Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 376/2017-410

25 Cdo 376/2017-410

U S N E S E N Í

R. K.

,

zastoupený JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem Fügnerova 651/III, Poděbrady, proti žalovaným:

1. Česká pojišťovna a. s.

,

IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1,

2. J. K.

,

zastoupený JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem Příkopy 25, Pelhřimov,

3. J. K.

, zastoupený JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem Příkopy 25, Pelhřimov, o 396 427 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, č. j. -341, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2015, č. j. -341, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 11. 2014, č. j. -307, v zamítavém výroku o věci samé (II) a zrušil jej ve výrocích III-VI o nákladech řízení účastníků a nákladech státu a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvoláním žalobce byl napaden výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 325 680 Kč představující odškodnění bolesti. Odvolací soud vycházel ze závěru o skutkovém stavu, jak jej učinil soud prvního stupně, který na základě dokazování zjistil, že dne 27. 10. 2007 došlo k dopravní nehodě, při níž žalobce utrpěl polytrauma, zlomeninu obratlů C2 a C7, zhmoždění plic, otřes mozku, zlomeninu XI. žebra vlevo, zlomeninu pánve, kosti křížové vlevo, roztržení močového měchýře, zhmoždění lokte a mnohačetné tržné rány a oděrky na celém těle. Dopravní nehodu zavinil třetí žalovaný jako řidič vozidla, jehož vlastníkem byl druhý žalovaný a v době dopravní nehody bylo vozidlo pojištěno pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u první žalované. Žalobce byl po nehodě opakovaně hospitalizován, podrobil se několika operačním výkonům (sutura močového měchýře se zavedením katetru, fixace obratlů, dotažení fixátoru). Znalec ohodnotil bolest celkem 2 278 body (273 360 Kč při 120 Kč za 1 bod) včetně zvýšení dle pro pooperační oběhovou nestabilitu s napojením na ventilátor a dalšími operačními zákroky, což lze považovat za mimořádně náročný způsob léčby. Žalobce poukazoval i na další obtíže, např. neuropatické bolesti, křeče, závratě a poruchy spánku. Žádal mimořádné navýšení bolestného postupem podle o částku 325 680 Kč. Odvolací soud posoudil nárok žalobce shodně se soudem prvního stupně podle , (dále jen „obč. zák.“), a podle , o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, a neshledal (stejně jako soud prvního stupně) požadavek žalobce na mimořádné navýšení náhrady za bolest podle citované vyhlášky důvodným, protože zjištěné újmy byly již dostatečně vystiženy zvýšením náhrady za bolest podle vyhlášky, vytrpěné bolesti byly srovnatelné s jinými osobami se srovnatelným druhem poškození zdraví. Zdůraznil princip proporcionality a porovnal odškodnění žalobce s jinými případy a dovodil, že žalobci přiznaná částka 273 360 Kč je odpovídající a spravedlivá.

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 325 680 Kč, napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Za dosud neřešenou právní otázku považoval nutnost posouzení jeho nároku na náhradu za bolest podle , (dále jen „o. z.“), a to na základě přechodného ustanovení o. z., protože obč. zák. v odkazuje na , která byla ke dni 1. 1. 2014 zrušena. Jestliže se právní předpis dovolává ustanovení, které bylo novým zrušeno ( ), na jeho místo vstupují odpovídající ustanovení o. z. o náhradě škody na zdraví. Ustanovení se jeví jako speciální k o. z. Dovolatel považoval za nesprávný závěr soudu, že prodělané bolesti jsou již dostatečně zohledněny v navýšení bodového hodnocení podle vyhlášky, protože peněžitá náhrada nevyvažuje plně vytrpěné bolesti. Přiznaná částka je nepřiměřeně nízká, rozhodnutí o náhradě za bolest je v rozporu s principem proporcionality a v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. , a rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. , tato rozhodnutí zdůrazňují princip proporcionality a přiměřenosti výše odškodnění. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl změnu napadeného rozsudku a přiznání bolestného v žalované výši, případně zrušení rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.

První žalovaná navrhla odmítnutí dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodného.

Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 – dále jen „ “) a jako soud dovolací ( ) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu , avšak není podle přípustné, neboť dovolatelem předestřená otázka byla již dovolacím soudem vyřešena a odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nesprávné právní posouzení věci ( ) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Dovolatelem předestřená právní otázka, jaká právní úprava se použije pro posouzení nároku na náhradu škody na zdraví, jestliže ke škodní události došlo před 1. 1. 2014, byla již dovolacím soudem vyřešena a není důvodu, aby tato otázka byla posouzena jinak, proto uvedená otázka přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá. Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení věty první a , , věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, a podle podzákonného předpisu - (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. , ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. , ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. ). Přechodné ustanovení o. z. na projednávanou věc vůbec nedopadá, ustanovení míří primárně na případy, kdy by jiný (po 1. 1. 2014 platný) právní předpis jmenovitě odkazoval na některý ze zrušovaných předpisů nebo nějakou jeho část, pak na místo zrušeného předpisu vstoupí jemu odpovídající ustanovení o. z. Taková situace však v projednávané věci nenastala a aplikace dovolatelem uvedeného a následně o. z. je vyloučena.

Je tedy namístě vyjít ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla, který byl vlastní právní úpravě účinné do 31. 12. 2013. Tento bodový systém sice podrobil kritice Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. , avšak ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. .

Odškodnění bolesti již samo o sobě v základní výměře představuje náhradu za nepříznivé následky poškození zdraví spočívající ve vytrpěné bolesti. Okolnost, že takto stanovená výše náhrady nevystihuje extrémní intenzitu bolesti, její dlouhodobost či opakování při více zákrocích či jiné důvody zostřeného vnímání bolesti poškozeným, lze pak promítnout do případné aplikace ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky a do mimořádného zvýšení náhrady (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 10/2013, s. 360, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. , publikované pod C 8370 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. ). Soudu potom přísluší, aby po zhodnocení důkazu znaleckým posudkem a jím uváděných skutečností, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo ( ) sám ve smyslu vyhlášky uvážil, zda posuzovanou věc považuje z hlediska výše odškodnění bolesti za zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, a v kladném případě, jaké zvýšení považuje za přiměřené.

Úsudek soudu o přiměřeném zvýšení náhrady vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. ). Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, které nastavuje kritéria pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění a za bolest, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. , nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. ) nebo je založena na nesprávném právním názoru při aplikaci příslušného ustanovení.

Na základě zjištěného skutkového stavu věci, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu ( ), lze dovodit, že odvolací soud uvedená základní východiska právní úpravy respektoval a zvážil všechny relevantní okolnosti – operační zákroky a komplikace při léčbě. Odvolací soud provedl srovnání i s jinými dosud řešenými případy, porovnal vzhledem k vytrpěným bolestem částky odškodnění bolesti, které v těchto případech byly přiznány nebo které byly „ve hře“ (nejednalo-li se o rozhodnutí konečné, ale kasační), a tudíž postupoval v souladu s požadavky na uplatnění principu proporcionality a neodchýlil se v tomto směru od ustálené rozhodovací praxe, jeho rozhodnutí není v rozporu s dovolatelem uváděnými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Jestliže pak soud neshledal případ žalobce tak výjimečným a hodným mimořádného zřetele, aby bylo na místě další zvýšení náhrady za bolest, nelze jeho úvahu považovat za zjevně nepřiměřenou.

Protože dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. února 2018

JUDr. Marta Škárová

předsedkyně senátu