Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1716/2019

28 Cdo 1716/2019-196

USNESENÍ

1) P. H.

, narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janou Svatoňovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, a

2)

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 013 12 774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Střední Čechy, Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. , o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2018, č. j. -138, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í ( ):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 7. února 2018, č. j. -93, potvrzen v části výroku pod body I a II, jíž bylo určeno, že Česká republika (druhá žalovaná) je vlastnicí pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení v poměru mezi žalobkyní a prvním žalovaným (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu), změněn ve výroku III v části o výši nákladů řízení, jež je povinen nahradit žalobkyni druhý žalovaný (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV).

Soudy nižších stupňů takto rozhodly v řízení iniciovaném žalobou církevní právnické osoby podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), uzavírajíce, že předmětný pozemek představuje původní majetek církve a žalobkyně je oprávněnou osobou ( ), neboť jde o majetek, jenž byl její předchůdkyni odňat v rozhodném období způsobem dle ; s předmětným pozemkem ve vlastnictví státu bylo nakládáno v rozporu s blokačním ustanovením , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), byl-li předmětem zcizení na základě kupní smlouvy, jež byla dne 11. 12. 2006 uzavřena mezi Pozemkovým fondem České republiky (coby prodávajícím) a prvním žalovaným (kupujícím), přičemž na straně kupujícího nebyly shledány okolnosti mimořádné povahy, jež by odůvodňovaly suspenzi účinků zákona o půdě (ve smyslu odvolacím soudem odkazované judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním první žalovaný (dále též jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka „dvojí kompenzace majetkových křivd“, tedy přísluší-li církvi právo na vrácení původního majetku i v situaci, kdy se církvím za nevydaný majetek dostává finanční náhrady podle ; k tomuto důsledku dle mínění dovolatele směřuje i nyní napadené rozhodnutí. Dále dovolatel namítá, že se odvolací soud nedostatečně zabýval tím, jsou-li dány okolnosti mimořádné povahy odůvodňující poskytnutí ochrany jeho vlastnickému právu a že se při řešení této otázky napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, neboť není přípustné (srov. , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “).

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení (a kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení , z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že smysl ustanovení § 29 zákona o půdě spočíval především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , bod 25, nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. ). Naplnění tohoto účelu přitom vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , nález pléna Ústavního soudu sp. zn. , bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. ).

Ve výjimečných případech, v nichž jsou k tomu dány silné a přesvědčivé důvody, rozhodovací praxe připouští suspenzi účinků blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě, která – krom dobré víry nabyvatele – předpokládá i existenci dalších konkrétních, účastníkem v řízení tvrzených okolností vskutku mimořádného významu, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny a které převáží i nad majetkovým zájmem církve na restituci majetku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. , ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , a ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. nálezy ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. , ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. , nález ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. , a ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. ).

Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. ; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. ) může jít kupř. o situaci, kdy nezákonně převedené pozemky mají pro potenciální oprávněnou osobu zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, kterou by pozbytí sporného majetku způsobilo v právní sféře nabyvatele. Také podle rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. ) se mimořádné (výjimečné) okolnosti případu, na jejichž základě lze upřednostnit ochranu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci církevního majetku, mohou vztahovat kupř. k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, velikosti pozemku a jeho tvaru, dopadu pozbytí majetku do jeho poměrů či do poměrů členů jeho rodiny, nebo k možnosti dalšího podnikání v zemědělství, případně i k původnímu pozbytí majetku církví.

Ani této ustálené rozhodovací praxi se ovšem odvolací soud nezpronevěřil. Napadené rozhodnutí není výsledkem mechanické aplikace příslušných právních norem – ustanovení § 29 zákona o půdě a § 39 obč. zák.; odvolací soud – jak vidno i z odůvodnění rozhodnutí – při jeho přijetí přihlížel i k tvrzeným individuálním okolnostem případu (zejm. vážil i možný dopad rozhodnutí do poměrů nabyvatele pozemků), jež však neshledal natolik specifické a mimořádné, aby odůvodňovaly suspenzi účinků blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě; tento jeho závěr není zjištěným skutečnostem nepřiměřený (viz akcentované okolnosti týkající se současných poměrů dovolatele, způsobu využití pozemku a jeho významu pro dovolatele či členy jeho rodiny, pokud na tomto pozemku – namísto dovolatele – provozují zemědělskou činnost). Přitom ani dovolatelem nyní zdůrazňovaná doba, po kterou měl pozemek v užívání (držbě), před iniciováním sporu nedosáhla (desetileté) doby vydržecí (§ 134 obč. zák.) a uváděný způsob obhospodařování pozemku není neobvyklý a výjimečný, nýbrž zcela pravidelný; tvrzení o podstatném zvýšení hodnoty pozemku činností dovolatele neměl odvolací soud za prokázaná. Skutečnosti, jež by odůvodňovaly ten závěr, že ztráta tohoto jednoho konkrétního pozemku bude mít do poměrů dovolatele či do poměrů jeho rodiny zvlášť závažný dopad, tudíž v řízení zjištěny nebyly, přičemž samotná újma vzniklá plněním z neplatné smlouvy mezi jejími účastníky je reparovatelná (zejm. prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení).

Přípustnost dovolání (ve smyslu ) pak nemůže založit ani dovolatelem kladená otázka „dvojí kompenzace majetkových křivd“ (tedy přísluší-li církvi právo na vrácení původního majetku i v situaci, kdy se církvím za nevydaný majetek dostává finanční náhrady podle ), neboť na řešení této otázky dovoláním napadený rozsudek (jenž zabývá se důsledky právního úkonu, učiněného v rozporu se zákonem – jím stanoveným blokačním ustanovením) založen není (a objektivně posuzováno na řešení této otázky nezávisí).

K této argumentaci dovolatele sluší se snad odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž institut finanční náhrady podle ustanovení a násl. svou koncepcí a funkcí (paušální náhrada sloužící – bez ohledu na skutečný rozsah vydávaného majetku /naturální restituce/ – zmírnění některých majetkových křivd a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi) posouzení smlouvy o převodu majetku, uskutečněném v rozporu s ustanovením zákona o půdě, jako absolutně neplatné nikterak nevylučuje ani nemodifikuje, když ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další peněžní náhrady oprávněné osobě pro případ, kdy by jí majetek převedený v rozporu s ustanovením zákona o půdě z důvodu ochrany dobré víry nabyvatele nebyl vydán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. ); v tomto směru rozhodovací praxe dovolacího soudu odkazuje i na komentářovou literaturu (Kříž, J. In: Kříž, J., Valeš, V.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář.

Praha: C. H. Beck, 2013. s. 278), jež konstatuje, že mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků na vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady; ovšem stejně tak z rozsahu pekuniárního plnění nelze činit závěry ohledně množství statků, jež mají být vydány či alespoň zůstat potenciálně způsobilými k vydání v tom směru, že za jejich vlastníka bude nadále pokládán stát coby povinná osoba (srov. shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. , a ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. ).

Z uvedeného tudíž vyplývá, že názor dovolatele, že institut finanční náhrady ( ) zde vylučuje, aby se žalobkyně (osoba oprávněná) domáhala určení vlastnického práva státu k pozemku, jenž byl státem převeden na jiné osoby v rozporu s ustanovením zákona o půdě (navzdory tomu, že její legitimaci k podání takové žaloby výslovně zakládá ustanovení ), případně že se jí (ať již samotným konstatováním vlastnického práva státu k takto dotčenému majetku, o něž jde v tomto řízení, či pozdější naturální restitucí) dostává dvojího plnění, v konfrontaci s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu neobstojí (z níž nadto vyplývá, že nejde o problematiku dovolacím soudem dosud neřešenou).

Nezbývá tedy než konstatovat, že v posuzované věci předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení naplněny nebyly [otázky vymezené dovoláním odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu) a nejsou dány důvody k tomu, aby tyto dovolacím soudem již vyřešené právní otázky byly posouzeny jinak].

Proti výroku rozhodnutí o nákladech řízení je pak přípustnost dovolání zákonem výslovně vyloučena (srov. ).

Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání v jeho celém rozsahu, jež proto Nejvyšší soud bez jednání ( věty první ) odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a za situace, kdy dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a kdy náklady žalobkyně, jež se prostřednictvím zvoleného advokáta k dovolání stručně vyjádřila, nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování či obraně práva (a to s přihlédnutím k rozsahu i obsahu vyjádření, jež ve vztahu k relevantním otázkám toliko opakuje již dříve uvedenou argumentaci). Stejný závěr (o neúčelnosti vynaložených nákladů řízení v souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání) platí i pro druhou žalovanou.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách

nalus.usoud.cz

.

Rozhodné znění (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2. článku II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 6. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu