Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 54/2017-163

XY 160 ICm XY29 -163

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Zrůstek a partneři v. o. s.,se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25589644, jako insolvenčního správce dlužníka F., zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Argentinská 783/18, PSČ 170 00, proti žalovanému S., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Davidem Belhou, advokátem, se sídlem v Praze 2, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, PSČ 120 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 160 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka F., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2016, č. j. 160 ICm XY, 104 VSPH XY (), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 29. září 2015, č. j. 160 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Zamítl žalobu o určení, že právní úkon dlužníka (F.) spočívající v uzavření smlouvy o započtení dne 31. prosince 2012 je neúčinný (bod I. výroku).

2/ Zamítl žalobu o zaplacení částky 45 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši „dle “ od 1. února 2013 do zaplacení (bod II. výroku).

3/ Uložil původní žalobkyni (Mgr. Karolíně Černé, jako insolvenční správkyni dlužníka) zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 39 265 Kč (bod III. výroku).

K odvolání původní žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října 2016, č. j. 160 ICm XY, 104 VSPH XY ():

1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I., III. výroku a v bodě II. výroku v rozsahu zaplacení částky 45 000 000 Kč; zrušil rozsudek v bodě II. výroku ohledně úroku z prodlení z částky 45 000 000 Kč od 1. února 2013 do zaplacení a v tomto rozsahu řízení zastavil (první výrok).

2/ Uložil původní žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč (druhý výrok).

Odvolací soud přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že smlouva o zápočtu ze dne 31. prosince 2012 uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným není neúčinným právním úkonem, neboť neměla žádný vliv na míru uspokojení dlužníkových věřitelů a ani se na jejím základě nedostalo žalovanému vyššího uspokojení na úkor ostatních věřitelů. Tuto smlouvu je nutno posuzovat v kontextu s rozhodnutím valné hromady dlužníka o zřízení kapitálového fondu dlužníka příplatky akcionářů mimo základní kapitál a na ně navazující smlouvy, a dále s přihlédnutím k obdobnému postupu dlužníka v roce 2009. Dodal, že pohledávka žalovaného ze smlouvy o revolvingovém úvěru není pohledávkou společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti [ , o úpadku a způsobech jeho řešení ()].

Proti rozsudku odvolacího soudu podala původní žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje (posuzováno podle obsahu) na základě ustanovení , (dále též jen „“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl, případně rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil k novému projednání.

Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné nebo zamítnout jako nedůvodné.

V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 5. prosince 2017, č. j. , odvolal původní žalobkyni z funkce insolvenční správkyně dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil společnost Zrůstek a partneři v. o. s.; k této změně Nejvyšší soud přihlédl při označení žalobce v záhlaví tohoto rozhodnutí.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v , odmítl podle a 2

Judikatorní praxe Nejvyššího soudu k otázce neúčinnosti dohody o započtení se v poměrech ustálila na následujících závěrech:

1) Započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká) [srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2018“)]. Započtením se tak stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“ majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný ke shora zmíněnému účelu. Z povahy započtení přitom současně plyne, že jde vždy o úkon „ekvivalentní“ (vzájemné pohledávky zanikají jen v rozsahu, v němž se kryjí). Není-li započtení plněním dluhu, je zároveň pojmově vyloučeno, aby šlo o neúčinný právní úkon podle (tj. bez přiměřeného protiplnění).

2) Vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v (oproti úpravě obsažené v zákoně č. , o konkursu a vyrovnání) je nezbytné judikatorní výstupy, k nimž dospěla soudní praxe při posuzování odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním právu, pro poměry té které věci vždy poměřovat úpravou, která v insolvenčním zákonu započtení (za určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního řízení) připouští.

3) Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení. Přitom i v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání se judikatura vyslovovala k neúčinnosti započtení vždy ve vazbě na (ne)účinnost smlouvy, z níž vzešla započítávaná pohledávka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. , jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. ).

4) Na neúčinnost započtení lze zásadně usuzovat jen tehdy, je-li neúčinný právní úkon, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení.

K tomu viz R 92/2018, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudcích ze dne 31. října 2017, sen. zn. , a ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. .

Se závěry obsaženými ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu je právní posouzení věci odvolacím soudem souladné, když právní úkon, z nějž pohledávka, kterou věřitel dlužníka použil k započtení, předmětem řízení není.

Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, jak tvrdí odvolatelka. Vyhovuje totiž požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace (viz ), když z odůvodnění lze seznat, jakými úvahami se odvolací soud při posouzení věci řídil a z jakých důvodů rozhodl o potvrzení zamítavého rozhodnutí insolvenčního soudu. Potud je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry formulovanými v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolacími námitkami, podle nichž a/ závěry učiněné v dovoláním napadeném rozsudku nemají oporu v provedeném dokazování; b/ závěr odvolacího soudu o tom, že smlouva o zápočtu není neúčinným právním úkonem, je v přímém rozporu se zjištěným skutkovým stavem i s vlastním obsahem smlouvy; c/ odvolací soud neuvedl, proč ústně tvrzená informace S. je právně relevantní více než provedený písemný důkaz, dovolatelka (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však - se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v - nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání Nejvyšší soud odmítl a žalobci tak vznikla povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 20. února 2017), která podle ustanovení bodu 5., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 30. července 2018, pro věc rozhodném vzhledem k době vyhotovení vyjádření k dovolání, činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000,-Kč) částku 3.100,- Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč ( advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( a 3 ) činí částku 4.114,- Kč.

Poučení:Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. 4. 2019

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu