v případě, bylo-li by dovolání z jiných důvodů přípustné ( ), což není tento případ.

Dovoláním 1. žalované proti měnícímu výroku III rozhodnutí odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť 1. žalovaná ve vztahu k této části nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu , jestliže neuvedla žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolací soud přitom již v mnoha svých rozhodnutích uvedl, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání a postrádá-li dovolání tuto náležitost, dovolací soud je odmítne (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento postup není v rozporu s ústavním pořádkem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ).

Napadla-li 1. žalovaná pak výrok I rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, je dovolání proti měnící části výroku I, jímž byla žaloba ve zbývající části zamítnuta (29 568 Kč na bolestném a 222 800 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění), subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), neboť zamítnutím žaloby nebyla 1. žalované způsobena žádná újma (podmínka subjektivní přípustnosti– viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , publikované pod číslem 28/1998 v časopise Soudní judikatura).

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání 1. žalované podle ustanovení věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 7. 2019

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu