Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1087/2019

-532

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Mirovice, IČ 48221431, se sídlem v Březnici, Ludvíka Kuby 77, zastoupené JUDr. Lubošem Průšou, advokátem se sídlem v Písku, tř. Národní svobody 32/11, proti žalovaným 1) D. Č., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Komenského náměstí 289, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva státu k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. , o dovoláních žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. listopadu 2018, č. j. -462, takto:

I. Dovolání žalované 1) seodmítá.

II. Dovolání žalované 2) seodmítá.

III. Žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení rovným dílem částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Luboše Průši do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (dle ) :

V záhlaví označeným rozsudkem ze dne 22. 11. 2018, č. j. -462, Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 30. 5. 2018, č. j. -398, ve výroku I., jímž bylo určeno, že vlastníkem pozemku parc. XY v k. ú. XY (dále i jen „předmětný pozemek“) je Česká republika – Státní pozemkový úřad, a změnil výrok II. tohoto rozsudku o nákladech řízení před soudem prvního stupně; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě žalované.

Žalovaná 1) brojila vůči rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu. Předestřela otázku možnosti prolomení účinků blokačního ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“). Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 132/2010, nálezů Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. , ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. , a ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 21/2011, i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. . Namítala, že ochrana dobré víry nabyvatele pozemku, pramenící z prohlášení Pozemkového fondu ČR, že předmětný pozemek není vyloučen z převodu (jakož i ze sdělení Katastrálního úřadu XY ze dne 19. 11. 2003 a z výpisu z katastru nemovitostí), převažuje nad legitimním očekáváním žalobkyně na obnovu jejího vlastnického práva k tomuto pozemku, neboť jsou zde okolnosti zvláštního zřetele hodné odůvodňující prolomení účinků zákona o půdě. Argumentovala přitom tím, že vyhovění žalobě by způsobilo újmu jí i jejím dětem, které pokračují v zemědělské činnosti svého právního předchůdce, žalobkyni naproti tomu náleží za nevydané pozemky finanční náhrada dle Sb, o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „“). Poukazovala v daných souvislostech rovněž na okolnost, že žalobkyně ve vztahu k předmětnému pozemku nezajistila vyznačení poznámky o účincích ustanovení zákona o půdě do katastru nemovitostí. Kladla dále otázku dobrověrného nabytí vlastnického práva, majíc za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury, která při naplnění podmínky dobré víry připouští nabytí vlastnického práva dokonce i od nevlastníka; zdůrazňovala přitom, že její právní postavení je posíleno tím, že předmětný pozemek nabyl její právní předchůdce dobrověrně od vlastníka. Odkazovala v daných souvislostech na nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 162/2007, a nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 35/2009, ze dne 11. 5. 2001, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 88/2011, a ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 61/2014.

Žalovaná 2) brojila vůči těm částem rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl potvrzen výrok I. a změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž předestřela otázku možnosti prolomení účinků blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od nálezů Ústavního soudu sp. zn. , sp. zn. , a sp. zn. (všechny cit. výše), jakož i od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. , a ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. . Vytýkala současně, že skutkové závěry soudů nižšího stupně o absenci okolností mimořádného významu, svědčících vzdor porušení ustanovení § 29 zákona o půdě poskytnutí ochrany vlastnickému právu žalované 1), nemají oporu v provedeném dokazování. Kritizovala taktéž, že odvolací soud (jako k nepřípustné novotě) nepřihlédl k tvrzením žalované 1) o vlivu ztráty předmětného pozemku na její, resp. rodinné, zemědělské hospodaření a že žalovaná 1) nebyla k těmto tvrzením za řízení vyzvána postupem dle , . V neposlední řadě poukazovala na okolnost, že původní historické pozemky žalobkyně byly dotčeny komplexními pozemkovými úpravami provedenými podle , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech. Dovozovala z toho, že na předmětný pozemek nelze nahlížet jako na původní historický církevní majetek.

Žalobkyně navrhla zamítnutí, případně odmítnutí, podaných dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „“.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že smysl § 29 zákona o půdě spočíval především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , bod 25, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 132/2010, nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 149/2009, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 145/2011). Naplnění tohoto účelu přitom vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. , ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , již citovaný nález sp. zn. , bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 58/2011, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 109/2017).

Rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektovaná i Nejvyšším soudem, pak připouští výjimečné prolomení omezení dispozic založeného § 29 zákona o půdě (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 21/2011, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. ), kdy v intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam tohoto ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví, je nutno současně konstatovat, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími § 29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. ). Nejvyšší soud současně dovodil, že postačujícím důvodem k suspenzi účinků § 29 zákona o půdě nemůže být sama o sobě jen dobrá víra osoby, jež historický majetek církví měla nabýt na základě smluvního ujednání s Pozemkovým fondem České republiky, kdy následně katastrální úřad zapsal po předložení smlouvy, nerespektující § 29 zákona o půdě, do katastru nemovitostí vlastnické právo nabyvatele (k tomu přiměřeně srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. , ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. , a ze dne 25. 3. 2009, ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak zejm. nález ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. , bod. 33 a 35).

Zmíněný názor jako ústavně konformní obstál již v rámci předchozího ústavněprávního přezkumu – srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 108/2017, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 109/2017, v nichž Ústavní soud rovněž výslovně odlišil situace převodů věcí původně náležejících církvím v rozporu se zákazem zavedeným v § 29 zákona o půdě od případů nabytí nemovitosti od neoprávněného s ohledem na dobrou víru nabyvatele, o nichž pojednával kupříkladu v žalovanou 1) citovaných nálezech ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 61/2014, a ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 88/2011, a k nimž se vyjádřil i Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. . Nelze tudíž přehlédnout, že teze vyslovené stran možnosti nabytí vlastnického práva na základě jinak řádné smlouvy uzavřené s nevlastníkem v zásadě nejsou přenositelné do souvislostí, v nichž je kontrahováno s vlastníkem, jemuž je nakládání s nemovitostí z legitimních důvodů zapovězeno pod sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu toto omezení porušujícího (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. , a již citovaný nález sp. zn. , bod. 35). Dobrá víra nabyvatele, jež za určitých okolností umožňuje překlenout nedostatek vlastnického práva na straně převodce, ač je sama o sobě hodnotou právem chráněnou, nemůže bez dalšího zhojit porušení § 29 zákona o půdě, nemá-li být obsah tohoto ustanovení zcela popřen, před čímž judikatura při výkladu blokačních ustanovení tradičně varuje (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. , ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. , a ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. ).

Dovodil-li tedy odvolací soud, že samotná dobrá víra právního předchůdce žalované 1) v to, že předmětný pozemek par. XY v k. ú. XY není z převodu vyloučen, opřená o princip důvěry v souladnost postupu státu (příslušného katastrálního úřadu), resp. Pozemkového fondu České republiky, se zákonem, nemůže bez dalšího zhojit následky porušení ustanovení § 29 zákona o půdě, nikterak se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (ani Ústavního soudu), na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchyluje. Jeho závěry současně nijak nekolidují ani konkluzím vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. , citovaném první žalovanou v doplnění dovolání ze dne 25. 4. 2019, jenž reaguje na situaci, v níž obecné soudy (na rozdíl od projednávané věci, v níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na absenci mimořádných okolností odůvodňujících prolomení blokačních účinků ustanovení § 29 zákona o půdě) vyloučily samotnou existenci dobré víry nabyvatele.

V individuálních skutkových poměrech projednávané věci pak odvolací soud zcela konformně s ustálenou judikaturou uzavřel, že dlouhodobé zemědělské obhospodařování pozemku právním předchůdcem žalované 1), případně jejími příbuznými, nepředstavuje (samo o sobě) mimořádnou okolnost, svědčící vzdor porušení ustanovení § 29 zákona o půdě ochraně vlastnického práva nabyvatele; z pohledu realizovaných převodů státem vlastněných zemědělských pozemků, spravovaných Pozemkovým fondem České republiky, na třetí osoby jde totiž spíše o okolnost obvyklou (viz zákonné podmínky převodu zemědělských pozemků na třetí osoby ve smyslu ustanovení , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně , o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2012). Mimořádnou okolností pak dozajista nemůže být ani žalovanou 1) vytýkaný nedostatek aktivity žalobkyně, jenž měl spočívat v tom, že do katastru nemovitostí nenavrhla zápis poznámky o blokaci předmětného pozemku, coby historického církevního majetku. To platí zvláště v situaci, kdy žalobkyně v rozhodné době (kdy bylo s pozemkem protiprávně disponováno) k uvedenému státem vlastněnému majetku se zřetelem k nedostatku restituční normy neměla žádných vykonatelných práv.

V poměrech projednávané věci, při absenci ustálenou judikaturou vyžadovaných mimořádných okolností, pak není rozhodnutí odvolacího soudu rozporné ani s principem proporcionality (mají-li jím být poměřovány nejen normativní, ale též individuální akty veřejné moci; k tomu znovu srov. již shora odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. , spolu s další judikaturou v něm citovanou), a to i s přihlédnutím k tomu, žeújma vzniklá žalované 1) plněním z neplatné smlouvy mezi jejími účastníky je v zásadě reparovatelná (zejm. prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení – nehledě na to, že dle tvrzení žalované 1/ sjednaná kupní cena dosud není zcela uhrazena), zatímco nevydání předmětného pozemku (jenž má se zřetelem ke své rozloze – 42 550 m2 – a využitelnosti k zemědělskému obhospodařovávání nesporný ekonomický význam) oprávněné osobě – v režimu – by nebylo možno jakkoliv kompenzovat (jestliže mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků na vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady a oprávněné osobě nelze poskytnout ani náhradní pozemek). V řízení nadto nevyšlo najevo, že by snad v nově vzniklých vlastnických poměrech bylo žalované 1), případně jejím příbuzným, v dalším zemědělském obhospodařování dotčeného pozemku (například na základě pachtu) bráněno, resp. že by ztráta jeho vlastnictví ohrožovala jejich další zemědělské podnikání. Odhlédnout přitom nelze ani od tvrzení žalované 1) o tom, že jí, resp. jejím příbuzným, nadále zůstávají ve vlastnictví okolní zemědělské pozemky značné rozlohy. Tedy i z tohoto pohledu odvolacím soudem přijatý závěr, že v daném případě jest konstatovat prioritu majetkového zájmu oprávněné osoby před zájmem nabyvatele dotčených objektů, není nijak nepřiměřený, a nelze tak přitakat ani těm námitkám žalované 1), že bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces ( a d). Jinými slovy řečeno, újma vzniklá na straně žalované 1) není zjevně nepřiměřená újmě, která by mohla nastat na restitučních nárocích žalobkyně v případě zamítnutí žaloby.

Vytýká-li žalovaná 2) nesprávné hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, pak její kritika zjevně představuje polemiku se skutkovými závěry těchto soudů. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Skutkový závěr soudů nižších stupňů o absenci okolností mimořádného významu, svědčících ochraně vlastnického práva žalované 1), ostatně není nikterak nepřiměřený provedenému dokazování v situaci, kdy žalovaná 1), zdůrazňujíc dobrověrnost nabytí vlastnictví svým právním předchůdcem, argumentovala dále ve prospěch ochrany svého vlastnictví, již „jen“ dlouhodobostí svého zemědělského užívání dotčeného pozemku, resp. zemědělským užíváním pozemku svými příbuznými (jak bylo rozebráno výše).

Kritizuje-li žalovaná 2), že odvolací soud nepřihlédl k tvrzením žalované 1) o konkrétním způsobu zemědělského využití předmětných pozemků členy její rodiny, upozorňujíc, že ji za řízení nebylo poskytnuto poučení ve smyslu , dlužno uvést, že prostřednictvím těchto námitek předestírá vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným ( ), přičemž toliko jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Vytýkanými vadami řízení ostatně netrpí, jestliže žalovaná 1), ač při jednání soudu prvního stupně konaném dne 23. 5. 2018 byla poučena o zákazu skutkových novot v odvolacím řízení ( ), rozvinula svou skutkovou verzi o aktuálním způsobu zemědělského obhospodařování předmětného pozemku o další podrobnosti v rozporu s ustanovením až v odvolacím řízení. Pro poučení ve smyslu zde přitom zjevně nebylo místa, když zde tvrzení o okolnostech svědčících dle mínění žalované 1) ochraně dobrověrného nabyvatele (zdůrazňované dlouhodobé zemědělské obhospodařování pozemku jejím právním předchůdcem, resp. příbuznými) sice uplatněna byla, zamítnutí žaloby však z výše uvedených důvodů (sama o sobě) neodůvodňovala. Žaloba tak byla zamítnuta nikoliv z důvodu neunesení důkazního břemene, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu, jenž poskytnutí ochrany dobrověrnému nabytí pozemku neumožňoval. Účastníka přitom nelze poučovat o tom, že procesního úspěchu by snad mohl dosáhnout na jiném než za řízení zjištěném skutkovém základě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , a ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. ).

Odvolací soud se konečně nezpronevěřil judikatuře dovolacího soudu ani tím, že při řešení otázky, zda na předmětný pozemek, nově konstituovaný v procesu komplexních pozemkových úprav, jest nahlížet jako na původní historický církevní majetek (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. ), vycházel z presumpce věcné správnosti rozhodnutí Okresního úřadu v Písku – pozemkového úřadu ze dne 30. 9. 2002, č. j. K 119-171/02 P (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. , ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , publikovaný pod č. 11/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. ), jež deklaruje, že se po provedených komplexních pozemkových úpravách na tento státem vlastněný pozemek bude nadále vztahovat ustanovení § 29 zákona o půdě.

Zákonné předpoklady přípustnosti podaných dovolání tak vzhledem k výše uvedenému nebyly v posuzovaném případě naplněny ( ).

Napadají-li snad dovolatelky rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k nim (zmiňujíce je v kontextu rozsahu podaných dovolání patrně toliko jako výroky akcesorické) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňují; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání žalovaných jako nepřípustná odmítl ( ).

Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání ( ), neshledal současně Nejvyšší soud návrh žalované 1) na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ); více se jím proto nezabýval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a v situaci, kdy dovolání žalovaných byla odmítnuta a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta za podání vyjádření k dovolání ve výši 3 100 Kč [srov. , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč za jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 4 114 Kč. Dovolací soud přitom považoval za účelné toliko náklady vynaložené na sepsání jednoho (společného) vyjádření k dovoláním podaným žalovanými.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 6. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdlpředseda senátu