Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1342/2019

30 Cdo 1342/2019-97

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce J. B., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Bc. et Mgr. Josefem Václavem Martinkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Bryksova 818/48, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. -58, t a k t o:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. -37, rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 17 080 Kč (výrok I), konstatoval porušení práva žalobce na spravedlivý proces (výrok II), zamítl žalobu co do nároku na zaplacení částky ve výši 500 000 Kč (výrok III) a uložil žalované nahradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 18 948,60 Kč (výrok IV).

K odvolání žalobce do výroků III a IV pak dovoláním napadeným rozsudkem uvedeným v záhlaví rozhodl odvolací soud tak, že výroky III a IV rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobci nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 300 Kč (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “.

Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti neuvedl ničeho, pouze se omezil na konstatování, že „odvolací soud na základě provedeného dokazování nesprávně vyhodnotil důkazy, kvůli čemuž nesprávně právně uzavřel, když žalobci nepřiznal právo na náhradu nemajetkové újmy,“ dále sumarizoval a polemizoval se skutkovými zjištění a právním posouzením, se kterým se již vypořádaly jak soudy trestní (naposledy Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 3. 2015, č. j. – 2003), tak i soudy civilní v tomto řízení, přičemž však nespecifikoval žádnou otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud ve svém právním posouzení odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, která doposud v této judikatuře nebyla řešena, případně řešena byla, avšak Nejvyšší soud by ji měl vyřešit jinak ( ). Žalobce následně pouze uvedl, že „odvolací soud měl postupovat ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 27. 9. 2016 a ze dne 6. 6. 2013.“ Ani zde však žalobce nepřipojil žádnou podpůrnou argumentaci, která by naplnila zákonné požadavky na vymezení přípustnosti dovolání v této oblasti, tedy aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (byť částečně modifikovaná), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. , kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že řešení přijaté soudem prvního stupně a následně potvrzené soudem odvolacím není rozporné s judikaturou dovolatelem citovanou, zejména z důvodu nepřiléhavosti skutkového stavu řešené věci a žalobcem uváděných rozhodnutí.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny ( ).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 6. 2019

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu