Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 366/2019

-562

USNESENÍ

a) J. K.

, narozeného XY, bytem XY, a

b) P. K.

, narozeného XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované

České republice - Státnímu pozemkovému úřadu

,

IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2018, č. j. -498, t a k t o :

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 203 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ) :

Žalovaná napadla dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl (s výjimkou části výroku I. týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení bylo v uvedeném rozsahu zastaveno) ve výroku I., jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy s žalobci o bezúplatném převodu v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v k. ú. XY, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 4. 2018, č. j. -451, potvrzen (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); žalované bylo současně uloženo zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 234 469 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 25 264,80 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky liknavosti a svévole na straně žalované. Odkázala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. . Předestřela rovněž otázku ocenění žalobcům vydaných náhradních pozemků. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od judikatury Ústavního soudu. Namítala, že náhradní pozemky byly nesprávně oceněny dle stavu ke dni účinnosti , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen – „zákon o půdě“), t. j. ke dni 24. 6. 1991, a nikoliv dle stavu ke dni jejich vydání oprávněným osobám.

Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „“.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl podle ustanovení , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , publikované pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatele (resp. jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady

vigilantibus iura scripta sunt

) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. . Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ); z uvedeného důvodu na přípustnost dovolání zjevně nelze usuzovat toliko z výtek dovolatelky vůči hodnocení soudy nižšího stupně provedených důkazů, prokazujících účast žalobců na vyhlášených veřejných nabídkách pozemků (tím méně v situaci, kdy skutková zjištění o opakovaných neúspěšných účastech žalobců na veřejných nabídkách se nejeví být v rozporu - natož extrémním - s provedeným dokazováním; viz protokoly o vyhodnocení výzev účastníků veřejných nabídek či přehledy účastí žalobců na veřejných nabídkách).

Hodnotící závěr soudů nižšího stupně o liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků žalobců pak v posuzovaném případě není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. V situaci, kdy dovolatelka i přes veskrze aktivní přístup žalobců (viz soudem prvního stupně zjištěná mnohonásobná účast ve veřejných nabídkách žalované) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků), když její nabídka náhradních pozemků postrádala patřičné kvalitativní a kvantitativní parametry, a neumožňovala tak uspokojení nároku žalobců v přiměřené lhůtě, následkem čehož se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení (restituční nárok žalobců byl uplatněn již v roce 1992, rozhodnuto o něm bylo až v roce 2007, v nepřiměřeně dlouhé době byl poté nárok žalobců navýšen o práva zděděná po jejich matce a do současnosti zůstal neuspokojen), totiž konkluze odvolacího soudu, dle nichž následkem liknavého, svévolného a diskriminačního postupu dovolatelky po žalobcích nebylo lze spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních jimi zvolených náhradních pozemků, plně korespondují výše citované judikatuře, již není důvodu měnit.

Právní posouzení věci odvolacím soudem se současně nijak neodchyluje ani od dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. , jež závěr o nenaplnění předpokladů pro vyhovění žalobě o vydání vybraných náhradních pozemků opírá o oproti projednávané věci odlišné individuální skutkové okolnosti případu, kdy se oprávněná osoba veřejných nabídek pozemků neúčastnila a o saturaci svého restitučního nároku nikterak intenzivně neusilovala.

Nejvyšší soud dále přijal a odůvodnil závěr, dle kterého není-li právní normy, jež by v souvislosti s jejich oceněním ukládala posuzovat charakter náhradních pozemků dle určitého historického stavu (jak je tomu kupříkladu v případě odňatých pozemků dle zákona o půdě), nezbývá než dovodit, že náhradní pozemky jest nutno oceňovat v souladu s pravidlem zakotveným v ustanovení , tedy dle jejich stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudem (viz rozsudek ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. ). Zatímco fixace hladiny cen ke dni účinnosti zákona o půdě (viz zákona o půdě) má svou logiku, neboť zajišťuje, že jsou odňaté nemovitosti i náhradní pozemky oceňovány dle stejných cenových měřítek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. , popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. , bod 14), posuzování charakteru náhradních pozemků dle stavu ke dni 24. 6. 1991 a z toho plynoucí fingování od současné reality odlišných vlastností vydávaných nemovitostí by mohlo vést, ať již k distorzi nebo naopak k nadhodnocení výše naturální náhrady, jež by však v souladu s principy restitučního procesu měla být v zásadě ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny oprávněnou osobou nebo jejími právními předchůdci pozbytých statků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ). Z uvedených důvodů je proto zcela na místě oceňovat náhradní pozemky dle cenových předpisů účinných ke dni 24. 6. 1991, avšak dle stavu, jaký mají v okamžiku jejich vydání oprávněné osobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. ).

Jestliže tedy odvolací soud při posuzování ceny náhradních pozemků vyšel ze znaleckých posudků Ing. Zdeňka Tomíčka, jenž jimi, aplikuje cenový předpis účinný ke dni 24. 6. 1991 ( , o cenách staveb a pozemků, ve znění , dále jen – „vyhl. č. “), ocenil předmětné náhradní pozemky, zohledňuje jejich evidenci v katastru nemovitostí jakožto orné půdy (jež za dobu od účinnosti zákona o půdě do současnosti nedoznala změny), přihlížeje k okolnosti, že podle aktuální územně plánovací dokumentace není s dotčenými pozemky uvažováno pro stavební využití, a ohodnocuje se zřetelem k současnému stavu i jejich pokryv náletovými porosty (srov. Přílohu 8 vyhl. č. ), nikterak se od výše citované judikatury, na jejíchž konkluzích není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Dovolatelkou v daných souvislostech učiněný odkaz na „rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. “ jest pak zcela neurčitý, když pod uvedenou spisovou značkou není žádné rozhodnutí Ústavního soudu evidováno.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nebyly ( ).

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není pak dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání ( ), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ); více se jím proto nezabýval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobců patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. , , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 5 203 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 3. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu