Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1359/2018

-95

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Tomáše Mottla a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně N. H., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Veronikou Beerovou, advokátkou se sídlem v Litvínově, Masarykovo náměstí 292, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, č. j. -76, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem (výrokem I) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 12. 10. 2016, č. j. -61, kterým byla zamítnuta žaloba o poskytnutí morálního zadostiučinění ve formě omluvy i peněžního zadostiučinění ve výši 5 000 000 Kč (výroky I a II rozsudku soudu prvního stupně), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Žalobkyně se domáhala poskytnutí morálního zadostiučinění formou omluvy (v žalobou specifikovaném znění) a dále zadostiučinění v penězích ve výši 5 000 000 Kč z důvodu, že došlo k neoprávněnému zásahu státu do osobnostních práv žalobkyně jakožto pravnučky paní E. A., rozené W., zemřelé dne 17. 11. 1946, tím, že „paní A. bylo soudy protiprávně upřeno občanství České republiky“, když „soudy (a před nimi i jiné orgány veřejné moci) dospěly k autoritativnímu závěru, že paní A. není občankou České republiky“, v důsledku čehož byl neúspěšně uplatněn restituční nárok v restitučním řízení završeném rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 1997, č. j. -23. Žalobkyně vysvětlila, že E. A. – jakožto dcera rodičů české národnosti narozená v rakouskouherské Haliči – nabyla československé státní občanství s účinností zákona č. 11/1918 Sb. ve spojení se zákonem č. 449/1919 Sb. Navzdory tomu byla E. A. označena za rakouskou občanku, a to v době, kdy to s sebou přinášelo velmi silný společenský odsudek a následně znovu v době, kdy takové označení působilo majetkovou újmu v porovnání s možnostmi občanů České republiky, jelikož nemohla díky tomu být oprávněnou osobou podle restitučních zákonů. Žalobkyně to považuje za zásah do osobnosti člověka, a jakožto pravnučka E. A. se domáhá ochrany osobnosti, aby byl „následek neoprávněného zásahu odstraněn“ a poskytnuto zadostiučinění formou omluvy a zaplacením žalované částky.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje žalobkyně v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a důvodnost dovolání v tom, že jde o nesprávné právní posouzení věci. Žalobkyně formuluje dovolací otázku, „zda jsou ustanovení zakotvující ochranu osobnosti speciální vůči ustanovením upravujícím náhradu škody, a zda lze přiznat nárok na ochranu osobnosti proti zásahu obsaženému v pravomocném soudním rozhodnutí, jde-li o zřejmé vybočení z rámce daného platnými právními předpisy?“ Přitom toto vybočení spatřuje v tom, že soud označil prababičku žalobkyně za rakouskou občanku s důsledkem odepření účasti v restitučním procesu.

Žalobkyně přitom uvádí, že se odvolací soud v této otázce měl odchýlit od „celé řady soudních rozhodnutí“, z nichž označuje „rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. “ a dále „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. “, jimiž má být vyslovováno, že nároky z práva na ochranu osobnosti a z práva na náhradu škody jsou samostatnými nároky rozdílné povahy.

Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „“, jako nepřípustné odmítl.

Nastolená dovolací otázka nezakládá přípustnost dovolání podle , neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá, přičemž v závěru, že v projednávané věci se není možno domáhat ochrany v režimu práva na ochranu osobnosti, se odvolací soud nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále označené.

V první řadě je třeba uvést, že žalobkyně svou formulací dovolací otázky do určité míry předestírá skutkový (a právní) závěr, na němž napadené rozhodnutí nespočívá a předkládá tak otázku, na jejímž řešení není napadené rozhodnutí vystavěno. Podmiňuje-li žalobkyně svou dovolací otázku, zda jsou ustanovení upravující právo na ochranu osobnosti ve vztahu speciality k právní úpravě „náhrady škody“ (zjevně míní ve vztahu k právní úpravě odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci pravomocným rozhodnutím soudu), tím, že má jít o „zřejmé vybočení z rámce daného platnými právními předpisy“, pak jde pouze o žalobkyní konstruovaný předpoklad, z něhož napadené rozhodnutí nevychází a takovou otázku neřeší.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu (ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně, jehož skutkové i právní závěry jsou rozhodnutím odvolacího soudu aprobovány), spočívá na těch důvodech zamítnutí žaloby, podle nichž (za prvé) na žalobou uplatněný nárok dopadá režim , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, dále (za druhé), že žalobkyně není aktivně legitimována k podání žaloby z odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu vzniklou vydáním uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 1997, č. j. -23 (dále jen „namítané rozhodnutí“), neboť nebyla účastníkem tohoto řízení, a konečně (za třetí), že není dán odpovědnostní titul státu, když namítané rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno. Nad rámec toho pak (za čtvrté) odvolací soud neshledal žalobu opodstatněnou ani z jiných právních důvodů, tj. v režimu předcházející právní úpravy představované , ve znění pozdějších předpisů, jakož ani z hlediska práva na ochranu osobnosti podle občanského práva ( až , ).

Otázka vzájemného střetu právních úprav občanskoprávní ochrany osobnosti a odpovědnosti státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nezakládá přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, když dospěl závěru, že v tomto případě je třeba žalobou uplatněný nárok posuzovat nárok z odpovědnosti státu za škodu (nemajetkovou újmu) při výkonu veřejné moci způsobenou nezákonným rozhodnutím v režimu Jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. ), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod , ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle , když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.

V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. , pak dovolací soud dále vyložil, že „žalobu, kterou by žalobce formálně označil jako žalobu na ochranu osobnosti, by v tomto případě soud musel podle obsahu posuzovat podle (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2017, sp. zn. ).“ V tomto rozhodnutí byl řešen případ, v němž šlo o nárok osoby blízké obžalovanému, odlišné od účastníka trestního řízení, která v důsledku nezákonného stíhání obžalovaného utrpěla újmu, a o otázku, zda se může tato osoba blízká a na trestním řízení nezúčastněná domáhat náhrady nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení 11 a 13 , .

Tyto právní závěry byly následně vyjádřeny v řadě dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v rozsudku ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. , nebo v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. , ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. , ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. . Z uvedeného je patrno, že jde o otázku řešenou v judikatuře Nejvyššího soudu konstantně, odvolací soud se napadeným rozhodnutím od tohoto řešení neodchýlil a dovolání v této části není dle přípustné.

Podle lze napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání a k vadám řízení dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolání přípustné není, případnými vadami řízení se Nejvyšší soud nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 5. 2019

Mgr. Vít Bičák předseda senátu