Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2032/2019

28 Cdo 2032/2019-593

USNESENÍ

J. K.

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2019, č. j. -559, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 3. 2017, č. j. -293, jímž bylo žalované (coby převodkyni) uloženo uzavřít s žalobcem (coby nabyvatelem) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků v katastrálním území XY, v rozsudku blíže identifikovaných, jako náhradních pozemků podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“ (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení včetně nákladů vzniklých státu (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podala dovolání žalovaná (dále též jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení vytčených otázek procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu především vytýká, že v rozporu s provedl v odvolacím řízení rozsáhlé dokazování namísto toho, aby odvoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále namítá, že svými úvahami, jež vzešly z jím provedeného dokazování, odvolací soud nahradil závěry znaleckého posudku, jejž přezkoumal po stránce správnosti jeho odborných závěrů, přičemž odvolacím soudem takto přijaté závěry jsou dle názoru dovolatelky v příkrém rozporu s provedenými důkazy; napadený rozsudek má dovolatelka současně za nepřezkoumatelný.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, je-li dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

Sluší se předeslat, že přípustnost dovolání nemůže založit kritika postupu odvolacího soudu v odvolacím řízení, spočívající na těch námitkách dovolatelky, jež vystihují vady řízení. Ke zmatečnostem [ , a b) a ], jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (až) tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě ani tzv. jiné vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou. V dané věci přitom nejde ani o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. , a dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. , ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. , a ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130), ba ani jít nemůže, neboť odvolací soud žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí, neřešil.

Na uvedeném nic nemění ani dovolatelkou v obecné rovině tvrzené porušení práva na spravedlivý proces (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , bod 39., jimiž byl překonán i závěr uvedený v dovolatelkou odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. ).

K dovolatelkou uplatněné kritice týkající se přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí (jež vystihuje právě vady řízení), lze snad uvést i tolik, že v tomto směru odvolací soud vyhověl požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení (z odůvodnění je zřejmé, z jakých skutkových zjištění soud vycházel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil; srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. ). K měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí lze pak odkázat např. i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. . Vycházeje z posledně citovaných rozhodnutí nelze než uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje defekty, pro které by je bylo lze (i ve smyslu citované judikatury) pokládat za nepřezkoumatelné (z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. ). Ostatně i to, že dovolatelka je s to (obšírně) argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu, také nasvědčuje tomu, že tvrzené (spíše domnělé) nedostatky odůvodnění jí nejsou na újmu při uplatňování práv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , či usnesení ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. ). Odvolací soud přitom přesvědčivě a přezkoumatelně vysvětlil všechny jím přijaté relevantní skutkové i právní závěry, včetně těch o „stavební srostlosti“ obce XY a XY s hlavním městem XY, jež měl za významné pro určení ceny odňatých pozemků, potažmo pro kvantifikaci restitučního nároku (a kdy i znalci, resp. znalecký ústav v podaných posudcích v zásadě vycházeli z týchž skutečností, které vzal odvolací soud za prokázané i z dalších jím provedených důkazů).

Přípustnost dovolání nemohou založit ani ty námitky, jimiž se pak dovolatelka snaží zpochybnit skutkové závěry učiněné odvolacím soudem, kdy těmito námitkami argumentačně brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ostatně, i při samotném hodnocení důkazu znaleckým posudkem odvolací soud postupoval dle zásad vyjádřených v , kdy současně respektoval, že hodnocení tohoto důkazu nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti (že soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy); k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. , a ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. , a rozsudky ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. , a ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. ). V dané věci odvolací soud v žádném směru nezpochybnil odborné závěry znaleckých posudků, ba ani sám neposuzoval skutečnosti, k jejichž posouzení je třeba odborných znalostí [a neodchýlil se tak ani od dovoláním citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. , od nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. (jenž se nadto vyslovoval ke znaleckému dokazování v otázce nepříčetnosti coby okolnosti vylučující trestní odpovědnost s tím, že závěr, zda je dán stav duševní poruchy vylučující trestní odpovědnost, či nikoli, nestačí dovodit jen z vyjádření ošetřujícího lékaře, nýbrž musí být založeno na znaleckém posudku znalce psychiatra) či od další judikatury, jež se cituje v bodě 4. čl. II dovolání]; doplněným dokazováním odvolací soudu toliko prověřil a doplnil relevantní skutkové okolnosti, jež byly podkladem odborného posouzení vedoucího k určení administrativní ceny nevydaných pozemků podle , o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění , a to včetně okolností rozhodných pro případnou aplikaci Přílohy č. 7, tabulky I cit. vyhlášky (dovolatelkou tvrzené důvody pro snížení ceny pozemků, jež však odvolací soud neměl za prokázané).

Vytýká-li pak dovolatelka odvolacímu soudu nesprávný výklad a aplikaci ustanovení ve spojení s ustanovením , jsouc přesvědčena o tom, že odvolací soud neměl (resp. nesměl) sám „rozsáhle“ doplňovat dokazování, nýbrž měl napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k doplnění dokazování, lze rovněž odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, jíž se odvolacím soudem zvolený postup neprotiví – viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. , ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. , ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. , ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. , a ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. . Dle odkazované judikatury ustanovení nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování. I v případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není tak odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost posoudit, zda takto postupovat bude či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení.

K dalším námitkám dovolatelky (jež argumentuje zásadou dvojinstančnosti řízení), lze poukázat kupř. i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. , v němž dovolací soud vyložil, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (dále srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. , přiměřeně srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. ) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. ). Odvolacímu soudu se povinnost provést důkazy ve smyslu neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem není tedy postup, kdy odvolací soud důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. ).

K argumentaci dovolatelky závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. , z nějž dovolatelka dovozuje nemožnost odvolacího soudu provést samostatně dokazování ke skutečnostem, k nimž před soudem prvního stupně dosud žádné dokazování provedeno nebylo, je nutno uvést, že takto obecný závěr, který by byl použitelný v nyní projednávané věci, z odkazovaného rozhodnutí nevyplývá. (V citované věci šlo o specifickou situaci překvapivé změny rozhodnutí soudu prvního stupně, což ovšem není případ nyní projednávané věci, v níž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil). Nepřípadný je pak odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, a to již proto, že jde o rozhodnutí založené na výkladu a aplikaci ustanovení v jeho znění před novelou provedenou s účinností od 1. 4. 2005 , v jejímž důsledku doznaly podstatných změn právě i meze dokazování v odvolacím řízení. Zatímco ustanovení ve znění před uvedenou novelou podmiňovalo oprávnění odvolacího soudu opakovat dokazování nebo je i doplnit tím, že nejde o rozsáhlejší doplnění a lze je provést bez průtahů, ve znění uvedené novely odvolací soud již neomezuje.

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu přitom není v rozporu ani se závěry, jež Nejvyšší soud v dané věci vyslovil v předchozím (kasačním) usnesení ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. ; snaží-li se žalovaná dovodit opak, jde o účelovou desinterpretaci citovaného rozhodnutí (jakož i dalších jí odkazovaných rozhodnutí). Pokud odvolací soud v dalším řízení na základě výsledků doplněného dokazování neshledal skutkové okolnosti, jež by (i při jejich odborném posouzení znalcem) svědčily pro uplatnění srážek dle přílohy č. 7, tabulky I (zejména měl-li za prokázané, že odňaté a nevydané pozemky se v době jejich přechodu na stát nacházely v obcích stavebně srostlých s hlavním městem Prahou a bylo možné je napojit na veřejný vodovod i kanalizaci), a určil hodnotu žalobci nevydaných pozemků cenou uvedenou ve variantě A) znaleckým ústavem podaného posudku, nelze takovému postupu (a to i s ohledem na závěry vyslovené Nejvyšším soudem ve zmiňovaném usnesení sp. zn. ) nic vytknout.

Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání ve smyslu [napadené rozhodnutí (z pohledu vymezeného dovolacího důvodu) nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak].

Přestože dovolatelka v dovolání uvádí, že je podává i proti nákladovým výrokům, je z obsahového hlediska zřejmé, že tyto výroky napadá toliko jako závislé na rozhodnutí ve věci samé, nehledě na to, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení je zákonem výslovně vyloučena (srov. ).

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy žalobci, jenž by na náhradu nákladů tohoto řízení měl jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

),

rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (

http://nalus.usoud.cz

).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 7. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu